Co dnes "hoří" v mém srdci? Po papežových slovech na Svatopetrském náměstí a po úvahách Davida Prosperiho? Vycházím z nedávné adventní rekolekce. Když jsem poslouchal kázání kněze, napadlo mě, že církev nám nabízí advent jako přípravu na Vánoce. Najednou jsem se sám sebe zeptal: Co očekávám já? Očekávám pouze svátky, nebo čekám na spásu nejen na onom světě, ale i v mých dnech, ve vztazích a činech, které tvoří podstatu mého každodenního bytí? Protože to, co je, samo o sobě nestačí, nemůže být naplněno, pravdivé až do morku kostí, a to ani ve svých nejcennějších aspektech. Když slyším mluvit o "souladu" jako o typickém aspektu zkušenosti s CL, o charismatu dona Giussaniho, vzpomenu si, jak celý tento příběh začal.

Jako studenti jsme trávili čas ve třídách a na chodbách Berchetova gymnázia v Miláně, většina z nás byla pokřtěná, ale křesťanství bylo stále formálnější, zaměřené navenek, moralistické, někdy i politické. Mělo stále méně společného s dynamikou poznání, viděním skutečnosti a světa, prožíváním života a životními zkušenostmi. Ve škole mladí komunisté tvořili skupinu, byli pohromadě, katolíci byli rozptýleni, ani se navzájem neznali.
Don Giussani nenabízel žádná pravidla ani hodnoty, říkal nám, že Bůh přišel na svět, že Kristus byl pravdou všeho, k čemu naše lidství směřuje, všech našich tužeb, našich postojů: pravdou, která odpovídá našemu bytí a našemu osudu. Takto nás přijal, každého takového, jaký byl, aniž by popřel cokoli z našeho lidství, vsadil na naši svobodu, na ověření, že každý z nás může tento soulad přetvořit ve zkušenost, která staví Krista jako měřítko, konečný smysl všeho.

Proto se v něm začal rodit jiný způsob nazírání a posuzování skutečnosti, tělo, zárodek nového lidství, který bez vypočítavosti "propukl" v "přítomnost". Začalo to hloučky studentů na chodbách, kteří diskutovali mezi sebou a někdy i s učiteli italštiny a filozofie, kteří své předměty vyučovali na základě sekulárního a marxistického přístupu. Pak pozvánka do kroužku adresovaná všem kamarádům, jiný způsob posuzování studia, trávení volného času, prázdnin, prožívání přátelství, vztahů mezi chlapci a děvčaty.
Začal se utvářet život a přítomnost, společenství lidí, kteří z paprsku, z milosrdenství, sledujíce běh života, konfrontujíce své vlastní lidství s okolnostmi a světem, v němž žili, dospěli k dílům, ke společnosti, k politice, k poslání, ke světu.
Křesťanství "souladu", "tělesné", jak nás kdysi definoval Baget Bozzo, prostoupené naší lidskostí, našimi omezeními, ale přítomné, přístupné, provokující, svědčící skrze nás o něčem, co je víc než my.

Není to jen historie Milána, je to historie Chiavari, Ligurie a mnoha dalších oblastí Itálie a dnešního světa. Je to náš příběh, skrze který se v mém životě a v našich životech objevila spása a lidskost, kterou v nás lidstvo potkalo a poznalo jako měřítko pro porovnávání všeho, dobra a zla, jako konečný soud nad naším bytím.
Především je to příběh, který se nezastaví, má tendenci zasahovat nás dnes, je určen pro dnešek, je to dnešek. V rámci tohoto příběhu, v tomto konkrétním okamžiku hnutí, před slovy papeže, který nás vyzývá, abychom plně prožili charisma dona Giussaniho a rozvíjeli všechny jeho důsledky, věřím, že "nový začátek", o kterém mluvil Prosperi a k němuž se cítím být nabádán, nemůže být plodem mimořádného teoretického, etického nebo duchovního úsilí (vždy nutného, ale nikoli postačujícího). Plamenem je především prožívat naplno pravdu z počátku: je to obnovená potřeba setkání Krista s tím, po čem v životě toužíme. Čím více uznáváme Krista jako odpověď na naše lidská očekávání, tím více cítíme, že otázky týkající se skutečnosti jsou nám vlastní, vášnivě soucítíme s osudem druhých a světa, pociťujeme antropologickou krizi a osamělost, kterou dnes lidé prožívají, cítíme, že naše zkušenost je pro všechny. A především jsme přirozeně vedeni a ponoukáni k tomu, abychom svým životem a svými vztahy sdělovali, co jsme, jak jsme schopní, a to způsobem, který nám Bůh dovolí, gesty pohybu, novou tvořivostí nebo malým gestem, jako je betlém, který jeden z nás vyrobil v Sestri Levante mezi rybáři, znamením, že Vánoce, Kristus, jsou pro všechny. Protože křesťanské společenství nestojí na stavění stanů, ale je životem, je pro svět, přemáhá všechno zlo, je odpovědí na otázku spásy, která hýbe srdcem každého člověka. "Kristus je všechno ve všech".

To, co představuje planoucí touhu, je potřeba křesťanství "souladu" a "tělesnosti", které se vzdaluje riziku spiritualismu, moralistickému sebeanalyzování, jež je jeho přímým důsledkem, nebo pokušení sociologicky se honit za mnoha náhražkami dnešního světa.
Můj synovec mi před několika dny řekl: "Příští léto bych chtěl jet na tři týdny za Rose, pokud budu přijat”. Zůstal jsem jako opařený. Má touhu shromažďovat lidskost. Mladí lidé dnes, stejně jako včera a zítra, potřebují někoho, kdo jim nabízí nikoli řešení, pravidla, hodnoty, ale ryzejší způsob lidského bytí, cíl, který vysvětluje celý život: opět Krista. Nebuďme první, kdo se přizpůsobí světu, o který ve skutečnosti ani nestojí.

S tímto křesťanstvím "souladu" a "tělesnosti" jsme komunikovali a snažíme se komunikovat se všemi biskupy, kteří se v diecézi střídají, poslušní a zároveň vydávající svědectví o charismatu, které nás zrodilo, aniž bychom se omezovali na pouhý duchovní zážitek, jakkoli intenzivní a krásný může být. Zkušenost "souladu" a "tělesnosti" je nejen charakteristickým rysem metody a charismatu dona Giussaniho, ale také faktorem mimořádné naléhavosti pro církev a svět. Kromě toho, že je vhodnou připomínkou Vánoc, které se blíží a které nás všechny uvádějí do srdce církve.

Marco, Chiavari