Asi v polovině listopadu se v Portofrancu objevily dvě sestry, cizinky ve věku 21 a 16 let. Dívky, které nedávno přijely do Itálie, neumějí italsky. Naštěstí je doprovází jejich teta, která v Itálii již nějakou dobu žije a pracuje. Tato příbuzná nám řekla, že matka je těžce zkoušená a potýká se s problémy, že v současné době není schopna uživit své děti, a proto se o ně stará ona. Okamžitou pomocí, o kterou nás žádá, je výuka italštiny, protože si uvědomuje, že je naprosto nezbytná, aby se dívky mohly začít vzdělávat ve škole.
Další diskutované téma: výběr vhodné školy pro mladší dívku. Z dialogu je cítit starost tety o neteře. Rozloučili jsme se s tím, že si uděláme průzkum s pomocí našich přátel učitelů a že se jí co nejdříve ozveme a domluvíme si první hodinu italštiny.

Jakmile zaklapnou dveře, často se stává, že nás přepadne pocit nepatřičnosti a bezmoci, protože se dotkneme potřeby, která dalece přesahuje naši nepatrnou schopnost pomoci, kterou můžeme nabídnout. Myšlenka na toto setkání, na smutnou tvář jedné z dívek, ukrytou pod kapucí, nás neopouští a začínáme přemýšlet a hledat nějaké možné řešení.
Pak přišel ten nápad! Známe rodinu ze stejné země jako ony, jsou to naši přátelé. Jejich nejmladší dcera, které je nyní 21 let, svého času navštěvovala Portofranco. Zavoláme matce, řekneme jí o děvčatech, o utrápené tetě, o matčiných potížích, o jazykové bariéře. Žádáme ji, zda by se nemohla zeptat své dcery, která nyní studuje na vysoké škole, zda by nechtěla přijet a dávat dívkám lekce italštiny. Po vyslechnutí našich poněkud vzrušených slov říká: "Právě se mi promítl celý můj život od chvíle, kdy jsem přijela do Itálie, a říkám, že nastal čas, abychom vrátili to, co jsme dostali a dostáváme; až se vrátí, řeknu to své dceři. Díky."

Ještě téhož večera nám dívka zavolala a řekla, že ve škole má volné dny úterý a čtvrtek, tedy právě ta dvě odpoledne, kdy je v Portofrancu otevřeno.
Po první lekci se šestnáctileté dívce rozzářily oči... A kapuce už není potřeba.

Patrizia, Portofranco Umbria