František je 266. papežem. Jeho zvolení bylo vskutku historickou událostí, která překročila rámec všech prognóz a všech možných lidských očekávání a ukázala nám, že iniciativa posouvající dějiny k jejich plnému a veškerému naplnění stále náleží Bohu, a nikoliv člověku s jeho omezeními. Bůh přesahuje všechny lidské představy a znovu se nám nabízí ve zcela originální realitě. První americký papež, jezuita, který si jako první zvolil jméno František. Jeho lidství je "znamením rozporu" pro každého, kvůli jeho způsobu myšlení, jeho mentalitě, jeho temperamentu a jeho kulturně-historickému původu. Je to vnitřní hlas vyzývající k překročení všech našich měřítek.

Originální přítomnost. Nejjednodušší a každému přístupný je především jazyk jeho gest. Místo, které si vybral pro svůj život, roucho a obuv, které nosí, dopravní prostředky, které používá k cestování se všemi ostatními biskupy, jeho způsob komunikace v jazyce, kterému každý rozumí. Vše vypovídá o originalitě, která pramení z autentické osobnosti, jež má kořeny ve způsobu života v rodné Argentině až do dne, kdy byl zvolen na papežský stolec. Bůh chtěl pro tento historický okamžik právě tuto konkrétní osobu. Výraz, který během těchto deseti let nejlépe vystihuje to, co se nám stalo a děje, je "rána do žaludku". Byl to kardinál Angelo Scola, kdo tak upřímně a autenticky vyjádřil to, co se nám všem stalo, zkušenost, kterou jsme prožili. Ale je to rána do žaludku, kterou nám skrze něj dal Jiný. Otřásá námi a dává nám najevo, že jsme přestali žít podle křesťanství, a navrhuje nám, abychom od počátku obnovili setkání s Událostí Kristovy přítomnosti v dějinách.

Novost v kontinuitě. Nejpřekvapivější na jeho pontifikátu je to, že je věrným vykonavatelem Druhého vatikánského koncilu s naprostou věrností Magisteriu sv. Jana XXIII., svatého Pavla VI., blahoslaveného Jana Pavla I., svatého Jana Pavla II. a jeho bezprostředního předchůdce Benedikta XVI. Po těchto svatých pontificích se zdálo nemožné, že by se mohlo přihodit něco "nového", přesto novinky přicházely z míst, odkud jsme je nejméně očekávali. František vše vsadil na "metodu", na to, jak žít víru dnes. O "inteligenci víry" jako "inteligenci reality". Proto začal svůj pontifikát překvapivým způsobem, který nemá u 265 předcházejících papežů obdoby. Lumen fidei, kterou téměř celou napsal Benedikt XVI., pojal za svou vlastní a 29. června 2013 ji vydal jako svou první encykliku. V tomto dokumentu se skrývá "metoda" pro život ve víře, s níž se setkáváme, skrze skutečnost, událost setkání, a učí se nasloucháním, viděním, dotýkáním, tedy následováním. Je to "přitažlivost", která mění život. Celý jeho pontifikát byl věrným následováním této metody, které se naučil při společném prožitku setkání v Aparecidě a skvěle rozvinutou Benediktem XVI., kterého Bůh chtěl zachovat pro těchto deset let, aby svou "přítomností" potvrdil kontinuitu papeže Františka s celou tradicí církve, která je v něm vtělena. Vztah mezi nimi mi připadá jako znamení doby. Doprovod, neustálé setkávání, vzájemné uznání. Především František zhodnotil veškeré bohatství, které nám zanechal Benedikt XVI. v úvodu ke své knize Pravá Evropa, vydané v roce 2021; je znamením, které ukazuje, jak se František pojímá a dává kontinuitu všemu, co od Benedikta přijal, a zavádí svou novost, ztělesněnou v jeho vlastní osobě, aby objevil "skutečnou Ameriku", "skutečnou Afriku", "pravou Asii", "pravou Oceánii", "pravý Blízký východ".

Překvapivá originalita. Františkova originalita pramení z jeho jednoty s veškerým věřícím svatým lidem Božím. On sám řekl, že jeho první dokument kompletně psaný jeho vlastní rukou, Evangelii gaudium, není nic jiného než opis dokumentu z Aparecidy a encykliky svatého Pavla VI. Evangelii nuntiandi. To znamená naprostou věrnost metodologickému dědictví, které nám odkázal svatý Pavel VI. a které latinskoamerický episkopát ztělesňoval 52 let, od 29. června 1955, kdy Pius XII. vydal apoštolský list Ad Ecclesiam Christi, přes první zasedání latinskoamerické biskupské konference v Rio de Janeiru, Medellín 1968, Pueblu 1979, Santo Domingo 1992 až po 29. červen 2007, kdy byl schválen Bergogliem redigovaný dokument z Aparecidy. Jinými slovy, jeho originalita je plodem sounáležitosti s celým latinskoamerickým episkopátem, a nikoli jeho vlastního díla. Co bych zde rád zdůraznil - a to je základní kritérium, které zavedl don Luigi Giussani - a sice, že "jednota je zákonem poznání". To se mi zdá být ztělesněno papežem Františkem a je původem jeho návrhu synodality. Je to plod 52 let trvajícího synodálního procesu v Latinské Americe a přejímá jej jako univerzální "metodu" pro církev, nikoliv jako něco, co se týká pouze biskupů, ale všeho věrného svatého Božího lidu.

Podle poslední papežské ročenky (po 500 letech) dnes v Americe žije 48 % katolíků celého světa, v Evropě po 2000 letech 21,2 %, v Africe 18,9 %, v Asii 11,1 %, v Oceánii 0,8 %. To je objektivní skutečnost a ve světle díla, které vykonal Duch svatý, není pochyb o tom, že nám ukazuje nový horizont pro celou univerzální katolickou církev. O realitě zeměkoule jsme byli zvyklí uvažovat ze středu Evropy, zatímco papež František nás uvádí do nové hermeneutiky, v níž nabízí nový pohled na svět, nový klíč ke čtení skutečnosti, založené na inteligenci, která vychází ze širšího pohledu, která se rodí při nahlížení na skutečnost z periferie. Je to mnohem inkluzivnější pohled. Podobně jako když se zrodilo rané křesťanství na periferii Římské říše.

Od kontemplace reality, od pokory vůči okolnostem, od intenzivního prožívání skutečného se v Bergogliovi zrodilo všestranné a rozmanité myšlení, které dozrálo ve Františkovi, se čtyřmi principy, které vyplývají z bystrého nazírání skutečnosti jako dynamického napětí mezi plností a hranicí (čas je nadřazen prostoru, jednota převažuje nad konfliktem), mezi myšlenkou a realitou (skutečnost je důležitější než myšlenka) a mezi celkem a částí (celek je nadřazen části). Tím se přeformulovává celé dominantní myšlení osvícenského původu, s jeho velkými představiteli: Descartem, Kantem, Hegelem a jejich politickými dědici do ideologií převažujících ve 20. století, marxismu, fašismu, nacionálního socialismu, liberalismu a všech "ismů", které byly vytvořeny.

Člověk neúplného myšlení, který podřizuje rozum zkušenosti. Ve dvou nejvýznamnějších encyklikách svého pontifikátu, ne náhodou obou věnovaných sociální doktríně katolické církve, papež odhaluje svou gnoseologii, svůj způsob chápání a používání rozumu. Jak Laudato si', tak Fratelli tutti vycházejí z podřízení rozumu zkušenostem a z postoje člověka, který sám sebe chápe jako "neúplného myslitele". To znamená, že sjednocení s druhými mé myšlení doplňuje, činí ho širším, inkluzivnějším. A je pozoruhodné, že právě to je tím, co měl na mysli papež Benedikt XVI. v Caritas in veritate, když hovořil o metodě sociální nauky Církve.

Radujte se a jásejte - Gaudete et exultate -: Františkova DNA. 19. března 2018, na slavnost svatého Josefa, v den pátého výročí zahájení svého pontifikátu, nám papež František odhaluje podstatu své spirituality. Blahoslavenství jako jádro svatosti, prožívané v době ovládané gnosticismem a pelagianismem. Svatost, která se rodí jako milost příslušnosti k věrnému svatému Božímu lidu. Proto je nutné chápat tento list jako pokračování a prohloubení Lumen fidei.

Globální vzdělávací pakt jako hermeneutický klíč k celému pontifikátu. František nám ukázal, že ústřední problém dnešní kultury má výchovnou povahu, a proto po zhodnocení své téměř desetileté papežské zkušenosti nabízí nejzralejší díla svého pontifikátu, jako jsou Drahá Amazonie, Všichni jsme si bratry a "The Economy of Francesco”, v kontextu výzvy ke "globálnímu vzdělávacímu paktu": výzva k přijetí celé reality v její komplexnosti, tj. s přihlédnutím ke všem souvisejícím faktorům.

Pandemie a válka na Ukrajině jsou okolnostmi, za nichž lze zažít "odzbrojenou krásu". František se představil jako "znamení" přítomnosti Božího tajemství uprostřed bouře dějin, jako skutečná skála, o kterou se lze opřít. Na zcela prázdném Svatopetrském náměstí, pouze za přítomnosti krucifixu Svatého Marcela a ikony Marie Salus Populi Romani, nám ukázal cestu vpřed, opíraje se o jediného, kdo nám může říci: "Nebojte se! Jsem to já a jsem tu s vámi!". A uprostřed válečného šílenství nás nabádá, abychom "uvažovali" nad kořeny zla, a nabízí nám cestu Fratelli tutti jako tu nejvhodnější odpověď, po které lidské srdce touží.

Křehkost člověka v objetí milosrdné Boží tváře. Lidskou realitou, v níž se projevuje křehkost současného člověka, je rodina a svět mladých. Proto se v apoštolských exhortacích Amoris laetitia a Christus vivit obrátil k těmto skupinám, vycházeje z buly Misericordiae Vultus a apoštolského listu Misericordia et misera, aby nám nastínil, že na křehkost není jiné odpovědi než přijmout dnešního člověka takového, jakým je, což překládá slovy " přijímat život takový, jaký přichází", bez jakýchkoli podmínek, a chápat církev jako polní nemocnici.

Otec, který své děti napravuje a povzbuzuje je, aby přijaly celou skutečnost. Odvaha, kterou papež František projevil při korigování církevních hnutí, která vznikla v období Druhého vatikánského koncilu, ukazuje hlubokou lásku, kterou chová k tomu, co Duch svatý podnítil k obnově celého života církve. Korekce byla velmi konkrétní, aby se zabránilo "zradě cíle, k němuž byla charismata probuzena Duchem svatým"; aby přestala být sebestředná a měla jako svůj horizont celou realitu světa, a ne pouze to, co zajímá jejich vlastní hnutí.

Závěrem lze říci, že jsme prožili deset let, které se vyznačovaly lidskými emocemi muže, který radikalizoval myšlenky Benedikta XVI. a Jana Pavla II. a přiměl nás prožívat lidské vibrace zrozené z Kristova utrpení k vykoupení člověka. Po poválečném období v Evropě, Druhém vatikánském koncilu, devíti cestách Pavla VI. na pět kontinentů, 104 cestách Jana Pavla II. na dvě třetiny zeměkoule, během nichž navštívil 129 ze 195 zemí, 25 cestách Benedikta XVI., který nám v celém svém magisteriu předal vtělenou moudrost svého Ježíše z Nazareta, s Katechismem katolické církve a jeho kompendiem, který vznikl ze spolupráce Ratzingera a Wojtyly, a s mistrovským dílem Kompendium sociální nauky církve, jakož i se 40 apoštolskými cestami do všech periferií světa, které František vykonal za deset let svého pontifikátu, nemůžeme nevidět to, co se odehrává před našima očima, příchod "nového začátku", naplněného nadějí v dílo Jiného.