Dobré ráno, drazí bratři a sestry, vítejte!
Přijeli jste v hojném počtu z Itálie a jiných zemí. Vaše Hnutí tak dokazuje, že neztratilo schopnost shromažďovat se a mobilizovat své síly. Děkuji vám, že tím projevujete svou účast s Apoštolským stolcem a náklonnost k papeži. Děkuji předsedovi Bratrstva (Fraternity), profesoru Davidu Prosperimu, a také Hassině a Rose, které se s námi podělily o své zkušenosti. Zdravím kardinála prefekta, kardinála Farrella a ostatní přítomné kardinály a biskupy.

Sešli jsme se, abychom si připomněli sté výročí narození otce Luigiho Giussaniho. Činíme tak s vděčností v srdci, jak jsme slyšeli od Rose a Hassiny. Projevuji svou osobní vděčnost za to, že jsem jako kněz mohl meditovat nad některými knihami otce Giussaniho a nad vším, co dokázal zasít a všude šířit pro dobro církve. Dělal jsem to jako mladý kněz a činím to i nyní jako nejvyšší pastýř. A jak by na něj ti, kdo byli jeho přáteli, dětmi a učedníky, nemohli vzpomínat s upřímnou vděčností? Díky jeho pilnému kněžství, otcovství a svědectví o Kristu rostli ve víře jako v daru, který dává životu smysl, lidský rozměr a naději. Luigi Giussani byl otcem, učitelem, léčitelem všech lidských úzkostí a pomocníkem v situacích, s nimiž se setkával ve svém výchovném a misionářském působení.
Církev uznává jeho pedagogickou a teologickou genialitu, která vychází z charismatu, jež mu bylo pro „obecné dobro“ dáno Duchem svatým. K oslavě stého výročí nás nevede pouhá nostalgie, ale vděčná vzpomínka na jeho přítomnost, která není jen v jeho životopise a našich srdcích, ale i ve společenství svatých, odkud se přimlouvá za všechny nás.

Vím, drazí přátelé, bratři a sestry, že přechodné období, kdy váš otec zakladatel již není fyzicky přítomen, není vůbec jednoduché. V historii se s tím muselo vyrovnat mnoho katolických uskupení. Musíme poděkovat otci Juliánu Carrónovi za jeho práci pro Hnutí v tomto nelehkém období a za to, že při jeho vedení držel kormidlo pevně v rukou a pomyslnou loď vedl ve směru papežské doktríny. Přesto nechyběly vážné problémy, rozdělení a jistě i zmenšení přítomnosti tak významného církevního hnutí, jakým je vaše Společenství a osvobození, od něhož církev i já očekáváme mnoho, mnohem víc. Doba krize je dobou rekapitulace vaší výjimečné historie charity, kultury a misie. Je dobou kritického rozlišení toho, co podporovalo a omezovalo plodný potenciál charismatu otce Giussaniho a je dobou misijní obnovy ve světle událostí, s kterými se současná církev setkává, potřeb, utrpení a nadějí současného lidstva. Krize nás posouvá dál. Neměla by se redukovat na konflikt, který ničí. Krize vede k růstu.

Otec Giussani se jistě modlí za jednotu všech částí vašeho Hnutí; jsem o tom přesvědčen. Dobře víte, že jednota neznamená stejnost, proto se na cestě Hnutí nebojte různých názorů a konfrontací. Nemůže to být jinak v hnutí, v němž jsou všichni členové povoláni žít osobně a odpovědně sdílet charisma, které přijali. Každý jej prožívá svým zvláštním způsobem a také v komunitě. Důležité ale je, aby jednota s těmi, kdo hnutí vedou, jednota s pastýři, jednota v pečlivém dodržování stanov Dikasteria pro laiky, rodinu a život a jednota s papežem, který je služebníkem církve v pravdě a lásce, byly silnější než odstředivé síly nebo přetrvávající rozmíšky.
Neztrácejte proto drahocenný čas zbytečnými řečmi a planými diskusemi. Neztrácejte čas! Prosím!
Nyní bych rád připomněl některé rysy bohaté osobnosti otce Giussaniho: jeho charisma, jeho povolání vychovatele a jeho lásku k církvi.

1. Otec Giussani byl charismatický člověk. Byl to jistě muž s velkým osobním charismatem, který dokázal zaujmout tisíce mladých lidí a dotknout se jejich srdcí. Můžeme si položit otázku: Odkud se jeho charisma vzalo? Vzešlo z toho, co sám zažil. Jako patnáctiletý chlapec byl osvícen tajemstvím Kristova života. Intuitivně nejen rozumem, ale i srdcem vycítil, že Kristus je stmelujícím prvkem celého vesmíru, odpovědí na všechny lidské otázky a naplněním každé touhy po štěstí, dobru, lásce a věčnosti přítomné v lidských srdcích. Úžas a kouzlo tohoto prvního setkání s Kristem ho už nikdy neopustily. Jak tehdejší kardinál Ratzinger na jeho pohřbu řekl: „Otec Giussani svůj život a srdce vždy upíral ke Kristu. Pochopil, že křesťanství není systémem intelektuálních myšlenek nebo souborem dogmat a moralismů, ale je setkáním, příběhem lásky, je událostí.“ V tom tkví základ jeho charismatu. Otec Giussani přitahoval, přesvědčoval a obracel na víru, protože druhým předával to, co sám v sobě po své klíčové zkušenosti nosil: vášeň pro člověka a vášeň pro Krista jako naplnění člověka. Mnoho mladých lidí ho následovalo, protože mladí lidé mají vytříbený šestý smysl. To, co říkal, vycházelo z jeho srdce a zkušeností, proto vzbuzoval velkou důvěru, sympatie a zájem.

Předseda Hnutí mi sdělil, že jste se zavázali k tomu, aby charisma, které bylo otci Giussanimu dáno pro dobro celé církve, přinášelo stále nové plody. To je moudré opatrování Božího daru, který vám byl předán, opatrování, které nechce jen udržovat minulost, ale chce se posilovat Duchem svatým a rozpoznat a přijímat nové výhonky stromu Hnutí, který roste na dobré půdě církevního společenství.
V této souvislosti se můžete ptát: Jak máme v současné době reagovat na požadavky změn a současně zachovat charisma? Především je důležité si uvědomit, že charisma se měnit nemusí. Stačí ho jen znovu přijmout tak, aby v dnešním světě přinášelo ovoce. Charisma žije tak, jako žije pravda dogmat a morálky; žije naplno samo. Jsou to však způsoby jeho prožívání, které mohou být na překážku nebo dokonce zhatit cíl, pro který Duch svatý charisma probudil. Rozpoznání a případná náprava chybných způsobů prožívání jsou možné pouze v pokoře a pod moudrým vedením církve. A postoj pokory bych shrnul dvěma slovesy: „vzpomínat“ – to znamená neustále si pouštět do srdce setkání s tajemstvím Kristova života, které nás přivedlo až sem, a „tvořit“ – to znamená hledět kupředu s důvěrou a naslouchat bolestnému sténání, které Duch svatý dnes znovu vydává. Pokorný muž a pokorná žena si váží nejen minulosti, ale s pamětí plnou vděčnosti hledí do budoucnosti, protože se chtějí dívat dopředu a pozorovat výhonky své práce. Pokorný člověk tvoří, podstupuje výzvy a posouvá se k tomu, co ještě nezná. Pyšný člověk se naopak opakuje, zasekává, vrací zpět a uzavírá do svého světa, cítí se bezpečně jen v tom, co zná, a bojí se všeho nového, protože ho zatím nedokáže ovládat, cítí se do budoucna nejistý. A proč? Protože ztratil paměť. Vraťte se proto k paměti vašeho zakladatele.

Drazí, važte si charismatu jako vzácného daru, který vám byl předán, a Bratrstva, které jej má střežit, protože díky němu může mnoho životů „rozkvést“, jak nám Hassina a Rose dosvědčily. Potenciál vašeho charismatu je stále ještě z velké části neobjevený, stále vám ještě zbývá mnoho, co objevovat. Proto vás vyzývám, abyste se vyhýbali jakémukoli uzavírání se do sebe, strachu, který vás nikdy nepřivede do spásného přístavu, a duchovní únavě, která vás naplní zahálkou a leností. Přeji si, abyste našli správné způsoby a slova k tomu, aby charisma, které vám otec Giussani zanechal, oslovilo nové lidi a nová společenství, aby mohlo promlouvat k dnešnímu světu, který se od dob založení vašeho Hnutí změnil. Je ještě tolik mužů a žen, kteří nezažili setkání s tajemstvím Kristova života, které změnilo a zkrášlilo váš život!

2. Otec Giussani byl vychovatel. Již od prvních let své kněžské služby, kdy se setkával se zmatením a náboženskou nevědomostí mnoha mladých lidí, cítil naléhavou potřebu zprostředkovat jim setkání s osobou Krista, které sám prožil. Otec Giussani měl jedinečnou schopnost vyvolat v srdcích mladých lidí upřímné hledání smyslu života a probudit v nich touhu po pravdě. Když jako pravý apoštol pocítil, že v mladých lidech vzplanula tato touha, nebál se jim křesťanskou víru přiblížit. Nikdy jim ale nic nevnucoval. Z jeho přístupu se zrodilo mnoho věřících, které se ke křesťanství hlásili se svobodným přesvědčením a vášní; ne ze zvyku a společenských konvencí, ale osobně a tvůrčím způsobem. Otec Giussani měl velký smysl a respekt k povaze každého člověka, respektoval jeho minulost, temperament a nadání. Nechtěl, aby byli všichni lidé stejní a aby ho všichni napodobovali, ale chtěl, aby byl každý originální, tak jak ho Bůh stvořil. A tito mladí lidé se pak v dospělosti – každý podle svých vlastních sklonů – skutečně stali významnými osobnostmi v různých oblastech: žurnalistice, školství, ekonomii, sociálních službách a dobrovolnictví.
To je, přátelé, velký duchovní odkaz, který vám otec Giussani zanechal. Vyzývám vás, abyste v sobě živili jeho nadšení pro výchovu a osobní odpovědnost každého člověka za svůj osud, jeho úctu k neopakovatelné jedinečnosti každého muže a každé ženy, jeho lásku k mladým lidem a jeho touhu po svobodě.

3. Otec Giussani byl synem církve. Otec Giussani byl kněz, který církev vroucně miloval. I v dobách velkých zmatků a silného zpochybňování církevních institucí vždy pevně zachovával věrnost církvi, k níž choval hlubokou náklonnost a lásku! Takřka něhu a zároveň úctu, protože věřil, že je věčnou pokračovatelkou Krista. Otec Giussani říkal: „Potkal jsi toto společenství lidí a tímto způsobem na tvé dveře zaklepalo Kristovo tajemství.“ Použil tento krásný výraz: „společenství“. Skupiny Hnutí pro něj byly „společenství“ lidí, kteří potkali Krista. A nakonec sama církev je jedním velkým „společenstvím pokřtěných“, které spojuje, z něhož vše čerpá život a vede nás po správné cestě.

Otec Giussani nás učil úctě a synovské lásce k církvi a s velkou vyvážeností vždy dokázal skloubit své charisma a autoritu církve, které jsou nezbytné a vzájemně se doplňují. Na svých setkáních často zpíváte píseň La Strada. Otec Giussani právě použitím metafory cesty, chtěl vyjádřit, že: „Autorita cestě dává správný směr a charisma cestu činí krásnou.“ Bez autority hrozí, že sejdete z cesty a vydáte se špatným směrem a bez charismatu hrozí, že se cesta pro vás stane nezajímavou a pro lidi v daném historickém okamžiku přestane být přitažlivou.

I mezi vámi jsou někteří pověřeni úkoly vedení a řízení, sloužit ostatním a ukazovat jim správnou cestu. Konkrétně se jedná o vedení a řízení Hnutí, podporu jeho rozvoje, realizaci konkrétních apoštolských projektů, zajištění věrnosti charismatu, ochranu členů a doprovod na jejich křesťanské cestě lidského a duchovního vývoje. Vedle služby vedení a řízení je i důležité, aby ve všech členech zůstalo charisma živé a aby si křesťanský život zachoval tajemství prvního setkání. Nikdy nezapomeňte na povolání prvních učedníků v Galileji a na jejich první setkání s Kristem v Galileji. Vždy se vracejte tam k těm prvním událostem, které každý z nás už zažil. To nám dá sílu, abychom církvi vždy poslušně sloužili. To udělá cestu víry krásnou a církevní hnutí svými charismaty přispívají k tomu, aby se cesta ukázala přitažlivou a křesťanství získalo nový šat. Na autoritě církve je pak, aby moudře a obezřetně určila, po které cestě se mají hnutí vydat, aby zůstala věrná sama sobě a poslání, které jim Bůh svěřil. Slovy otce Giussaniho můžeme vyjádřit, že: „Toto neutuchající prolínání mezi autoritou a charismatem je neodmyslitelnou podmínkou Kristova vtělení. V žádném případě tento vztah mezi Boží milostí a svobodou nelze chápat jako dialektickou alternativu, jakoby instituce nepotřebovala charisma a jakoby charisma nepotřebovalo instituci. Charisma se v čase institucionalizuje. A instituce musí zachovávat charisma. To je nakonec jedinou podstatou církve. Stejně tak, jako si nelze lidský organismus představit bez kostry, která ho podpírá, stejně je nemyslitelné, aby církev žila bez institucí.“
Víte dobře, že k objevení charismatu vždy dochází při setkání s konkrétními lidmi. Tyto osoby jsou svědky, kteří nám umožňují přiblížit se širší realitě, kterou je církev co by společenství křesťanů. Právě v církvi zůstává setkání s Kristem živé. Je to církev, kde se uchovávají, rozvíjejí a prohlubují všechna charismata. Připomeňme si skutky apoštolů, zejména setkání Filipa s eunuchem, správcem pokladu etiopské královny. Filip byl rozhodující pro jeho obrácení, byl pro tohoto muže, který hledal pravdu, prostředníkem v setkání s Kristem. Jak ten příběh končí? Filip eunucha pokřtí a text říká: „Když vystoupili z vody, Duch Páně se Filipa zmocnil a dvořan ho už neviděl, ale radoval se a jel dál svou cestou.“ (Sk 8,39). „Už ho neviděl!“ Poté, co eunucha přivedl ke Kristu, Filip z jeho života zmizí! Ale radost ze setkání s Kristem v něm zůstává. Ta radost ze setkání totiž zůstává navždy! A příběh končí slovy: „Radoval se a jel dál svou cestou.“ K tomu jsme povoláni všichni. Být pro druhé prostředníky v setkání s Kristem a pak je nechat jít jejich vlastní cestou, aniž bychom je k sobě poutali.

A na závěr bych vás rád požádal o konkrétní pomoc pro tuto dobu, pro dnešní svět. Vyzývám vás, abyste se mnou sdíleli hlásání míru - Krista, Pána míru. Rostoucí násilí a války v dnešním svět mě skutečně děsí, opakuji, skutečně mě děsí. Dále hlásání Boží přítomnosti v srdcích chudých lidí, kteří jsou opuštění, zranitelní, odsouzení nebo odstrčení v konstrukcích sociálních schémat, a hlásání Boží přítomnosti v každém národě a kultuře, jež naplňuje touhu po lásce, pravdě, spravedlnosti a štěstí, které patří do lidských srdcí a pulzují v našich životech. Ať tento svatý prorocký a misijní neklid hoří ve vašich srdcích. Nezastavujte se.

Drazí přátelé, nepřestávejte církev milovat. Milujte a zachovávejte jednotu svého „společenství“. Nedovolte, aby vaše bratrství bylo rozdělováno sváry a protichůdnými názory, které jen nahrávají všudypřítomnému zlu. Rozdělovat – to je úkol zla. Nezapomínejte, že i těžké chvíle mohou být okamžiky Boží milosti a obrody. Vaše hnutí Společenství a osvobození se zrodilo právě v době krize, jako byl rok 68. Ani později se otec Giussani nezalekl změn a dalšího vývoje Hnutí a čelil jim s apoštolskou odvahou a důvěrou v Krista a ve společenství s Matkou církví.

Poděkujme dnes společně Pánu za dar otce Giussaniho. Vzýváme Ducha svatého a prosíme o přímluvu Panny Marie, abyste všichni svorně a radostně, svobodně, tvořivě a odvážně pokračovali na cestě, kterou vám ukázal. K tomu vám z celého srdce žehnám. A prosím vás, abyste se za mě modlili. Děkuji.

Copyright © Dikasterium pro komunikaci - Vatikánské nakladatelství a knihkupectví