Od osmašedesátého roku uplynulo padesát let, ale sexualita stále představuje neuralgický bod, v němž se prolínají hluboké kulturní otázky ovlivňující samotné pojetí člověka, jeho identity, s dopady na sociální a rodinné úrovni. "Nejistota identity, která je základem politiky identity, svědčí o počínající krizi postmoderního subjektu, která se vyznačuje určitým neklidem při hledání odpovědi na otázku: "Kdo jsem?"," říká don Alberto Frigerio, ambrosiánský kněz a lektor etiky života na Vyšším institutu náboženských věd v Miláně. Hovořili jsme s ním o tom v návaznosti na jeho nejnovější knihu: L'enigma della sessualità umana (Tajemství lidské sexuality- vydavatelství Edizioni Glossa), která nabízí vědecký, psychologický, ale i filozofický a teologický pohled.

V dnešní kulturní debatě se v mnoha otázkách prolíná otázka identity: kde vzniká a odkud se bere? A jak souvisí se sexuální fluiditou?

V současné době jsme svědky rozsáhlého šíření politiky identity, v jejímž rámci si různé skupiny činí politicko-právní nároky, zejména pokud jde o rasu a sexualitu. Vzpomeňme například požadavky hnutí Black Lives Matter a skupin Lgbtq+. Nejistota politiky identity svědčí o počínající krizi postmoderního subjektu, který cítí jisté rozpaky při odpovědi na otázku: "Kdo jsem?". "Rozmělnění identity", jak je definoval Zygmunt Bauman, je mimo jiné způsobeno radikálními změnami, které se odehrály v minulosti a které zahrnovaly historické a kulturní prostředí, v němž osobní identita dozrává. Papež František obvykle hovoří o "změně epochy". Připomeňme globalizaci, která s sebou nese etnické, kulturní a náboženské míšení, a je příležitostí k vzájemnému obohacení, ale také důvodem vykořenění, nedostatku sounáležitosti, dezorientaci a odcizení, a na krizi rodiny, která souvisí s osamělostí a obtížemi socializace, jež podkopávají primární identifikační mechanismy. Sféra, v níž se nejvýrazněji projevuje prchavá zkušenost, kterou nynější subjekt vytváří z konstrukce sebe sama, je sexualita. Napadá nás self-id, podle něhož by pouhé sebeprohlášení umožnilo subjektu změnit pohlaví na matričním úřadě, jak to již právní řády některých zemí umožňují; studium pod jiným jménem, které umožňuje alternativní a dočasný profil pro ty, kteří se neidentifikují s pohlavím přiděleným na základě jejich biologického pohlaví; a nově vytvořené pojmy: gender fluidity a sexual fluidity, které odkazují na jedince, jehož genderová identita a sexuální orientace se v průběhu času mění.

Je fluidní pohled na sexualitu důsledkem genderové teorie? A z čeho se konkrétně skládá? A jak si vysvětlit její rychlé rozšíření?

Ano, fluidní pojetí sexuality se opírá o a prosazuje denaturalizaci lidské sexuality ve prospěch jejího čistě kulturního chápání, jak dokládá ikonický výrok antropoložky Gayle Rubinové z roku 1975: "Nejvíce mě stimuluje sen o androgynní a bezgenderové (ale ne bezpohlavní) společnosti, v níž je individuální anatomie irelevantní pro to, kým jste, co děláte a s kým se milujete". Genderová teorie - je třeba zdůraznit - si všímá složitosti lidské sexuality a přesně říká, že ne vše v sexualitě je biologicky determinováno. Genderová identita a sexuální orientace nejsou nevyhnutelným rozšířením biologického pohlaví, o čemž svědčí transgenderové a homosexuální stavy. Na druhou stranu, jak fenomenologie zdůrazňuje, subjekt vlastní své tělo a zároveň je svým vlastním tělem, skrze které se otevírá světu a svět se otevírá jemu. V tomto smyslu mužské nebo ženské pohlaví otevírá možnost cestu k tomu, aby se stal mužem nebo ženou (psychoanalýza hovoří o procesu sexualizace). Důkazem toho je skutečnost, že jakýkoli nesoulad mezi rovinami sexuality (pohlaví, gender, orientace), který narušuje jednotu a integritu osobnosti, koreluje s rizikem poruch duševního zdraví, které přetrvávají v kulturně a právně příznivých souvislostech pro tzv. sexuální menšiny. Proto ji nelze omezovat na diskriminaci, stigmatizaci a sociální stres, které je třeba v případě zjištění odsoudit a odstranit (srov. zprávu časopisu The New Atlantis z roku 2016). Pokud jde o široký konsenzus, jemuž se těší genderová teorie, o čemž svědčí nárůst počtu osob, které prožívají sexualitu odlišně od heterosexuální binární linie (srov. průzkumy Williamova institutu: 2,2-5,6 % v roce 2014, 9 % v roce 2022), lze jej přičíst mnoha příčinám: permisivnímu kulturnímu prostředí, které je skutečně nakloněno podpoře fluidní vize sexuality; modelům sexuální nejednoznačnosti zprostředkovaným masmédii, které působí dezorientačně na mladé a velmi mladé lidi; tendence stírat přirozené rozdíly mezi mužským a ženským pohlavím; krize rodiny, která brání pochopení sebe sama; šíření kapitalistické mentality, která považuje subjekt za plastický, flexibilní a zaměnitelný a redukuje ho na zboží (srov. I. Illich, M. Onfray); chápání svobody jako absolutní, což by umožnilo zbavit se všeho, dokonce i tělesnosti, a nastolit tak "novou antropologickou otázku" (C. Ruini), která má tendenci člověka nejen interpretovat, ale také proměňovat, a to nejen v ekonomických a sociálních vztazích, podobně jako v marxismu, ale v jeho samotné biologické a psychické realitě.

Jak by se měla řešit otázka rovnosti pohlaví? Jaký je postoj církve?

Komunitární filozofie ukazuje, že člověk se k pravdě dobra dostává prostřednictvím praktik dobrého života. Také v oblasti sexuality se subjekt učí řemeslu života tím, že ho prožívá. V tomto smyslu je stěžejním bodem při řešení tohoto problému budování
míst církevního přátelství, v nichž se slovy a skutky sdělují důvody života na způsob Krista, který prvním učedníkům řekl: "Pojďte a uvidíte" (J 1,39). Jak učí don Luigi Giussani, autenticky prožívaná víra vytváří kulturní postoj, to znamená, že vyvolává vizi a nabízí způsob, jak se vypořádat s realitou. Což je zásadní v oblasti sexuality, protože je rozhodující pro osobní zrání a partnerský život. Proto je úkolem církve a křesťanů podporovat nástroje a okamžiky posuzování a dialogu o genderové problematice, aby se předešlo ukvapeným, zbrklým a nesouhlasným reakcím a aby člověk dozrál k moudrému a prozíravému pohledu na téma, ke schopnosti rozumně a jasně komunikovat s okolím. Za tímto účelem je vhodné poukázat na dokument "Jako muže a ženu je stvořil" z roku 2019, dokument Kongregace pro katolickou výchovu, který vyzývá k přijímání a naslouchání lidem, k ochraně jejich absolutní důstojnosti bez ohledu na jejich sexuální pohled a praxi, ale k odmítání genderové ideologie a životních stylů, které prosazuje. Dokument uznává stěžejní roli rodiny, přirozené společnosti, která předchází společensko-politickému řádu a má právo být uznána jako primární pedagogický prostor; právo potomků vyrůstat v rodině s otcem a matkou, která představuje vhodné prostředí pro jejich psychologický a citový vývoj, a svoboda vzdělávání, která umožňuje církevním školám podporovat jejich vlastní vizi sexuality založenou na integrální antropologii, a to i proto, že demokratický stát nemůže omezovat vzdělávací koncepci na jedinou myšlenku, tím spíše v tak choulostivé záležitosti. A konečně, tváří v tvář těm, u kterých se, zejména v mladém věku, projevují problémy v sexuální oblasti, je třeba velké opatrnosti, protože s nástupem puberty člověka zasahuje sexualita, která přináší nový způsob prožívání vztahů. Je proto vhodné nabádat ty, kteří zažívají afektivní a/nebo kognitivní nepohodlí ohledně svého pohlaví nebo zmatek ohledně své sexuální orientace, aby se ipso facto nedefinovali jako transgender nebo homosexuální osoby, a vyzývat je k účasti na místech života, kde mohou objevit smysl sexuality. Pokud je ovšem takový sexuální postoj hluboce zakořeněný, církev navrhuje obtížnou, ale plodnou cestu cudnosti. Tato ctnost se neomezuje pouze na kontinenci, tj. zdržení se pohlavního styku, k němuž je každý zván mimo rámec manželství (to je jiná záležitost, která by si zasloužila zvláštní úvahu), ale je také a především nastavena pozitivně, jako ctnost, která integruje osobu a zaručuje celistvost daru sebe sama.

Vztah mezi mužem a ženou vypovídá o potřebě druhého, odlišného ode mne samotného. Ale právě zde zažíváme "to nestačí": je to jako vyvrcholení nostalgie po nekonečnu, po Jiném. Je toto smysl sexuality, k němuž bychom měli vychovávat?

Jak učí kardinál Angelo Scola ve svém díle Tajemství manželství, být charakterizován jako muž nebo žena znamená, že muž a žena nejsou celým lidským bytím: oba mají před sebou jiný - navzájem nepřístupný - způsob bytí. V tomto smyslu je sexuální odlišnost výzvou k otevření se druhému, který je jiný než já sám, aby bylo dosaženo toho, čeho člověk sám není schopen a ani nemůže dosáhnout: pohlavního společenství. Což nám umožňuje nahlédnout strukturální nedostatek homosexuální dvojice, v níž kromě jakýchkoli pozitivních prvků (přátelství, náklonnost, podpora, sdílení) není druhý odlišný, ale podobný, a proto "v homo páru chybí kromě biologické plodnosti páru i radikální otevřenost, která je vlastní heterosexuálním párům" (M. Fornaro). Což však také naznačuje možné perverze vztahu mezi mužem a ženou, kdy oba pojímají vztah v termínech splynutí, jak se to stává u párů, které zaujímají postoj uzavřenosti vůči životu, tedy vůči generaci, a jak se to stává milencům, kteří si namlouvají nebo předstírají, že milovaná osoba, křehká a konečná, naplňuje jejich vlastní nekonečnou touhu. Ve skutečnosti je milostný vztah prožíván ve své pravdě do té míry, že jeden rozpoznává druhého jako znamení Druhého, který ve volání po sexu vyzývá k naplnění vlastního osudu v daru sebe sama, kterým je láska. To vyjadřují slova Manzoniho románu I promessi sposi (Snoubenci), která otec Cristoforo adresuje Renzovi poté, co Lucii zbavil nevinnosti: "Pamatuj, synu, že pokud tě církev spojuje s touto družkou, není to proto, aby ti zajistila dočasnou a světskou útěchu, která, i kdyby mohla být celá a bez příměsi smutku, by musela skončit velkou bolestí v okamžiku rozloučení; ale činí tak proto, aby vás oba uvedla na cestu útěchy, která nebude mít konce. Milujte se navzájem jako společníci na cestě s myšlenkou, že se jednou budete muset rozloučit, a s nadějí, že se opět navždy shledáte."