Raymondovi je 20 let a většinu času tráví ve slumech Kireky, čtvrti v ugandské Kampale. Jeho příběh však začíná na severu země, v okrese Pader, kde se narodil do početné a zpočátku úplné rodiny. Pro mladý pár není snadné vychovávat malé děti v tak komplikované oblasti pod neustálou hrozbou útoků teroristů z Armády božího odporu, nechvalně známého ozbrojeného hnutí založeného Josephem Konym. Strach z rabování, únosů a obava, že by děti mohly být násilně naverbovány do armády, přiměly oba rodiče, Johna Bosca Owonu a Rosu Atarovou, opustit svůj domov a hledat si něco lepšího v hlavním městě. V Kampale však nejde vše podle plánu: najít práci bylo obtížné, dostat všechny děti na studia ještě obtížnější. V roce 2011 přišla další rána: John i Rose se nakazili virem HIV. Otec, sklíčený a fyzicky oslabený virem, se rozhodl opustit rodinu a vrátit se do vesnice. Rose zůstává na výchovu dětí sama, ale její finanční situace je zoufalá a přístup ke vzdělání nemožný. Nemoc postupuje a s ní i zoufalství z toho, že nevědí, jak zajistit svým dětem budoucnost. "Tehdy se máma dozvěděla o Meeting Point International. Rozhodla se přijít na schůzku, aby zjistila, o co jde, a od té doby se naše životy zásadně změnily," říká Raymond. “Maminka se začala těšit na setkání s ostatními ženami v centru, my jsme mohli studovat a mnoho lidí, včetně sociálních pracovnic, se o nás staralo a dohlíželo na to, abychom byli všichni v pořádku”.
Stávají se tak součástí velké rodiny Mpi a projektů nadace Avsi, která v zemi působí od roku 1984 a zaměřuje se na vzdělávání, pomoc nemocným ženám a ekonomickou i sociální podporu rodin. Raymond studuje, jeho matka se léčí a pracuje a mezitím se hojí šrámy na duši.

"O prázdninách jsme měli možnost vrátit se do naší vesnice a setkat se s otcem," vypráví syn Rosy a Johna. Změna nespočívá pouze v tom znovuobjeveném vztahu, ale i v drobných každodenních věcech. «Zde jsme se naučili, že nejsme determinováni svými problémy. Jednoho dne k nám do školy přišel ředitel centra a připomněl nám jednu důležitou věc: uprostřed všech špatných chvil musíte vždy najít něco pozitivního. Ať už je to poučení, nebo něco jiného, za co bychom měli být vděční." Raymond nad touto větou dlouho přemýšlí. Pak přišel kovid a jeho život se znovu obrátil vzhůru nohama. "Když byly školy kvůli pandemii zavřené, vzpomněl jsem si na tato slova a uvědomil si, že musím svůj čas správně využít. Začal jsem tedy studovat biologii, chemii a matematiku, což pro mě bylo velmi obtížné. Hodně jsem četl, rodina mě povzbuzovala a dodávala mi odvahy, učitelé nás nenechávali v klidu a nakonec se mi podařilo zvládnout zkoušky na výbornou," říká. Raymond sní o tom, že se stane učitelem nebo chirurgem, "protože chci zlepšit životy lidí kolem sebe. Mohu jen poděkovat Bohu, své rodině, přátelům a organizaci Meeting Point International, že mě dovedli až sem."

Nadšený tón tohoto mladého Uganďana kontrastuje s Juliiným zamyšleným a posmutnělým tónem. Po útěku z Ukrajiny se svým dospívajícím synem cestovala přes Maďarsko a Rakousko, než dorazila do Říma. Nějakou dobu byli hosty své ukrajinské známé, pak se přestěhovali do Coma, kde některé rodiny otevřely své domovy uprchlíkům utíkajícím před válkou. "Když jsme přijeli do Coma, neměli jsme doslova nic. Potřebovali jsme vodu, jídlo, oblečení, peníze, domov. A tato rodina se nás ujala a poskytla nám všechno. Stýská se mi po Charkovu, po mé práci účetní v autocentru, po mých přátelích a rodině, kteří tam zůstali. Rozhodla jsem se však, že se budu věnovat práci, a oni mi pomohli se zařazením do pracovního programu a zároveň mi umožnili studovat italštinu. Našla jsem si dobrou práci, kolegové jsou ke mně velmi vstřícní a postupně si začínáme rozumět. Nevím, kdy se budu moci vrátit do své země, je tu stále mnoho problémů, protože naše hostitelská rodina nám nemůže pomáhat věčně a najít byt k pronájmu není snadné. Ale díky všemu dobrému, čeho se nám zatím dostalo, vím, že se vše vyřeší».

Pak je tu Věra, která nikdy neopustila Ukrajinu. Když začalo ruské bombardování, okamžitě ji napadlo, že by se svými dcerami mohla utéct. S sebou má pouze tašku s náhradním a protirakovinným lékem. Požírá ji rakovina, léčila se, ale válka vše zastavila. Ve Lvově, kde našla útočiště, se setkala s dobrovolníky AVSI . Říká: "Bývala jsem krásná, ale nemoc a válka ze mě udělaly tohle”. Aby potvrdila pravdivost svých slov, vytahuje občanský průkaz s fotografií, na níž je stále zdravá, krásná, s dlouhými a upravenými vlasy. Když se však Věry zeptají, co potřebuje, nezačne s dlouhým výčtem věcí, jako jsou léky, oblečení nebo peníze. Ne. "Mír, chci jen mír".

Raymondovi, Věře a Julii je věnována letošní stanová kampaň s názvem "Mír je možný". Začněme s tím sami", která se zaměřuje na pomoc organizacím Avsi v Itálii, na Ukrajině, v Ugandě, Peru, Burundi, Libanonu a Tunisku. Například v Ugandě působí v různých odvětvích (zdravotnictví, vzdělávání, finanční podpora, rozvoj dovedností, infrastruktura) a v centru každého projektu stojí člověk, přičemž zvláštní pozornost věnuje ženám s HIV a jejich rodinám. Na Ukrajině, jak vypráví Elga Contardiová, působila organizace AVSI již dlouho před válkou díky podpoře místní nevládní organizace Emmaus. Dnes pomáhá evakuovaným osobám s poskytováním základních potřeb (voda, potraviny, léky, přikrývky) se zaměřením na děti a jejich vzdělávání. "Provádíme drobné opravy v poškozených školách, poskytujeme psychology a učitele pro volnočasové aktivity a školíme učitele, jak provádět výuku na dálku," která je v oblastech nejvíce postižených konfliktem potřebná více než kdy jindy. Také v Peru je zaměření na nezletilé jedním z hlavních směrů činnosti nadace: pracovníci Avsi zde působí v okrajových čtvrtích Limy a v nejodlehlejších a nejchudších venkovských komunitách v rámci projektů vzdělávání, odborné přípravy a zemědělství a více než 200 dětem pomáhají prostřednictvím podpory na dálku. V Burundi je cílem této kampaně poskytnout 1 500 zranitelným osobám technické a odborné dovednosti potřebné k získání zaměstnání nebo zahájení výdělečné činnosti a posílit jejich postavení jako hybatelů změn a tvůrců míru, kteří podporují sociální soudržnost ve svých komunitách. V Tunisku a Libanonu - dalších dvou zemích, na které cílí stanová kampaň - se Avsi naopak podílí na odborném vzdělávání, vzdělávání a reintegraci "navrátivších se migrantů" (Tunisko), ochraně uprchlíků, poskytování školních programů nebo podpoře samostatnosti mladých žen (Libanon). Společnost Avsi, která letos slaví 50 let, však působí také a především v zemi, kde se zrodila: v Itálii. Zaměřuje se přitom na nejzranitelnější rodiny, mladé lidi, kteří mají problémy se studiem, a v posledních několika měsících díky centru #HelpUkraine v Miláně pomáhá 200 ukrajinským uprchlíkům, kterým poskytuje ubytování, jazykové kurzy, pomoc při vyřizování dokumentů a orientaci na trhu práce.