V sobotu 15. října jsem byl i já na Svatopetrském náměstí na audienci u Svatého otce. Jak minuty ubíhaly, zatímco jsme poslouchali otce Giussaniho a zpívali La Strada (Cesta), tím víc ve mně rostlo očekávání, že uvidím papeže, opravdové očekávání těch, kteří čekají na otce. Čekal jsem na něj do té míry, že jsem v okamžiku uvědomění znovu objevil sám sebe jako “syna”. Kolik nevyhnutelných výkladů a úvah se v poslední době objevilo v některých dialozích. Ale kdybych měl o sobě říct, co se mi přesně v tu chvíli vrátilo a co zůstalo, bylo to vnímání toho, že jsem “syn”. Ještě jasněji jsem si to uvědomil následující pondělí, když jsem se vrátil do nemocnice. Jako chirurg jsem byl požádán, abych provedl invazivní zákrok u staršího pacienta, který mu měl usnadnit dýchání. Každý zákrok má svá rizika, ale to neznamená, že je méně potřebný. Po 24 hodinách nás zavolali, protože se pacientovi přitížilo právě kvůli tomuto chirurgickému zákroku.

V těchto hodinách zmatku se stav pacienta, který byl již tak ohrožen, zhoršil; nebylo možné ho odvézt na operační sál, aby se zastavilo krvácení, protože by nevydržel celkovou anestezii. Někdo “příliš iniciativní” již dokonce řekl příbuzným, že je pacient mrtvý. Zástupce primáře mi řekl, že bychom mohli zkusit alternativní zákrok v lokální anestezii, který je méně riskantní, ale má menší šanci na úspěch. Provedli jsme ho po rozhovoru s manželkou pacienta, která nás požádá, abychom udělali, co je v našich silách.

Následující dny se nesly ve znamení této události, která mi navzdory dlouhým směnám v nemocnici vzala spánek. Zároveň však ve mně vyvstal nesmazatelný bod. Když jsem se vrátil domů, manželka se mě zeptala, jestli se nebojím následků, řekl jsem jí, že truchlím hlavně pro toho muže. Uvědomil jsem si ale zároveň, že se té lítosti nikdy nezbavím.

V práci mě zkušenější kolegové uklidňovali slovy, že «existují jen dva druhy chirurgů: ti, kterým se to stalo, a ti, kterým se to stane». Ani tato věta, ač plná pravdy, mě nedokázala zbavit pocitu účasti, “ulehčit” mému srdci. Cítil jsem obrovskou potřebu být dítětem někoho, mít jistotu, že nejsme “sirotci”. Poznal jsem to podle touhy být u toho a neutéct, být přítomen, hlavně v případě tohoto pacienta, sledovat ho v následujících dnech. Situace se stabilizovala. Chodil jsem za ním, i když už to nebylo nutné.

Myslím na to, jak nás papež žádal, abychom pěstovali misijní vášeň hnutí. Uvědomuji si, že prvním místem misie jsem “já”, aby ve mně rostla víra a já byl schopen být “synem” za všech okolností.

Podepsaný dopis