S hnutím jsem se seznámil v devatenácti letech, pak jsem ho opustil a znovu se s ním setkal na pracovišti, hlavně prostřednictvím komunitní školy během polední pauzy. Už jsem byl katolík a navštěvoval jsem farnost, ale mnohokrát opakovaná věta "má pravdu!", kterou jsem si v duchu říkal při četbě Giussaniho, v určitém okamžiku posunula mé lidské i duchovní těžiště směrem k hnutí Comunione e Liberazione. Jak jsem již několikrát řekl svým přátelům, v životě jsem toužil po blízkosti a vášni. Ti, kteří mi byli blízcí, vědí, jak moc jsem si přál založit rodinu, a modlil jsem se za to k Bohu. Vzpomínám si například na 21. říjen 2001. Byl jsem na Svatopetrském náměstí na bohoslužbě za blahořečení manželů Beltrame-Quattrocchiových; bylo mi 42 let a při sledování eucharistické slavnosti jsem nedělal nic jiného, než že jsem ustavičně prosil Boha, aby mi dal rodinu.

Když jsem se v červenci 2003 konečně oženil, měl jsem pocit, že se prstem dotýkám nebe, a tento pocit byl ještě silnější, když se mi o dva roky později narodila dcera. V roce 2009, během druhého těhotenství, lékaři u mé ženy objevili zhoubný nádor. Byla operována a v osmém měsíci se nám narodila dcera. Téměř pět let po zjištění nemoci si milostivý Bůh povolal moji ženu k sobě. Vzpomínám si, že mi v posledních dnech svého života, kdy si uvědomovala, že je na konci své pozemské cesty, řekla, že v životě si člověk nemá nikdy stěžovat, ať se děje cokoli, protože všechno je k dobrému. Co se týče mé citové touhy, nechápal jsem to, ba dokonce jsem její předčasnou ztrátu považoval za zradu slibu. Po celou dobu její nemoci jsme však ani já, ani moje žena nezažili chvíle zoufalství, ani po její smrti, přestože jsme museli čelit svízelné situaci se dvěma dcerami ve věku osmi a čtyř let. Konkrétně jsem cítil, že je tu ještě Někdo, kdo se nám snaží poskytnout podporu a útěchu skrze blízkost přátel a modlitby mnoha lidí.

Můj život plynul víceméně poklidně, když byl v roce 2018 mé nejstarší dceři diagnostikován nádor mozečku, a přestože se jí dostalo té nejlepší možné léčby, dva roky po propuknutí nemoci se 15. září odebrala do nebe. Pohřeb jsem prožíval pokojně v tom smyslu, že jsem nepociťoval žádné zoufalství, ani já, ani moje druhá dcera, ani zbytek mé rodiny (moje matka, bratři).
Vždycky jsem si kladl otázku, proč jsem po tom všem, co se mě potkalo, i přes chvíle bolesti a spoustu otázek, nikdy nepropadl zoufalství. Zjišťuji, že moje podstata nemůže spočívat v lidech, kteří mi jsou blízcí, ať už je miluji sebevíc.

Podstata spočívá v Lásce, která mi je dala, která mi předtím dala a dává dar mé existence. Moje podstata je v Kristu, a to mi dává sílu.

Děkuji Pánu, že mě prostřednictvím Giussaniho a hnutí postupně přivedl k tomuto uvědomění. Kdyby mi Bůh v roce 2003 popsal všechny životní situace, kterým budu muset čelit, odmítl bych ho a přišel bych o to nejlepší. Uvědomuji si, že mě Bůh miluje právě proto, že se nade mnou smiloval a umožnil mi vidět některé plody své dobroty, jako je škola v Kinshase, hlavním městě Konga, kterou jedna augustiniánská řeholnice, pojmenovala po mé prvorozené dceři, kterou dobře znala.
Nyní žiji svůj život s ranou na těle, hledám a toužím vidět, jak mě Kristus každý den překvapuje prožitkem větší intenzity života, který mi dodává pokoj před vším, aby ve mně znovu probudil okouzlení ze vztahu s Ním.

Attilio, Rieti