"Může mě dovolená opravdu změnit," jak se nás ptal jeden chlapec? Během prvního večera našich krátkých prázdnin Studentské mládeže jsme slyšeli krásnou píseň L’assenza: (Nepřítomnost): "Když věříš očím, vidíš. Můžeš vidět, a pokud vidíš, můžeš měnit. Tyto dny mi to ukázaly překvapivě silně.

Z ekonomických důvodů jsme se rozhodli neodjíždět a navrhnout chlapcům strávit dny v Miláně. Já a moji přátelé učitelé jsme se však nechtěli vzdát pořádných prázdnin, a tak jsme se pustili do sestavování kalendáře akcí a setkání, jehož motto znělo: "Okamžik už není banalita". Takto začaly prázdniny spolu s asi desítkou mladých lidí, z nichž čtyři s námi byli poprvé, s kamarádem ředitelem školy a různými dalšími "vetřelci", kteří nás provázeli po celé dny. Nikdy by mě však nenapadlo, že se svoboda každého z nás projeví s takovou intenzitou.

První den proběhlo úvodní setkání, po kterém následovalo několik her a svědectví o životě dona Giussaniho. Zapojují se všichni: děti tím, že se vrhají do hraní her nebo se ptají u večeře, a se stejným zápalem i kamarád z univerzity a další přátelé profesoři, kteří tráví čas tím, že nám pomáhají zpívat.
Druhý den následovala návštěva Cremony. Giacomo, kterého jsme pozvali, aby nám představil své milované město, nám ukazuje kámen z katedrály: dvě rytiny, které se ve středověku používaly ke kontrole rozměrů cihel určených k prodeji na trhu. Dvě znamení, která viděl vždycky, ale která získala na významu, až když začal pobývat "s několika přáteli, kteří mi ukázali, že studium může vést dialog se životem. Od té doby už pro mě tento detail není banalitou." Giacomův pohled nás všechny uchvátil. Pak následovalo velké setkání s Cristianem a Silvií, novomanželi, kteří otevřeli svou rodinu pěstounství a adopci. "V životě mě potkalo dvojí štěstí," říká Cristiano: "První je, že Bůh v mých dnech činí krásné věci, které mě dojímají, a druhé, že jsem potkal přátele, díky kterým si uvědomuji, co se v životě děje. Problémem každého z nás totiž není to, že se nám krásné věci nedějí, ale to, že je nevidíme." Během dialogu dva mladí lidé, kteří přišli poprvé, cítí potřebu říci, že "s náboženstvím nemají nic společného", a na to jim odpovídá muslimská dívka z hnutí Studentské mládeže (GS): "Časem jsem si uvědomila, že v GS mluvíme o životě, proto ti ho doporučuji. Stejná intenzita se projevuje i následující den, kdy se jdeme podívat na kopie Michelangelovy sochy Pieta v Královském paláci, a poté do baziliky svatého Ambrože.
Moje spisovatelská zvědavost dosahuje vrcholu, když navštívím krásnou výstavu “Unknown unknowns”, výstavu, která zkoumá tajemství reality, toho, o čem ani netušíme, že to nevíme. "Jakmile máte data," vysvětluje profesorka fyziky Lucia, "můžete se na ně podívat a analyzovat je. Například se zde píše, že silou, která utváří vesmír, je gravitace. Je to dostačující odpověď? Můžete se ptát, proč existuje gravitace, jaké jsou principy dynamiky... Čím víc postupujete vpřed, tím víc nových otázek se objevuje."

Poslední den je před námi nejtěžší úkol: studium. Jeden chlapec, který si je vědom toho, že má za sebou katastrofální semestr, nejenže přichází s předstihem. Přijíždí obtěžkán sicilskými trubičkami zvanými "cannoli": "Vedl jsem si dobře, tohle jsem nečekal. Chtěl jsem se o to s vámi podělit. Domluvil se s dalším kamarádem, který stejně jako on na své první dovolené pracoval v restauraci a uvařil pro nás všechny vynikající egyptský oběd.

Co víc si můžeme přát? Že si uvědomujeme, co se stalo, a právě proto končíme prázdniny se "zábleskem". Skutečná exploze objevů a otázek. Tolik faktů, originálních příznaků rodící se novosti - chronický opozdilec, který chodí vždy včas, vnímání toho, že jsme "jako rodina" -, to, co dává lidem pocit, že mají něco společného: "Stále ještě nevím, co to přesně je, ale dělá mi dobře, když si myslím, že to tam je. Něco, co dokonce umožňuje začít nahlížet na realitu s novým úžasem: "Dnes jsem se po návštěvě Cremony při výstupu z metra na chvíli zastavil, abych se podíval na katedrálu Duomo". Až k intuici, která vede dívku k tomu, že si přeje být sama k sobě "laskavější". Co je tedy oním "krásným dnem", o němž mluví Giussani, který zintenzivňuje okamžik, když ne objevení toho, že jsme milováni, objevení přítomnosti lásky, pro mě? "Bytí není v Platónově Hyperuránionu, stalo se fyzickým, je mezi námi. To je všechno". Odjíždíme s novým poznáním a toužíme znovu společně začít dobrodružství, které nás letos čeká.

Vracím se domů a okamžitě znovu objevuji své limity v každodenní realitě. Co však převládá, je vděčnost za to, čeho jsem byla svědkem, a za cestu, po níž se mohu vydat. Opět jsem se změnila.

Marta, Milán