Běžná hodina dějepisu v převážně ženské třídě. Vcházím a... "Pane profesore, jste pro, nebo proti potratům? My všechny jsme pro. Chceme znát váš postoj." Touto provokací mě vítá třída druhého ročníku gymnázia, kde učím, a snaží se mě vykolejit; vyvstává hamletovská otázka: "Mám přednášet a obejít jejich otázku, nebo na ni odpovědět tím, že budu dívky brát vážně?" Musím si vybrat. Riskuji a odpovídám. Argumenty, které přináším, mají kořeny v naší dvoutisícileté historii: láska a odpovědnost za nevinného tvora; hodnota života, i když je plodem násilí. Informuji je o existenci sdružení, která dělají matkám společnost tím, že se o ně starají během těhotenství a porodu a svěřují nenarozené dítě rodině, která ho adoptuje.

Pak se zeptám: " Poznali jste někdy člověka, který se narodil navzdory utrpení a bolesti matky, která byla znásilněna, zneužita nebo něco podobného?" V první řadě zvedá ruku Emilia (jména dívek jsou smyšlená, pozn. red.) - nejpilnější ze třídy a jedna z nejzarytějších odpůrkyň potratů: "Já, profesore. Moje babička byla svedená a opuštěná dívka, ale moc si přála mít mého otce". Ticho. Pozor. Zamyšlení, když podotýkám, že "kdyby vaše babička tu bytost nemilovala, nebyla byste teď tady a ani já, ani vaši přátelé bychom nikdy neměli tu čest vás poznat". Jsi tu díky babiččině činu lásky a odpovědnosti".

Zatímco mluvím, všímám si, že si mnoho studentek dělá poznámky. Hodina plyne v intenzivním dialogu, který hrozil přerůst v argumentační konfrontaci, ale místo toho se stal rozhovorem plným vzájemné úcty.

Přesto se mě zmocňuje neklid. Nestačí mi, že jsem si získal jejich pozornost pro různé způsoby přístupu k životně důležitému tématu. Potřebu, aby dívky viděly, o čem jsem mluvil, cítím stále naléhavěji. Aby mohly vidět plody těchto dvou tisíc let křesťanských dějin prostřednictvím děl blízkých ženám a dětem. Ponořím se do webových stránek CL a pročítám některé články v rubrice Stopy v naději, že najdu něco, co bych mohl ukázat v hodině. Při čtení se mi vybavuje Rose se svými ženami a Meeting Point International. To je to, co hledám: svědectví o Kristu, který se ztělesnil v dnešní době. Dílo, které svědčí o tom, že Kristus není pohádka, ale živá skutečnost. Prohledávám internet a zahlédnu několik videorozhovorů s Rose nazvaných "Hodnota osobnosti"; stahuji si je s odhodláním promítat je v hodinách občanské výchovy. Věnuji těmto videím několik vyučovacích hodin a ve třídě je podivné ticho. Opět se dívají, poslouchají, dělají si poznámky. Po skončení promítání mě dívky a chlapci zasypávají otázkami, na které se snažím dát prvotní, ale neúplné odpovědi. Mám pocit, že nejsem spravedlivý k jejich touze po poznání, po hlubším poznání, po uvědomění si toho, co jsme viděli. A tak se ptám: "Nechtěli byste se se svými otázkami obrátit přímo na Rose?" Odpověď je jednomyslná: " Kéž by!".

Získám povolení ředitelky i třídní rady, spojím se s Rose prostřednictvím svých přátel z Avsi a naplánujeme si videokonferenci. Přichází osudný den a na Interaktivní multimediální tabuli se objevuje Rosina usměvavá tvář a začíná dialog s dívkami: mluvíme o štěstí, únavě, bolesti, opuštění a přijetí dětí, o vzniku jejího příběhu a příběhu Meeting Pointu.

Rose odpovídá na všechny otázky, vypráví o svém přátelství s donem Giussanim a o tom, jak se z něj naučila nahlížet na jeho ženy, s nimiž vytvořila Meeting Point. Mluví o své zkušenosti členky Memores Domini s absolutní svobodou; mluví o sounáležitosti s Kristem. V dialogu se objevuje aspekt, který mě udivuje: Rose odpovídá přímo a neobyčejně důvěrně každé dívce, která položí otázku. Každá její odpověď je zasazena do kontextu reálného života každé z nich, až do hloubi jejich srdce, jako by je znala celý život.

V určitém okamžiku se Rebecca, nejpřesvědčenější zastánkyně potratů ve třídě, zeptá na potrat. Rose nepronese žádný, natož dokonalý, proslov; chvíli mlčí a pak odpoví: "Rebecco, kdybys věděla, že máš v břiše dítě se stejně krásným úsměvem, se stejně krásnýma očima jako ty, šla bys na potrat?" Ticho. Překvapení. I já jsem překvapen. Nepředkládá sociálně-politické argumenty. Jde přímo k životu. A Pokračuje: "Víš, Rebeko, ty jako dívka jsi jedinečná, neopakovatelná, protože Bůh tě chtěl a miloval takovou, jaká jsi. Stejně tak to dítě, které bys nosila ve svém lůně a které by mělo tvou tvář, tvůj úsměv, tvé oči, by mělo neopakovatelnou hodnotu".

Rebecca se po mně tázavě podívá, jako by chtěla říct: "Ale něco takového jsem nečekala." Není schopna odporovat; zamyslí se a poděkuje. Hodina doslova utekla jak voda. Rose vyjádřila ochotu se s děvčaty znovu setkat. A se svým úsměvem se s námi všemi rozloučila slovy: "Tak zase někdy příště".

Od té doby je pohled, kterým mě tyto dívky vyhledávají, výrazem úcty, náklonnosti a díků, který se stal pozváním na jejich volejbalové zápasy, procházku po horách i vyznáním z bolestí a radostí jejich každodenního života, protože říkají: " Profesore, my vám věříme."

Sergio, Milán