Dne desátého prosince náš osmnáctiměsíční syn Trevor náhle zemřel. Den předem onemocněl a vypadalo to, že půjde jen o banální onemocnění, ale den na to v devět hodin ráno nás opustil. Později se zjistilo, že ho napadla vzácná invazivní forma streptokoka, která v některých zcela ojedinělých případech může vést k rychlé smrti. Byl zdravý jak řípa a my netušili, že se s ním děje něco vážného, dokud nebylo příliš pozdě.

Celý život se budeme snažit pochopit, co se vlastně stalo, budeme v sobě zpracovávat traumatizující okolnosti jeho smrti a navždy poneseme strašlivé břemeno jeho nepřítomnosti. Budeme ale také celý život hledat smysl mnoha velikých milostí, kterých se nám během této doby dostalo a o nichž chceme svědčit a podělit se o ně s ostatními.
Zjistili jsme, že jsme plni úžasu ze dvou věcí: ze zázraku života a bohatého společenství, které jsme se po jeho smrti stali součástí. Otec Rich Veras jednou při líčení některých svých zážitků napsal: „Nemohu popřít, že jsem uprostřed špatných věcí spatřil, jak z nich vzkvétá dobro. Dobro není o nic méně skutečné než zlo.“

U Trevorova lůžka v nemocnici jsme ucítili, jak se v nás probouzí rozum. Vedle jeho malého a nehybného tělíčka jsme najednou ucítili, jak nabýváme zcela jasného přesvědčení, které dosud nevybledlo, že Trevor byl čistý a dobrý, nic jiného než čistý a dobrý dar. Toto přesvědčení ale bolelo, s bolestí přišlo a nedokázalo se od ní oddělit. Bolelo nás, že nevíme, kdy ho zase uvidíme, že jsme ho brali jako samozřejmost a že náš život, který byl jeho rytmem ovlivněný, bude tím navždy poznamenán. Ale tato bolest nám také odhalila hloubku daru, kterým byl. V nemocničním pokoji jsme byli tímto paradoxem zcela pohlceni a uvědomili jsme si, že ustrnout pouze v našem smutku a zapomínat na jeho dobro by bylo útěkem před pravdou a neodpovídalo by to plně tomu, co se naší rodině přihodilo.

Den Trevorova pohřbu byl velmi krásný, a to i v jeho nejneskutečnějších okamžicích. Když jsme uprostřed kostela viděli jeho malou bílou rakev obklopenou obrazy svatých, byla to pro nás příležitostí pochopit, jak nyní mezi nimi odpočívá. Viděli jsme, jak se lidé řadí do fronty a modlí se před jeho ostatky, pamatujeme si jejich oči a výrazy v jejich tvářích. Vzpomínáme si, jak nás naplnila zvláštní radost, když byla jeho rakev otevřena, sbor CL krásně zpíval píseň What Child Is This? a víko bylo opět přiklopeno. Stále slyšíme vibrace v hlase biskupa Jamese Wingla, který mši sloužil, do paměti jsme si vtiskli tvář faráře a pamatujeme si, že jsme zahlédli plakat pracovníka pohřební služby.
Byl to ohromující a nekonečně bohatý zážitek. To, co jsme prožívali, bylo víc než jen smutek, byla to nezměrná hloubka okamžiku.

Ten pocit tak hluboké sounáležitosti dál pokračoval, když děti z naší skupiny CL následující týden uctily Trevorovu památku tím, že mu věnovaly vánoční recitaci. Dojalo nás, když se ostatní rodiče nebáli postavit se vedle nás a na Trevora vzpomenout, i když jim to jistě připomínalo smrtelnost jejich vlastních dětí.
Trevorovu fotografii dokonce umístili na malý stolek u vchodu do kostela. Z nějakého důvodu kněz po skončení recitace fotografii neodstranil a místo toho našeho Trevora „povýšil“ tak, že ji přemístil na boční oltář, kde zůstala celý týden před Vánocemi. Každé ráno jsme chodili do kostela snad jen proto, abychom tuto zvláštní situaci měli stále před očima a užívali si tváře našeho milovaného syna zasazenou do tajemství víry a církevního obřadu. Jeho tvář byla pro nás začátkem každého dne. Všechno, o čem farář na mších hovořil, nám s jeho tváří připadalo naprosto věrohodné. Trevorova tvář je pro nás teď novým začátkem, ještě hlubším, než když žil. Uvedl nás do kontemplace, která není člověkem uměle vytvořenou lstí, ale je pocitem hluboko zakořeněným ve skutečnosti. Je hmatatelnou připomínkou tajemství víry v Boha.

Když Trevor zemřel, dostalo se nám od ostatních neuvěřitelné podpory. Všechno to začalo v okamžiku, kdy zemřel. Ben a Claire, přátelé z našeho bratrstva, okamžitě přijeli na pohotovost. Neváhali přijít, aby byli s námi nebo aby stáli stráž u jeho těla. Přátelství je hezké, když se s někým radujete a užíváte si, že je vám spolu dobře, ale pravé přátelství je, když za vámi někdo přispěchá na pomoc v tu nejtěžší hodinu, tváří v tvář strašnému neštěstí. O několik týdnů později se stále divíme, kde se v nich ta odvaha vzala. Kdo jsou tito lidé, kteří navzdory absurdní smrti bez váhání přijdou na pomoc s jistotou, že se setkají s něčím dobrým?

Neustále nám v týdnu po Trevorově smrti znělo v uších jako refrén: „Kdo jsou tito lidé?“. Biskup Wingle, kterého jsme sotva znali, k nám přišel s velkou starostlivostí a v týdnu pohřbu nám byl otcovsky na blízku. Zřetelně vnímal náš zármutek, byl pro nás pevnou duchovní oporou, dodával nám sílu a naději, preferoval tiché vzpomínání, ale připomínal i Trevorovu dětskou živost, a chodil s námi třeba jen tak ven na jídlo. John a Cecilie nás více než týden hostili ve svém domě; jednoduše nám dali klíče od jejich domu a řekli, abychom u nich zůstali, jak jen dlouho budeme chtít. Jendou nám dovolili na poslední chvíli zorganizovat večeři pro dobrých patnáct lidí a dokázali nám naslouchat, když jsme toho měli na srdci mnoho, nebo i když jsme byli beze slov.

Lidé nám dělali společnost tak úžasným způsobem, že naši rodinní příslušníci, kteří přijeli z jiného města, byli tím ohromeni. Trevorova smrt prolomila hranice a znovu spojila to, co bylo rozdělené. Jeho smrt „dala mnoha srdcím volný průchod emocí“. Ohlásili se najednou lidé, s nimiž jsme dvacet let nemluvili, náklonnost nám začali projevovat kolegové, s nimiž jsme předtím měli jen pracovní vztahy, dostávali jsme jídlo od neznámých lidí a květiny od policie. Trevor mezi lidmi pozastavil na chvíli platnost fyzikálních zákonů a přání, která se zdála být nemožná, se nám plnila před očima.

Žádný z těchto příkladů podpory a sdílené bolesti však nevymazal naše otázky. Stále si našeho syna přejeme vidět každý den. Kam odešel? K čemu jeho život byl? Proč jsme my pořád tady, zatímco on je už jinde? Zaslouží si to někdo z nás? Co to znamená mít naplněný život a má jej on skutečně naplněný? Na tyto otázky nám nikdo nedokázal odpověď, ale jejich rozměr bez hranic je doprovázen neustále rostoucí podporou, které se nám od lidí kolem nás dostává. Každá naše otázka nás přivádí k někomu jinému. Naše otázky jsou tím jasnější, čím jsou hlubší naše přátelství.

Často se nám stane, že při řešení těchto otázek naši přátelé zmlknou jako my. Trevor byl ale ještě dítě, tak proč to vypadá, že všichni dospělí k němu hledí, jakoby hledali někoho, kdo by je vedl? Trevorův krátký, ale krásný život nám všem odhalil jednu a jedinou pravdu. Všichni procházíme životem a hledáme naplnění, které je ale mnohem větší než pouhé dospívání a lze jej spatřit v jednotě rodiny a radosti z narození. Trevor jen nedostal čas dospět. Bůh nechtěl, aby během života zdokonaloval svou svobodnou vůli. Rozhodl se totiž, že mu dokonalý život daruje hned, a proto si ho vzal k Sobě. Tento způsob bytí nás vyzývá, abychom si uvědomili, že to, po čem nejvíce toužíme, je prožít život jako Trevor, prožít jej v radosti a blízkosti našeho Stvořitele.

Události uplynulého měsíce byly nesmírně náročné, přesto máme pocit, že jsme teprve na začátku cesty. Cítíme, že naším úkolem je nechat vše volně plynout a nechat vše v nás doznívat. Nikdy jsme neměli tak jako nyní představu o tom, co je to modlitba. Otec Giussani ji považoval za „uvědomění“. A my si nyní uvědomujeme, že s tím, co se stalo, se nelze vypořádat jinak než modlitbou; nic jiného není tak dokonalé. Modlitba je v této situaci prostě žádost o dovolení, aby se dál dělo to, co se stalo, a bylo uchováno v našich srdcích včetně nepochopitelně dobrých a nepochopitelně špatných věcí, které jsou navzájem tak tajemně propojeny.

Naše otázka teď zní: Jak přilnout? A mnoho věcí, které nás a naše okolí dříve tolik zaměstnávaly, nám dnes připadá, že naši pozornost spíše odvádí od základních otázek: jak přilnout? Co se nyní tvoří? Velké milosti, jichž jsme byli svědky, nás však ujišťují, že tento projev tajemství v našem životě nebyl zbytečný, neomezil se jen na svou absurdní a brutální stránku. Poznali jsme sice, že realita je brutální, ale také jsme pochopili, že je plná příslibů. Jak můžeme pokračovat v pohledu na podstatu toho, co se stalo?

Rosie a Sean, Montreal