Setkání Dona Pina De Bernardise s P. Giussanim se uskutečnilo jednoho červencového odpoledne roku 1964 ve velké místnosti se zvětralými stěnami poškozenými solemi, na nichž se podepsal zub času, ve farnosti Corte v Santa Margherita Ligure, kde se na pravidelných letních setkáních scházely dvě stovky chlapců z Milána. Don Giussani v té místnosti není. Ale to, co Don Pino viděl v dialogu mezi těmito chlapci, ho přimělo zdržet se pár minut, když se toto setkání chýlilo ke konci. On, v té době třicátník, tam přijel ze zvědavosti, protože na Riviéře si mnozí všimli čilosti příslušníků hnutí studentské mládeže ("GS"). Když byl na odchodu, zaujala jej dívka, která reagovala na otázku: "Slečno, kdo vás takhle vychovává?". "Don Giussani," odpověděla. To jméno slyšel poprvé. A hned položil další stručnou otázku: "Kde bydlí?".

Následujícího dne kněz nastoupil do vlaku směr Milán. V kapse měl lístek s adresou ulice Martinengo 12. Když dorazil na místo, zazvonil, ohlásil se přes domovní telefon a otec Giussani mu otevřel. "Sotva jsem se mu stačil představit, a už mě objal. A to stačilo". Byl to začátek svazku, který přetrval celý život. Don Pino učinil první krůčky na cestě víry doma, za starostlivé péče otce a matky, aby ji pak v semináři poznal hlouběji. Nyní mu však toto společenství poskytlo možnost hlouběji poznat to, co mu na křesťanství učarovalo.



První zvuky hlasu svého srdce uslyšel Don Pino poprvé, když mu bylo jedenáct let. I v této souvislosti mu otázka "Kde bydlí?" otevřela novou cestu. Bylo to na konci léta, během pouti na oratorium v janovském svatostánku Montallegro. Zatímco lanovka stoupala ke svatyni, zapředl hovor s chlapcem stojícím vedle. "Byl o několik let starší než já. Okamžitě jsme si padli do oka. Měl jiskřivé oči plné života. Dobře si pamatuji, co jsem si pomyslel: "Tohohle musí mít Ježíš opravdu rád. Protože Ježíš si přeje jediné - to jsem se časem naučil - aby v každém člověku znovu zahořela jiskra a chuť do života. Tak jsem se ho zeptal, kde bydlí. A on: "Jsem v semináři v Chiavari. Večer doma u stolu, před svými sedmi bratry, jsem řekl tátovi a mámě: "Škola začíná 10. září, ale já chci jít do semináře". Táta nadšeně zvolal: "To je nádhera! Ale jsi malý, dokonči střední školu a počkej na zahájení výuky v lyceu. Já neústupně: "Ne, desátého".

Seminář byl těžký. Don Pino trpěl zimou, a to nejen kvůli teplotě na pokojích. "Chtěli nás vychovávat k mnišské askezi. Tři roky jsem probrečel. Ale vzpomínky na tváře, které jsem potkal, zejména na tváře mé rodiny, ve mně zvítězily. Pokud mé přání akceptovali, bylo to proto, že i oni věřili, že seminář může být mou cestou. Cestou, jak si ještě více užít života.

V Chiavari zůstal 13 let, až do kněžského svěcení. A pak byl poslán jako pomocný kněz faráře do Portofina, "pozemského ráje po prvotním hříchu", jak to rád popisuje. Byla to léta "dolce vita" a záliv Tigullio byl vyhledávaným místem, kde kotvily jachty hollywoodských hvězd. "Potkal jsem Liz Taylorovou, Richarda Burtona, Clarka Gabla, Ritu Hayworthovou... Bylo mi pouhých 24 let a odpoledne jsem s nimi chodil na náměstíčko na aperitiv. Fascinovala mě jejich činorodost, měli všechno, ale viděl jsem, jak v nich vyhasíná lidskost, protože nemířili na vrchol, ale na ostrůvek, kde mohli být v klidu. Bylo pro mě bolestné vidět, že je Kristus zahrnuje láskou a oni si to neuvědomují." Kromě filmových hvězd se otec Pino spřátelil s mnoha místními mladými lidmi, kteří sloužili na lodích. Každé odpoledne v 17.30 ho bylo možné zahlédnout, jak opouští barové stolky a klábosí, při cestě zpět na faru. "Kam jdeš?" ptali se ho pokaždé. A on, který spěchal sloužit mši, neurčitě odpovídal: "Mám schůzku". Dokud se kdosi neodvážil zeptat: "Ale s kým?". "Přijďte se podívat". Po tomto pozvání se kolem něj vytvořila první skupina chlapců, která o několik let později přiměla Dona Pina, aby vyhledal Dona Giussaniho.

"Od našeho prvního setkání v Miláně mě Giussani žádal, abych se účastnil všeho: setkání, týmových schůzek, národních rad. Ve skutečnosti jsem však pochopil, že mě žádá o pospolitost s ním. Já jsem si přál pouze "být přítomen", protože díky tomu, že jsem zůstával v takovém vztahu, mi bylo stále jasnější, proč mi Bůh dal život a svěřil poslání. Giussaniho pohled mě neuklidňoval, naopak... ale pochopil jsem, že je mi dobře se sebou samým, s druhými, protože jsem si byl jistý přítomností čehosi, co mě neztrácí ze zřetele". Ze semináře si odnesl poučení, že na konci dne mám vždy zpytovat svědomí a zapsat si každý případ, kdy jsem ve svém záměru selhal. "Právě u Giussaniho jsem pochopil, že Ježíš nebilancuje, ale že v jeho pohledu plném lásky jsem pochopen v celé šíři svých nadání, nedostatků a hříchů. Tak jsem se naučil novému způsobu, jak nahlížet na jednotlivé složky života a chápat vzájemný poměr mezi nimi. Už mě nesvazovalo to, čím jsem byl. Tento rozkvět se během krátké doby začal časově shodovat s rozkvětem hnutí Comunione e Liberazione ("Společenství a osvobození") v Ligurii: od Ventimiglie po La Spezii a dále až po Luccu, to byl sled navázaných přátelství, gest a iniciativ. "Všechno se zrodilo bez toho, že bych měl v úmyslu 'vytvořit' hnutí, zajímal jsem se pouze o vzkříšení téhož života, který byl vzkříšen ve mně. Po přesídlení do Chiavari jsem začal učit na klasickém gymnáziu, kde jsem se snažil dívat na chlapce nikoli z výšky vzdělávacích cílů, ale přesně tak, jak se na mě díval Giussani, a jsem vděčný Bohu, že mě učinil svým přítelem". V prostředí školních lavic zůstal Don Pino 40 let a převzal rovněž funkci vedoucího diecézního školského a univerzitního úřadu.

Don Pino si dodnes uchovává vždy pozitivní pohled na Giussaniho četné návštěvy v Ligurii: "Přijížděl jen proto, aby se s námi setkal. Přestože se potýkal s problémy, nikdy se neuchyloval k analýzám či moralizování. Zaujal mě tím, že od druhých nepožadoval to, co Bůh žádal od něj. Nevnucoval se. Svou přítomností upřednostňoval celkové nadání každého člověka ve vztahu s Ježíšem, ale nechával život plynout tak, jak to určovaly okolnosti". Ve skutečnosti se zde rozrostlo hnutí, v němž někteří řekli "ano" sami sobě. S myšlenkami na zkušenost z Prato Sopralacroce, malé vnitrozemské vesnice, kterou mu biskup svěřil v roce 1967 a kde mnoho mladých lidí z hnutí založilo mimoškolní charitu a přineslo nový impuls do života farnosti, když navrhli založit komunitní školu.

Jedno z posledních setkání s Giussanim se uskutečnilo během Národní rady hnutí CL v Miláně. Vlak z Chiavari měl více než hodinu zpoždění. Don Pino vešel do zasedací místnosti rudý ve tváři. "Oba jsme si potrpěli na dochvilnost. Choval jsem se k němu mimořádně opatrně a ohleduplně. Úcta, kterou jsem k němu choval, ve mně vzbuzovala strach, ne kvůli tomu, co mi mohl říct, ale protože jsem se bál, že jej zklamu. A zdálo se, že Giussani pochopil, co rozjitřilo jeho duši. "Všechny zastavil a řekl mi: 'Done Pino, podívejte se, že Ježíš nesleduje vaše hodinky. Sleduje a miluje tvé srdce". To, co jsem já považoval za neslušné a nepřípustné hodinové zpoždění, pro něj byla příležitost přijít na kloub tomu, co se se mnou děje. Tento dialog odráží to, co otec Pino viděl u Giussaniho po celý jeho život: "Genialita světce nespočívá v angažovanosti, která je o důsledcích, ale v pohledu plném života, v životní moudrosti, díky níž se z detailu dobíráme k celku, k podstatě. A tomuto nadšení, které znamená 'mít Boha v sobě', jak to chápali Řekové, nelze odolat. I když je mu již téměř 90 let, zdá se, že plynoucí čas sice oslabuje vzpomínky, ale neustále připomíná ono první velké setkání. "Nezáleží na věku, ale na okamžiku. Giussani se stejnou intenzitou kouřil doutník nebo se kochal pohledem na vrchol Piz Boè. Nic nepovažoval za banální. I já díky němu mohu žít a milovat přítomnost, ono 'teď'."