Červenec 2003. Vydáváme se na Zakarpatskou Ukrajinu se skupinou kamarádů a knězem ze Salesiánského střediska mládeže v Brně, abychom pomohli se stavbou Domova pokojného stáří spravovaného řeholními sestrami v obci Usť Čorna (Усть-Чорна) sevřené Karpatskými hřebeny.
Po několika dnech manuální betonáže stropu – stavební mechanizace je příliš drahá – vyrážíme na hřebenovku do Polonin. Kvůli mlze, dešti a silnému větru se celí promočení rozhodujeme následující den vrátit. Po odchodu ze salaše, kde jsme přenocovali, se po naší levé straně nachází jezero, jež jsme den předtím měli po… levé straně. Nemá být při návratu po pravici? Nechávám si své pochybnosti o správnosti cesty pro sebe a pokračujeme dále. Dospělí určitě ví, kudy jít…
Po nějaké době potkáváme pastýře ovcí, jehož se ptáme na cestu. Ten nám oznamuje, že se „vracíme“ špatným směrem do jiného údolí a musíme se obrátit.
Pastýř tehdy, jako i dnes, byl vskutku projevem boží přítomnosti i v takové maličkosti, jakou je návrat z hor, která nás ušetřila značných obtíží, pokud bychom byli pokračovali v cestě.



Prosinec 2022. S pár kamarády z České republiky a Slovenska se nacházíme na opačném konci Ukrajiny, po ruské invazi již 10 měsíců zmítané válkou, kam jsme dodávkami dovezli humanitární pomoc a především generátory, tolik potřebné po útocích na energetickou infrastrukturu země, které rozvážíme v Charkovské oblasti a Donbasu. O jejich potřebnosti svědčí i starší pán z Charkova, jehož kmotra zemřela během operace právě kvůli výpadku proudu.
V pondělí, necelý týden před Štědrým dnem, se v noci vracíme z Donbasu do Charkova. V Izjumu však namísto do centra města přijíždíme k zábranám před zničeným mostem přes řeku. Není zde signál a navigace nebere zničené mosty a provizorní objízdné trasy v úvahu. Nevíme kudy jet. Ulice města, těžce poničeného boji a z něhož uprchla zhruba polovina obyvatel, jsou opuštěné. Veřejné osvětlení není – jako v celé oblasti – v provozu. V mnoha budovách nesvítí jediné světlo.
Po určité chvíli si však nedaleko mostu všímáme pár lidí s autem, jež žádáme, stejně jako pastýře ovcí před devatenácti lety, o pomoc. Vyzývají nás, abychom je následovali, nasedají do auta a vedou nás přes město až na silnici do Charkova…
Taková setkání protkávala celou naši cestu do válkou postižené země i zpět: překážky před cestou, kvůli nimž jsme odjezd na Ukrajinu museli odložit o dva dny a již se i zdálo, že cestu zrušíme; příjezd ukrajinských vojáků právě ve chvíli, kdy jedna z našich dodávek zapadla do hluboké díry na rozbité silnici u Kramatorsku, a jejichž těžký nákladní vůz byl schopný dodávku vytáhnout; automechanici v Charkově schopní opravit naše porouchané dodávky do 24 hodin; další automechanik v Balakliji, jenž do hodiny opravil odpadávající nárazník; lidé ochotní naložit a vyložit dvousetkilové generátory…
Není jednoduché najít jediný plán, jenž by nebyl s ohledem na okolnosti změněn. Na druhou stranu však právě i ona nepředvídatelnost skýtala možnost neočekávaných a překvapivých setkání, jež by se jinak nebyla uskutečnila. I tato nepředvídatelnost a překvapivost reality je tím, co vzbuzuje odvahu obětovat i své vlastní plány, podstoupit riziko neočekávaného a vstoupit do neznáma. Nepředvídané je jako zabalený vánoční dárek: nevím, co tam bude, je to tajemství, které mám objevit, ale očekávám ono neznámé s mimořádným očekáváním a úžasem.
Nesčetné okamžiky a zkušenosti během celé cesty, avšak i v životě, mi jsou neustálou připomínkou, obnovou vědomí přítomnosti Boží a jejího konání, která se projevuje skrze jakoukoli osobu i v nejmenších věcech, třeba skrze pastýře ovcí na horách či charkovského automechanika, a nerozlišuje okolnosti na ty „banální“ a ty důležité. Na křesťanství je pravdivá a krásná právě ona radikalita, jež nevylučuje z lidského života, z lidské zkušenosti, nikoho a nic a i nejjednodušší gesta a nejprostší setkání se mohou stát cestou k Bohu. Neexistuje okolnost, skrze niž by Bůh nemohl člověka zasáhnout a dát mu poznat svou přítomnost.

Kde je naděje?
Během uplynulých deseti měsíců války na Ukrajině nebylo snadné zahlédnout naději, zahlédnout lidskost: vojenské strategie a taktika, rostoucí počty mrtvých a zmrzačených (fyzicky i duševně) mezi civilisty a vojáky, zničené vztahy v národnostně smíšených rodinách, bombardovaná města, zničené vesnice; televizní redaktor stojící vedle těl mrtvých vojáků pouze zběžně poznamenává, jak po delší době zapáchají (nejsou to také lidské bytosti?); záplava videí explodujících obrněnců a zabíjení s mnohdy bulvárními titulky; radost a jásot nad nejnovějšími zbraněmi, jejichž účelem je v lepším případě vzbuzovat ve druhých strach, v horším zabíjet a ničit: rychleji, přesněji, účinněji; válka odehrávající se takřka v přímém přenosu, jež se postupně stává stejně banální či normální jako akční počítačová hra… moderní válka.
…………………..
Při cestě do Donbasu jedeme po cestách, podél nichž se nachází cedulky - mnoho cedulek - s lebkou a překříženými hnáty, jež varují před minami a nevybuchlou municí, které už připravily o život i řadu ukrajinských zemědělců; přijíždíme do Izjumu a míjíme zničené rodinné domy, u nichž potkáváme paní Olu, již po chvíli rozhovoru vyhrknou slzy, protože kvůli ostřelování přišla o bydlení; zastavujeme se u obytného domu, jehož prostřední část byla odstřelena, blízko něj pak jsou fotografie těch, kteří v zasaženém domě zahynuli; z Izjumu je zřetelně slyšet dunění dělostřelecké palby; za městem, směrem na Slovjansk, jsou celé vesnice zničené. Ačkoli lidský rozum chápe, co vnímá a co se stalo, přesto se však vzpírá, a možná ani nemůže jinak, postihnout přemíru iracionality lidského jednání, jež zkázu způsobilo; po obou stranách cesty se nacházejí roztroušené zničené tanky a další vojenská technika – kolik rozumových schopností, energie, zdrojů a času člověk vynaložil a vynakládá na vývoj a výrobu složitých strojů na co nejefektivnější zabíjení a destrukci… moderní válka.
……………………
Do jedné z obcí v Charkovské oblasti jedeme dovézt generátor. Během cesty míjíme objekt v plamenech. Již v cíli se pak od tamních lidí dovídáme, že se jednalo o stanici na zpracování paliva, již zničil dron. Někde, neznámo kde, možná i stovky kilometrů daleko od místa zásahu, sedí člověk, který navádí stroj na cíl, na souřadnice; dělostřelecká palba a rakety jsou vedeny na souřadnice, pálí se nikoli na lidi a jejich domovy, ale na souřadnice.
Na mysli mi tane myšlenka Saint-Exupéryho z díla Válečný pilot: „Neboť svalstvo války je neviditelné. Neboť rána, kterou dáte, zasáhne dítě. Neboť máte-li se setkat s válkou, narazíte na rodící ženy.“… Moderní válka.

Kde v tom všem je naděje? Lidství, lidskost?
Klíč skrývají právě ona setkání během celé cesty na Ukrajinu, jež se vyznačovala tím, co mnohdy v životě přejdu bez povšimnutí: nezištností. Nezištnost je tichá, nenápadná, skrytá, právě jako narození Krista, jež jsme slavili v den návratu z Ukrajiny. Nezištnost jednoho člověka z Charkova, který byl vždy připraven nám pomoci, i mnoha dalších, nezištnost neznámých lidí v Izjumu, kteří nás v noci doprovodili na správnou cestu, nezištnost automechanika z Balaklije, nezištnost otce dětí, který jezdí s humanitární pomocí až na frontu a nemá jistotu, že se vrátí k rodině živ a zdráv, i nezištnost matky, jež pere, žehlí a umývá nádobí každý den…
Nezištnost obsažená v těchto gestech nedělá hluk, nekřičí. Nezištnost je však právě tím, z čeho člověk žije a z čeho vyvěrá naděje.

Václav, Praha.