"Ve vězení tečou řeky slov, slov je mnoho, ale dialog neexistuje. Také proto, že každý má tendenci hrát nějakou roli, nosit masku. Takže masky dolů. Stalo se to právě tak, když dobrovolníci sdružení "Incontro e Presenza" a skupina vězňů - celkem asi 50 osob - zasedla k jídlu v místnosti věznice Opera na předměstí Milána, aby společně pojedli a navzájem si popřáli vše nejlepší do nového roku.

Po několika proslovech Alessandro poznamenává: "Tohle není povídání, ale mnohem více: je to rozhovor. Má příchuť sdílení, krásy společného sdílení života, stejně jako se to děje, když nás navštěvujete, protože mnozí z vás se nyní stali důležitou součástí našich životů." Krátce předtím Guido, vedoucí dobrovolníků, přečetl báseň Indiánů z kmene Oriah, v níž se mimo jiné říká: "Nezajímá mě, kdo jsi nebo jak ses sem dostal, chci vědět, jestli jsi schopen zůstat uprostřed ohně se mnou a neustoupit." Touha podívat se jeden druhému do očí a a vyprávět své příběhy bez jakékoli strojenosti a bez příkras - vlastně bez masek - poznamenaly více než hodinu trvající povídání, v němž se účastníci střídali a vyprávěli příběhy plné života, tolik života, poznamenané bolestí a nadějí.

Peppino vypráví o čekání na týdenní rozhovory: "Pokaždé se těším, až vás zase uvidím, s vámi se i tady cítím jako svobodný člověk. Nesoudíte mě za to, co jsem udělal, milujete mou lidskost a já přitom zjišťuji, že i my vám můžeme něco dát. Jsou zde především lidé a osobnosti, a teprve potom vězni a dobrovolníci". "Lidé, kteří se snaží budovat širší a širší mosty mezi vězením a společností, kde je bohužel stále mnoho lidí žádá, aby zahodili klíče poté, co se dostali do vězení," dodává "další" Alessandro.

Emanuele prožívá svůj první den po propuštění z vězení po sedmadvaceti letech, vypráví o emocích, které v něm vyvolal pohled na svět, který opustil, když byl ještě malý chlapec, o naději, že bude moci začít nový život, o setkání s dobrovolníky, "kteří sehráli rozhodující roli v mé proměně a kteří mi dali sílu pokračovat v cestě, kterou bych sám nezvládl." Mohammed, vysoký muž z Maroka, se ujímá slova a říká: "já, jediný muslim v této místnosti, se nepovažuji za cizince, protože cítím, že jsem součástí tohoto přátelství. A když existuje přátelství, náboženství nejsou kůly, které vyznačují hranice, nerozdělují lidi. Naopak, mohou se dít malé zázraky. Stejně jako se to stalo jemu, který se ve vězení znovu setkal s Emanuelem, jehož poznal jako dítě ve své rodné zemi. Když ho viděl v Opeře a slyšel ho říct pár slov arabsky, zeptal se ho, odkud je zná, a oba si vzpomněli na první setkání na africké půdě. Díky Emanuelovi se Mohammed seznámil s dobrovolníky ze sdružení Incontro e Presenza (Setkání a přítomnost): "A tak se jeho přátelé stali mými přáteli a já jsem tady mezi vámi. Není to zázrak?" Claudio se s dobrovolníky seznámil také prostřednictvím jiného vězně, jakoby zasažen blahodárným virem, který se přenáší z člověka na člověka, a i on je dojat hloubkou lidství, do níž se ponořil: "Jsem ohromen. Tady v Opeře jsem nikdy nic takového neviděl a nikdy jsem neslyšel lidi takhle mluvit ve vězení ani mimo něj. Vůbec jsem si nedokázal představit, že by se něco takového mohlo stát."

Zkušenost s charitou je školou nezištnosti. A Fiorenza, která na škole učí už mnoho let a do vězení dochází teprve několik měsíců, poznává, jak je to cenné především pro ni samotnou: "Setkání s vámi je výzvou k tomu, abychom šli k podstatě věci, cvičení vzácné pro každodenní život, kdy ztrácíme čas věcmi, na kterých nezáleží, za to jsem vděčná." Andrea je naopak veterán, který sem jezdí už mnoho let, a dobře si pamatuje, že pramenem, který ho přiměl začít, byly šťastné tváře dobrovolníků, kteří mu říkali, jak moc jim tato zkušenost v místě obývaném lidmi, k nimž cítil instinktivní odpor, lidsky prospěla. Štěstí, které viděl na jejich tvářích, chtěl i pro sebe, a proto začal chodit do charity. A některé vztahy s lidmi, které potkal ve vězení, se staly tak důležitými, že na Štědrý den chtěl představit manželce a dětem Vincenza, který vyšel na svobodu, toho vězně, o kterém jim tolikrát vyprávěl a který se stal tak nečekaným přítelem: "Všichni potřebujeme být milováni, to nás spojuje. A dokonce i dnes, tady uvnitř, si uvědomuji, že je mezi námi něco velkého, že je tu Láska větší než my samotní."

Projevy na sebe bez přestání navazují, v téměř surrealistické atmosféře naslouchání jeden druhému, s ohledem na místo a zvyky. Stravují se dobrým jídlem - což je vzhledem k průměrné ceně jídla velmi oceňováno a chváleno vzhledem k průměrné úrovni kvality jídel v cele - pokrmy připravuje Rosi, kuchařka a matka jednoho z dobrovolníků, Michela, který se kvůli drobné operaci nemohl oběda zúčastnit. Ještě k jídlu: Victor, 23letý Nigerijec, vzpomíná na den potravinové sbírky, kterou dobrovolníci z "Incontro e Presenza" uspořádali ve vězení na konci listopadu: "Právě jsem sem přijel, to gesto mě dojalo. Neměl jsem s sebou nic, vzpomínám si, že jsem nabídl jen pytlík fazolí, ale vy jste mi nabídli své přátelství. Je to dar, který mě od toho dne provází." Dokonce i Paolo, který má za sebou 32 let vězení, by mohl vyprávět o "viru" přátelství s dobrovolníky, který ho v září přiměl k přijetí pozvání na pěší pouť z Assaga do Trivolzia k hrobu sv. Riccarda Pampuriho: gesto, které ho poznamenalo a o kterém vyprávěl svým spoluvězňům, a někdo, kdo ho zaslechl hovořit, si již "rezervoval" účast na ročníku 2023. "Když se setkáte s něčím krásným, o čem nemůžete neříct ostatním, aby také mohli zažít to, co jste objevily vy," uzavírá Guido: "Nejčastějším slovem v dnešních projevech bylo 'děkuji'. Děkuji tedy vám všem, nám všem a především těm, díky nimž jsme takto pohromadě, jako tomu bylo dnes."

Po panettone je čas na společný zpěv: oprášíme evergreeny z repertoáru Celentana, Battistiho a Bennata a na závěr zní píseň Paola Amelia La preferenza. Stane se, že Mohamed při čtení listu s textem připraveného pro tuto příležitost zjistí, že zpívá kus svého života: "Co jsem tady dělal, tady v tomto koutě světa? Čekal jsem, kdo bude mít v hloubi duše stejnou touhu..."