"Na Newyorské setkání jsem přijel hned po návratu z mé poslední cesty na Ukrajinu, kde jsem byl svědkem dramatu svého lidu. Navštívil jsem farnost v centru Lvova, kde se konaly pohřby tří stovek vojáků. Jen si představte, co pro kněze znamená být nablízku všem těm matkám, manželkám a dětem. Při příjezdu na setkání (Encounter) na mě naopak zapůsobila atmosféra radosti a přátelství, se kterou jsem byl přivítán. Poznal jsem vzdělané, zvídavé lidi, oproštěné od současných frakcí, ve kterých i v církvi stojí jedna strana proti druhé. Muži a ženy, kteří hledají hloubku a autenticitu. Myslím, že i to vytváří mír a klid. A to je úkolem církve."
Mons. Borys Gudziak, sídelní arcibiskup ukrajinské katolické církve ve Filadelfii, promluvil na newyorské akci spolu s Mons. Gabrielem Cacciou, apoštolským nunciem při OSN, na téma "Mír na Zemi". Při této příležitosti řekl:
"Mír je vskutku božská věc. Je to život Trojice. Válka, invaze a imperialismus jsou naopak dílem ďábla. Válka je porušením každého z deseti přikázání. Je opakem Boží vůle. Úkolem církve je připomínat to, pomáhat lidem žít podle toho, co od nás Bůh žádá. Proto hrají zásadní roli modlitba a poznávání sebe sama v přítomnosti Pána. Velký význam má hlásání evangelia, naslouchání Božímu slovu, a to za všech okolností, zejména však ve válce. Okamžiky modlitby, spíše než projevy protestu, zanechávají v lidech pocit pokoje".
Arcibiskup, který se narodil v roce 1960 v Syracuse ve státě New York v rodině ukrajinských rodičů, bývalý rektor Katolické univerzity ve Lvově, vychází právě ze svých kořenů, aby vylíčil posledních dvanáct měsíců, které prožil jeho národ.

Jaké jsou vaše zkušenosti z období od 24. února 2022 do současnosti?
Vyrostl jsem jako dítě uprchlíků. Moji rodiče uprchli během druhé světové války (v níž bylo vyvražděno 7 milionů obyvatel žijících na Ukrajině) a potkali se v New Yorku. Matčina sestra zahynula v odboji, otcovi rodiče pohřbili osm ze svých deseti dětí. Pak přišel velký hladomor způsobený Stalinem ve třicátých letech, genocida ukrajinských Židů za nacistické okupace, pronásledování církve za dob Sovětského svazu... Příběhy o válce a ničení. Rozsáhlá ruská invaze, která následovala po osmi letech války na Donbasu, a okupace Krymu, mě přiměla znovu se zamyslet nad všemi těmito událostmi minulosti a podívat se na ně novým a živým způsobem. Myslím, že se to stalo mnoha mým spoluobčanům.

Nová rána na zraněném těle.
Jsem historik a dvacet let jsem shromažďoval informace o pronásledování církve v Sovětském svazu. Ukrajinská řeckokatolická církev byla v letech 1946-1989 největší ilegální církví na světě. V roce 1945 byli všichni naši biskupové zatčeni. Stovky kněžích i s rodinami byly poslány na Sibiř, protože odmítli zpřetrhat svazek s Římem. V té době byla ukrajinská východní katolická církev velmi hluboce zakořeněna ve struktuře společnosti v západních oblastech země. Kněz byl vůdcem komunity, jeho žena mohla být pedagožkou, ředitelkou sboru, organizátorkou divadelních představení, z dětí se často stávali příslušníci inteligence. Byla to realita, která díky svému společenství se světovou církví měla vazbu, a to i kanonickou, což ztěžovalo její kontrolu. Právě proto ji chtěl Stalin nechat zmizet. Dnes v okupovaných východních oblastech nezůstal jediný katolický kněz a na Krymu jsou ti, kteří zůstali, pronásledováni.

Od začátku invaze jste byl na Ukrajině šestkrát. Co jste viděl?
Traumatizované lidi, kteří musí čelit každodennímu bombardování: bombami a zprávami. Každý Ukrajinec pětkrát i vícekrát denně kontroluje zpravodajské weby, aby zjistil, které oblasti byly zasaženy nebo co se stalo v noci. Chtějí zjistit, zda jsou jejich rodiny a přátelé stále naživu. Existuje aplikace pro chytré telefony, která informuje o útocích. Je to dvojí stres. Nabádám lidi, aby si vypnuli telefony. Během prvních dvou měsíců invaze opustilo zemi sedm milionů lidí a dalších sedm se stalo vnitřně vysídlenými osobami. Nevzpomínám si na žádný jiný případ v historii, kdy by 14 milionů lidí bylo nuceno opustit své domovy v tak krátké době. Mnozí z nich se mezitím vrátili, ale jejich exodus neustal. V rámci tohoto dramatu navíc dochází k rozdělení rodin, protože válečný stav brání mužům ve věku od 18 do 60 let vycestovat do zahraničí. K tomu je nutné připočíst trauma z násilí na civilistech. Nemyslím si, že by někdo mohl ještě pochybovat o tom, co se stalo v Buči. Mluvil jsem s lidmi, kteří byli mučeni, s vdovami, s rodiči, kteří přišli o děti, s mladými muži, kteří přišli o kamarády, s vojáky, kteří byli zmrzačeni nebo ochrnuli. Udivuje mě, že mezi stovkami a stovkami lidí, které jsem potkal, nikdo neřekl: "Musíme se vzdát". Neříkám, že neexistují Ukrajinci, kteří si to myslí. Ale nikdy se mi nestalo, že bych se s nimi setkal.

Kde leží kořeny tohoto násilí?
Adam trhá ovoce, které ho přivádí ke smrti. Toto "braní" je původem veškerého násilí. Bůh nám dal všechno a řekl nám: "Žijte tento dar". Válka je "velké braní", je to porušení všech přikázání. Je to braní lidských životů, je to braní cizí země, je to potlačování lidskosti, kultury, tvořivosti. Přesto nevidím pouze násilí.

A co to tedy znamená?
Lidé žijí dál. Moc toho nenamluví, ale dělají, jednají. Země jde kupředu. Byli jsme svědky neuvěřitelného vzedmutí vlny solidarity. Vidím v praxi zásady sociální nauky církve: obranu lidské důstojnosti, solidaritu, subsidiaritu a snahu o společné dobro. Dnes žije sedm milionů lidí v cizích domovech nebo v církevních či kulturních institucích. Je velmi příznačné, že při 14 milionech vysídlených osob nebylo třeba zřizovat uprchlické tábory. Došlo také k obrovské mobilizaci v zahraničí, v Evropě a také ve Spojených státech, Kanadě a dalších zemích. Když mluvím s Ukrajinci, vždy mě žádají, abych poděkoval lidem, kteří jim pomáhají.

Papež i nadále vyzývá k míru a dialogu.
Mír znamená konec války, ale k tomu je třeba spravedlnosti. A jediný, kdo může válku zastavit, je prezident Putin. Ukrajina nemá zájem na napadení Ruska. Ukrajinci se nemohou přestat bránit. Pokud by tak učinili, Ukrajina, její jazyk a církev východního obřadu by už neexistovaly. Papež vždy žádá, abychom nebyli odcizení a odtažití. Pro Ježíše je nejvyšším přikázáním "miluj Boha a bližního svého", a aby objasnil, co znamená "miluj bližního svého", uvádí přirovnání o milosrdném Samaritánovi. Miluje toho, kdo rozpozná oběť a pomůže jí. Kritériem pro smír by mělo být postavení oběti. A zde je oběť jasná. Ukrajina historicky ukázala svou volbu pro mír.

V jakém smyslu?
Mám na mysli Budapešťské memorandum podepsané v roce 1994, v němž se Ukrajina vzdala svého jaderného arzenálu (tehdy třetího největšího na světě) pod podmínkou, že bude respektována její bezpečnost, nezávislost a územní celistvost. Tento dokument podepsaly Spojené státy, Spojené království a Rusko. V tomto roce ukrajinská armáda čítala 900 tisíc vojáků. V roce 2014 se její počet snížil na 150 tisíc. Byl to akt víry v lidskost, v mír, v možnost soužití mezi národy. Na tyto kroky ukrajinského státu a lidu se často zapomíná. Odpovědí byla válka.

A co pro vás znamená 'milovat své nepřátele'?
Především se modlím za obrácení útočníků. Jedna moje kamarádka, Italka, mi den po invazi řekla: "Zachovej si své srdce". A já jsem na tom pracoval každý den. Je to těžké. Zvláště pro ty, kteří přišli o své nejbližší. Pokud pomyslíme na mučení, na válečné zločiny. Ve světě ovládaném individualismem a relativismem, kde se vše považuje za něco, co lze koupit a prodat, jsou na Ukrajině lidé, kteří říkají: "Ano, můj život je důležitý. Ale je tu ještě něco důležitějšího: pravda. Existuje pravda a existují lži. Existuje dobro a zlo. A já jsem ochoten riskovat svůj život, abych prosadil dobro. A mohu to dělat, protože existuje Bůh. I když zemřu, neselžu."

Co můžeme pro mír udělat my?
Modlit se, informovat se o skutečnosti a pomáhat, kde a jak můžete. I ve vašem okolí je spousta prostoru k humanitární pomoci.