"Jmenuji se Antuan, P. Antuan, jsem první a jediný turecký jezuita, jediný kněz tureckého původu sloužící církvi v Turecku." Jeho hlas je po telefonu křišťálově čistý, ale je zneklidňující pomyšlení, že volá z Iskenderunu, původně (starověká) Alexandretta, jedna z oblastí na jihozápadě země, která byla nejvíce zasažena zemětřesením a také tsunami, která se prohnala ulice se slanou vodou z moře. Fr. Antuan Ilgit byl vysvěcen na kněze v červnu 2010, jen pár dní po zabití monsignora Luigiho Padovese, apoštolského vikáře z Anatolie, kterého velmi dobře znal. Dnes je to Fr. Antuan, který slouží onomu vikariátu, který pokrývá polovinu tureckého území, „opravdu velmi rozsáhlé území, ve kterém máme mnoho rozptýlených komunit, daleko od sebe“. Sídlí v Iskenderunu. O tom nám řekl v těchto dnech po zemětřesení.

První, čeho jsem si tam všiml, jakmile otřesy ustaly a já vyšel ze svého pokoje, bylo, že naše katedrála je pryč. Zbortilo se to. Od té chvíle naši farníci pomalu a s pláčem přicházeli do kostela, protože máme velký dvůr a protože budovy, kde bydlíme, zůstaly stát, zvláště refektář, který má dřevěný strop. Tito lidé, nejen naši farníci, ale i věřící z arménské církve, pravoslavní, protestanti, ale i muslimové, se k nám uchýlili a od té doby jsme se snažili organizovat, abychom je ubytovali. První dva dny jsme použili všechny materiály, které byly v našich lednicích a skladech, vodu, všechno. Ale už druhý den nám nezbylo nic, hlavně pitná voda. Tak jsem začal dávat příspěvky na Facebook, když jsme měli připojení k internetu. Díky příspěvkům jsme začali dostávat pomoc. Jako první dorazila španělská vláda se svou armádou. Tuto pomoc využíváme pro ty, kteří se u nás uchýlili a pro ty, kteří jsou venku, lidi, kteří žijí na ulici, na nábřeží, snažíme se vařit z prostředků, které máme k dispozici, a přinášet to ostatním. Ale to je práce, kterou jsme dělali už před zemětřesením: Katolická církev každý den rozdávala jídlo 150 chudým rodinám.



Kromě materiálních potřeb je pozoruhodná, významná věc, která se stala: kolaps katedrály. Lidé říkají: "Ztratili jsme náš domov." Nemluví o svých domovech, ale o katedrále, protože v muslimské zemi to byla krásná přítomnost, která je nyní pryč. Lidé hodně trpí. Taky trpím. Pár hodin před zemětřesením jsem tam sloužil nedělní mši. Teď je to pryč. Díky bohu, že se zachovala socha Panny Marie a socha svatého Antonína, mého jmenovce, a to nám dává hodně síly. Nejprve jsem se snažil ochránit svatostánek, apsida zůstala stát, ale obávám se, že nevydrží.



Společně s lidmi, kteří se k nám uchýlili, slavíme mši a také jsou ji účastni naši muslimští hosté, protože v takové době, kdy všechno chybí, každý potřebuje víru, Boha. Neslyšel jsem žádné stížnosti typu „kde je Bůh?“, „proč to dovolil?“. Naopak, každý i v této situaci hledá Boha. Mše je prožívána tak hluboce, jako tomu nebylo dříve. V době katastrofy silně pociťujeme přítomnost Pána, který je zde s námi. V dnešní době je liturgie paradoxní, protože první čtení mluví o stvoření, zatímco my zažíváme totální destrukci. Ale stvoření nebylo stvořeno jednou provždy, pokračuje a Syn Boží, Ježíš, je účastníkem stvoření. Toto vnímání Jeho přítomnosti je nám oporou. Živými kameny, oporou, jsme my, farníci, kteří zůstali naživu. S Ježíšovou pomocí znovu vytváříme naši komunitu, naši katedrálu: život kolem nás. A snažíme se dát naději těm, kteří jsou mimo „hranice“ naší církve. To je to, co zažíváme. Teď pláčeme pro zhroucené kameny, ale jsou tam živé kameny. Jejich prostřednictvím postavíme katedrálu. Jsme Tělo Kristovo a to je to, co žijeme. Studoval jsem mnoho let ve Spojených státech, Itálii, Turecku a nyní jsem docentem. Ale vše, co jsem v té době studoval, je mnohem méně než to,co mě nyní znovu buduje a formuje.



V prvních dnech jsme tu byli jen my. Záchranáři dorazili třetí den, kdy byli lidé ještě pod troskami a příbuzní se je snažili vytáhnout. Někteří byli amputováni: jednomu našemu sousedovi zemřela celá rodina, přišel o dvě nohy, ale žije. Situace je dramatická a já tu stojím jako jediný katolický kněz, syn této země (moje město je tři hodiny daleko a bylo zasaženo, ale ne takhle). Snažím se utěšovat stádo, které mi Pán svěřil. Pracuji od rána do večera; Pět dní jsem se nezměnil, jím, co najdu, modlím se s nimi, ale nejsem sám. Už tu byli dva italští dobrovolníci, kteří nám pomáhali s každodenní rutinou, pak jsou tu tři jeptišky, které před pár měsíci přijely z ciziny, aby spolu založily první kontemplativní klášter po téměř jednom století, vůbec první klauzurní klášter tady v Turecku. Právě jsme začali opravovat jejich klášter. A zhroutilo se to. Ale jsou tady s námi, s lidmi, jsou útěchou.



Kde se v takové chvíli bere naděje? V prvních chvílích jsem telefon moc nepoužíval, pouze sociální sítě. Jakmile jsem si telefon zapnul, přišly mi stovky zpráv z míst mé formace, ze Spojených států, ze Španělska, zejména z Itálie. Tolik seminaristů, mých studentů, lidí, které jsem potkal, se všichni modlili a chtěli pomoci. Prostřednictvím internetu se k nám Kristus dostal. To mě zasáhlo, takže od prvního dne jsem se vždy snažil napsat něco, co bych mohl sdílet s ostatními. Snažím se také žít tuto síť jako tělo, jako přítomnost Pána.

Večer nemáme elektřinu, chodím se na místa modlit, medituji. Přečtu si dva řádky z evangelia, zavřu oči a vidím, jak všichni lidé a tváře pláčou, jak jsou lidé vytahováni z trosek. A to mě podporuje, umožňuje mi zůstat v dialogu s Pánem, jinak se zhroutím. Tak se snažím sebe sama kultivovat, abych se uměl lidem odevzdat. Ostatní křesťanské komunity se nám snaží pomoci, neuvěřitelnými způsoby sem přijíždějí s auty. Nákladní auta jsou blokována, takže lidé se snaží všemi prostředky dostat se sem, aby nám pomohli, a to je také velmi utěšující. Katolická církev v zemi, kde je 99 procent obyvatel muslimů, se vydává na pomoc lidem. Bez jakýchkoliv rozdílů. Pomáháme všem, protože to je evangelium. To, co dostáváme, dáváme druhým a děláme to z opravdového srdce.

text shromáždila a upravila Paola Ronconi