Učím na střední škole a na gymnáziu v Santiagu de Chile. Po vyučování vedu školu společenství (školu komunity) mladých s malou skupinou 50 studentů. Mnozí z těch, které potkávám ve třídě, nemají žádný vztah k víře, někteří jsou katolíci, ale od přijetí svátostí nechodí na mši, jiní nejsou ani pokřtění.
V tomto období, kdy se znovu otevíráme po pandemii, má malá skupinka maturantů ze společenství na mysli jedinou věc: jet na jih, do hor, na prodloužený víkend, který děláme každý rok, poslední setkání před odjezdem na univerzitu. Loni ho vynechali a letos si nechtějí nechat ujít příležitost. Skupinu tvoří 14 studentů a jeden rodič, který mi pomáhá. Na poslední chvíli se přidává jeden chlapec. Není to můj žák, ale dobře znám jeho i jeho rodinu. Myslí si, že je ateista, ale svým způsobem věří v Boha. Rozhodně nevěří v církev a kněze. Rozhodl se přijet na pozvání svého přítele a také proto, že miluje dobrodružství v horách. Taky to mám rád, dalo by se říct, že jsme přátelé z praktických důvodů. Boží představivost je nekonečná.
Během pěti dnů společného soužití mohou ti, kteří si to přejí, svobodně přijít na mši svatou. Druhý den se zúčastní asi polovina studentů a můj ateistický kamarád zůstane stát na prahu a snaží se, aby si ho nikdo nevšiml. Ví, že jsem ho viděl, a rozhodne se tam zůstat. Ten chlapec je nepřístupný. Na konci slavnosti, když ukládám kalich a nádobky, se jedna z dívek, které se slavnosti účastnily, ptá kamarádky, jestli jsem pil víno nebo vodu. Slyším a odpovídám.
Její kamarádka se jí pak zeptá, jestli byla u prvního svatého přijímání. Odpovídá, že ne. Druhá skočí do řeči: «Pokud máš zájem, začínáme s donem Diegem cestu přiblížení se ke svátostem». V tu chvíli do toho vstoupím a zeptám se, zda se chce ještě někdo zúčastnit. Najednou přistoupí ten ateistický chlapec, který doposud stál u dveří, a ptá se: «Můžu jít také?»
«Určitě», odpovídám. Ostatní se na mě dívají překvapeně: to bylo to poslední, co čekali.
Boží představivost je nekonečná. Tak se zrodila i má cesta (povolání) - “na špatném místě ve špatný čas”. Ale něco mě přimělo k tomu, abych se k tomuto lidskému společenství přimknul. Chtěl jsem s nimi zůstat stejným způsobem, jako tento chlapec, který pocítil objetí svých společníků a zjistil, že je na správném místě ve správný čas, který mu Pán připravil.


Zde jsou dopisy dvou studentek

Škola společenství mládeže byla vždy více než jen místem setkávání. Je to místo kamarádství a učení, kde se učíme jeden od druhého, kde si vytváříme cestu a přátelství. Při prvních návštěvách jsem moc nerozuměla tomu, o čem lidé mluví, ani textům, které se četly; každý den jsem měla pochybnosti, a když jsem pochopila, objevily se nové.
V jednu chvíli jsem si myslela, že někteří studenti vědí víc než jiní, a já proto vím méně. Postupem času jsem si ale uvědomila, že podstatou tohoto místa jsou otázky. Nečteme jen proto, abychom se učili, ale abychom se ptali proč. Mohu si klást otázky a pokaždé, když na jednu odpovím, objeví se tisíc dalších.
Během letních prázdnin jsme četli text, který na mě hluboce zapůsobil. Znovu to ve mně zažehlo plamen, který jsem považovala za vyhaslý. Tehdy jsem si nepoložila žádnou otázku, ani jednu. Nechtěla jsem se na nic ptát, protože jsem byla přesvědčená, že to nepotřebuji. Odpovědi jsem už měla, a pokud jsem je neměla, nechtěla jsem o tom přemýšlet. Zvláště mě zaujala jedna věta: «Ten křik tu je, my jsme ho nevytvořili a nemáme moc ho utišit svými slovy». Začala jsem přemýšlet, proč se snažím potlačit křik srdce. Don Julián Carrón napsal: «Považujeme za samozřejmost existenci volání srdce, touhy, která se vzpírá jakémukoli nihilismu. Ale existence volání, požadavku, touhy je to nejméně samozřejmé, co existuje».
Po přečtení tohoto článku jsem zůstala v němém úžasu. Chtěla jsem odpovědi, ale bez otázek nejsou odpovědi a já nevěděla, kde začít. Když moji společníci začali mluvit, uvědomila jsem si, že právě toto je to místo, kde se objeví tisíce otázek. Ale kde najdu odpovědi? «Když existuje volání, existuje i odpověď».
Nemusím cestovat po světě, abych je našla, to místo je tady, stačí “nespat”, být provázena, brát věc vážně, být součástí Školy společenství. Toto přátelství je způsob, jak nám všem společně pomoci odpovědět na tuto touhu.
Masiel


Do Školy společenství mládeže jsem přišla náhodou a opravdu jsem neměla pocit, že čtené texty jsou důležité. I když mi připadaly zajímavé, zůstávaly jen slovy, písmeny, která nedávala smysl, přesto ve mně vyvolávaly otázky. Následně jsem si uvědomila, že Škola nemusí být nutně odpovědí na všechny mé pochybnosti, ale je to místo, kde se mohu podělit o otázky, které mám. Je to místo, kde jsem mohla poznat, že nejsem sama.
Vědomí, že existuje místo, kde jsou lidé, kteří mají rádi nebo mají podobné otázky jako já a jsou ochotni se o ně podělit a jít se mnou v tomto nejistém světě, mi dělá velkou radost.
Upřímně řečeno, stydím se přiznat, že nevím všechno, ale potkávám tu lidi, se kterými jsem ráda a vůči kterým mohu být upřímná a říct: «Cítím se super “ztracená”, ale ráda se s tebou “ztratím”». To je neuvěřitelné a pro mě opravdu důležité. Možná se zdá, že to, co říkám, nedává moc smysl, ale cítím, že jsem našla něco, nevím, jak to popsat, ale je to něco, co mě udělalo šťastnou a co mě nutí zůstat na každém setkání. Je to něco zvláštního, co mě každý týden nutí jít do Školy společenství, abych našla okamžik, který mi odpoví na to, co jsem, novými otázkami nebo novými dialogy. Je to můj domov.
Anto


* misionář Bratrstva svatého Karla Boromejského v Puente Alto (Santiago de Chile)