Milý Matteo, drazí Silviini rodiče, Carlo a Andreo, milí sourozenci Matteo, Cate a Tommy, milý dědečku Ovidio, milá Letizie a vnoučata Beatrice a Matildo. Vaše Excelence, drahý Giovanni. Nejdražší rodino a přátelé Silvie a její rodiny.

Když si vzpomenu, že před rokem a půl jsme byli v téže bazilice a slavili zde svatbu Silvie a Mattea, je to dojemné. A pronášeli jsme stejná slova jako dnes. Což tolik vypovídá o tomto manželství, které jste, milý Matteo, se Silvií slavili s plným vědomím váhy a hodnoty života, vyzrálí a posíleni z té cesty boje s nemocí, o níž jste si tehdy mysleli, že je překonána. A tolik to vypovídá i o tomto pohřebním obřadu, který slavíme jako Silviinu poslední svatbu s Tím, který ji stvořil a byl jí oporou po všechna ta léta. Byli jste oddáni v Kristu, dnes se loučíte v Kristu. Vědomí, s nímž jste byli oddáni, umožňuje prožít tuto chvíli nad rámec zdánlivosti. Vzpomínka na tuto radost vás, drahý Matteo a rodino, vybízí, abyste pohlédli na pravdu tak, jak se dnes odehrává: Silviina nová a poslední svatba, ke které jsme všichni povoláni.

"Vždyť Bůh smrt neučinil, ani se netěší ze zahynutí živých; stvořil totiž všechno, aby to bylo, čemu dal na světě vzniknout, určil k spáse, není v tom smrtící jed; podsvětí nebude kralovat nad zemí." Stejným citátem z Knihy moudrosti, který jsme použili při prvním čtení, jsem před rokem a půl začínal svou řeč na vaší svatbě. A přemýšleli jsme, zda po zástupech mrtvých, které po sobě zanechala pandemie, a zejména pro tebe po zkušenostech s několikaměsíčním pobytem v nemocnici, lze pronést takový výrok ("není v tom smrtící jed; podsvětí nebude kralovat nad zemí").

Tím spíš, že dnes by nejeden člověk v lavicích této baziliky mohl nebo chtěl povstat a vykřiknout: "Ale jak to můžete říct, když osmadvacetiletá dívka, sotva vdaná, zemřela na nádor, kvůli kterému tolik trpěla? V tuto chvíli se my všichni zde přítomní můžeme jen odvolat na to, co naše oči viděly v těchto měsících, v těchto dnech, v posledních několika hodinách, totiž na svědectví, které vydala sama Silvia spolu s Matteem o hodnotě okamžiku, o každém gestu, které učinili v horizontu dobrého Určení. "Naším povoláním je přítomnost", svědčili jste mi před dvěma měsíci, již s vědomím konečného cíle. Jak moc mě toto vaše uvědomění provázelo! "Je zbytečné zabývat se budoucností, našimi programy, je smutné utíkat se do minulosti, do vzpomínek na jiné časy, jen v přítomnosti je vztah k Tajemství Božímu, které se zhmotnilo v Kristu, pravém milovníku našeho života," říkal jsem si v těchto posledních týdnech, když jsem vzpomínal na naše poslední setkání.

Sama Silvia o několik měsíců dříve napsala: "Tajemství nemoci mi pomohlo uvědomit si, že jsem stvořena pro velké věci, a dalo mi srdce, abych pochopila, jak je naplnit podle Jeho plánu, a ne podle mého. Můj plán je omezený a závisí na okolnostech (nemoc, viróza atd.). Ten Jeho může všechno, Ježíš a učedníci o tom svědčí, vědomí, že v mém životě nezávisí všechno na mně, mi pak umožňuje riskovat své srdce, a tím i Jeho plán." Pravdivost a uvědomění si těchto slov se projevilo v dalších slovech, která adresovala Andreovi, svému otci, po rozhovoru s lékařem, v němž "předjímala", co se bude dít dál: "Chtěla jsem ti říct, že jsem klidná, samozřejmě velmi zarmoucená, protože si uvědomuji, že Ježíš mě chce stále víc a víc tak, jak by mě to nikdy nenapadlo, ale jsem jeho, a proto mu mohu jen důvěřovat."

V takových dnech nelze podvádět. Všechno vyjde najevo. Je to čas realismu: jakou hodnotu má tento okamžik, moje práce, moje láska k manželce, manželovi, dětem? Chceme-li být realisty, musíme si položit otázku: jak je možné svědectví, které nám sdělili a stále sdělují Silvia a Matteo? Ti, kdo chtěli v lavicích povstat a vykřičet své pohoršení, by si dnes měli vyrovnat své účty se Silvií samotnou a s Matteem. Bolest se pak stává otázkou: Jak se to mohlo stát?

Tento průsečík mezi přirozeností (s jejími rozpory, s bolestí a pohoršením, které nám přináší) a historií (s oním nemožným, které se stalo možným, o němž nám svědčí Silvie a Matteo) má v dějinách jméno: Ježíš Nazaretský, narozený v Betlémě před dvěma tisíci lety, jenž byl odsouzen k smrti, vstal z mrtvých a zlomil okovy smrti pro nás všechny. Pouze, opakuji, pouze v horizontu tohoto muže, který vstoupil do dějin, který obývá naši přítomnost, můžeme pohlédnout do tváře tajemství smrti a utrpení. Jak dosvědčuje žena z evangelia, "která dvanáct let krvácela a velmi trpěla kvůli mnoha lékařům" a která se dotkla Ježíšových šatů.

Včera jsem myslel na vašeho drahého Giacoma Leopardiho, když jsem se díval na tělo krásné Silvie, která byla na své poslední svatbě oblečena jako princezna. Málokdo jako Leopardi zažil a vyzpíval otřes skutečného, přirozeného, od krásy setkání se svou Silvií až po pohoršení nad zmizením milované tváře v okamžiku smrti.

"Taková jsi byla, teď jsi tady, pod zemí, prach a kostra. Na kostech a blátě nehybně položené marně, němé, hledící na let věků, stojí, paměti jediné a strážkyně smutku, simulakrum někdejší krásy (...). Tak osud redukuje to, co mezi námi zdánlivě vypadalo jako nejživější obraz nebe. Věčné tajemství našeho bytí!" (G. Leopardi, Sopra il ritratto di una bella donna /Nad portrétem krásné ženy/).

„Při zjevení pravdy jsi ty [Silvie], nešťastná, padla: a rukou studenou smrt a holý hrob jsi z dálky ukázala.“(G. Leopardi, A Silvia /Silvii/).

Milý Giacomo! Kdybys viděl Mattea, Silviina manžela, drahou matku Carlu, která přišla o dceru, silného Andreu, otce, který se před dcerou stává dítětem, kdybys viděl, jak se dívali na drahou Silvii, oblečenou jako princezna! To, co nazýváte osudem, je dobré Tajemství, které ukázalo svou tvář v Ježíši. To "podobenství" krásné Silvie, o kterém jsi zpíval jako o "nejživějším obrazu nebe", se jako takové potvrdilo: Matteo může dosvědčit, že Silvie byla nejsilnějším znamením Boží lásky v jeho životě, a tak se nyní může dívat (ale uvědomujete si, že na tomto světě říkáme věci z jiného světa?!) na "simulakrum poslední krásy" s konečným a nepředstavitelným klidem a radostí.

Ještě jednou: jen v horizontu tohoto člověka, Ježíše Nazaretského, který vstoupil do dějin, lze s důvěrou nahlédnout do tajemství zjevení, smrti... Ale také utrpení, které Silvie během těchto let prožila. Tato historická tvář, Ježíš, trpěl na kříži, vzal na svá bedra veškeré utrpení světa, od fyzického po morální, včetně všeho našeho zla, které zlo, bohužel, vnáší do světa. Toto utrpení však bylo jen předzvěstí jeho vzkříšení, bez něhož by náš život byl smutný. Ježíš záhadně chtěl, aby s ním Silvie sdílela jeho kříž pro dobro světa. Spolu s jejím utrpením jí skrze moc svého vzkříšení dopřál také překvapivé ztotožnění se svou Osobou, takže Silvie mohla vydávat svědectví o tomto jménu uprostřed svého utrpení. Můžeme tedy vložit Silvii do úst tato slova dona Giussaniho, jejího učitele života. Slova, která nyní ona říká nám všem:

"Existuje vztah k Tajemství, které tvoří všechny věci, k Tajemství, které se stalo tělem, k člověku, k Ježíši, který je neskonale lidštější, mně bližší, bezprostřednější, houževnatější, vytrvalejší, nevyhnutelnější než vztah ke komukoli - k matce, k otci, k přítelkyni, k manželce, k dětem -, než vztah ke všem a ke všemu" (Don Giussani, Generare tracce nella storia del mondo).

Drahý Matteo, milí rodiče a bratři. Nikdy nezapomínejte na tato slova, která dnes Silvia křičí do světa a která jsou možností opravdově, intenzivně milovat a dívat se do tváří milovaných, kteří opouštějí tento svět bez hořkosti těch, kteří neznají a nevědí. Neměňte metody. "Dalla natura il terrore della morte, dalla grazia l’audacia" /Z přirozenosti hrůza ze smrti, z milosti odvaha/ (sv. Tomáš).

Silvie byla plodná a její plodnost přesahuje těch jedenáct dětí, které chtěla mít. Podívej se, Silvie, kolik dětí dnes přineslo tvé ano tajemné formě plodnosti, kterou po tobě Ježíš žádal! Pavlův Hymnus o lásce, který si Silvie přála na svou svatbu, zní i dnes jako svědectví o poslání těch, kdo se v dějinách setkali s Tajemstvím, které se ztělesnilo v Ježíši, tedy s povoláním k lásce. I v těchto slovech adresovaných jejímu otci (která vám Matteo přečte celá na konci obřadu) Silvia vydává svědectví o svém poslání:

"Když se ohlédnu za celým svým životem, uvědomuji si, že všechno, co jsem dělala, jsem dělala z lásky, z lásky, kterou jsem vždycky měla v sobě a kterou jsem musela dávat druhým (i když jsem někdy dělala chyby, ale všechno to byly pokusy poradit si s tímto úkolem, na který jsem cítila), a když vidím plody toho, uvědomuji si, že můj život měl a má smysl, dávat tuto lásku."

Život zasvěcený Kristu, Milovanému jejího života, jehož byl Matteo mocným znamením, strávený předáváním této lásky druhým. Není divu, Matteo, že trávíš své dny v nadpozemské dobročinnosti v péči o Silvii do posledního puntíku. Milosrdenství je neklamným znamením božského v čase.

Všichni prosíme o takový život a smrt. Dnes je den oslav. Svatební den.

Firenze, Santa Maria Novella, 1. března 2023