Je neděle, osm hodin ráno. Federico mě vyzvedává během cesty do San Francisca. Každé dvě neděle se někteří z komunity účastní s Misionářkami lásky Matky Terezy jejich denního povolání: procházet ulice města, aby pomáhaly bezdomovcům. Před odjezdem do Kalifornie jsem si o homeless vyslechl všechna možná barvitá vyprávění: „Drž se od nich dál, jsou zdrogovaní a nevíš, co ti můžou provést“; Pokud se na tebe dívají, nic neříkej a snaž se uhýbat pohledem“; „Těm čtvrtím se vyhýbej, vím o lidech, které zmlátili“. A přesto mi Federico vysvětluje, že sestry chodí dvakrát týdně, aby jim přinesly na snídani kávu, jídlo na týden, léky a další. A, především, aby byly s nimi, naslouchaly jim a otevřeně s nimi hovořily o tom, jak Ježíš mění život.

Přijíždíme do Pacificy, malého města blízko San Francisca, kde mají sestry svůj institut, následuje rychlá modlitba a pak odjíždíme. První bezdomovec, u něhož se zastavujeme, je Gerald. Je mu přibližně 60 let, má zanedbané vousy, je bezzubý a není zrovna nejčistší. Jedna sestra mi vysvětluje, že je tu problém s bankou: pokud nepošle některé dokumenty, nebude moci obdržet státní příspěvek, který mu umožní přežít. Zatímco mu čte seznam bodů, které vypracovala, jeden z nás volá bance, aby jí vysvětlil, o co se jedná. Když však Gerald pochopí situaci, začne zoufale křičet: „Můj život je v troskách. Tentokrát se na všechno vykašlu a umřu na ulici“. Zopakuje jednou, dvakrát, třikrát, že neudělá nic, že je konec. Náhle se k jeho obličeji přikloní na 20 centimetrů sestra a říká mu: „Geralde, už stačilo. Přestaň mluvit a poslouchej mě“. Je jí něco přes dvacet let, v mých očích je to téměř dítě, natolik je drobná. Vidět ji před tím člověkem vyvolává obdiv. „Bůh tě miluje Geralde. Nikdy o tom nesmíš pochybovat. Rozumíš? Já jsem tady teď před tebou, ty víš, že tě mám ráda. Děláme všechno, co je v našich silách, abychom ti pomohly, ale odpovědnost je v posledku na tobě. Do banky musíš zavolat ty“. Pohled Geralda se zcela mění. Je zjevné, že jí důvěřuje, vypadá jako dítě okřiknuté matkou, jež přijímá výtku, protože ví, že jej miluje. Modlíme se společně jedno Ave Maria a situace se uklidňuje. Gerald se upokojuje, přijímá kávu, usmívá se a ptá se, kdy jej sestry znovu navštíví.

Přijíždíme do jiné části města, kde je ještě větší nepořádek a je špinavější než ta předchozí. Zatímco procházím mezi stany a karavany, sestra, která vede dobrovolníky, mě vezme za ruku a říká mi: „Musím tě představit někomu důležitému“. Ukazuje na blízký stan a v několika vteřinách mi vypráví příběh Cyriana: „Nedíval se nikomu do tváře. Nevíme, co se mu stalo. Když jsme ho našly, celé měsíce nepromluvil jediného slova, nevycházel ani ze stanu. Pak začal pomalu zvedat hlavu“. Sestra jej volá: „Cyriane, to je Simone, zrovna přijel do Ameriky. Přijel sem kvůli tobě“. Muž pohlédne, pozoruje mě, dolní ret se mu chvěje. Jsem neschopný slova snad více než on. Sestra nás pozoruje se šťastným pohledem. Sedám si a ostýchavě se jej vyptávám na jeho život.

Po několika minutách mě ta stejná sestra volá znova: „Chci ti představit člověka, který mi zachránil život“. Jsem přesvědčen, že jsem špatně slyšel. Obracím se a vidím ji, jak objímá dva metry vysokého chlapa, který by ji jediným šťouchnutím odhodil na druhou stranu cesty. Vypráví mi: „Jednou na mně zaútočil velký pes. Myslela jsem, že zemřu. On se však na zvíře vrhl, utrpěl zranění namísto mě, zatímco já jsem neměla ani škrábanec. Je to nejodvážnější člověk na světě“. V té chvíli byl šťastný jako kluk tváří v tvář své první lásce.

Nastupujeme do auta a přijíždíme na třetí místo: stanové městečko blízko jedné křižovatky. Když vystupuji, sestry mi říkají, že je to nové místo: všimly si homeless a zastavily se, ale ještě je neznají. Jedna sestra se představuje a ani ne po třiceti vteřinách říká: „Dnes je den svatého Oktavia, věděli jste to? Pokud chcete, společně se pomodlíme“. Bezdomovci souhlasí, že si poslechnou život světce, a pak vypráví o svém životě. Řeholnice pozorně naslouchá, a pak se jednoho z nich ptá: „Máš evangelium?“. Jsem překvapený: o tomto člověku nevíme nic, zda je vůbec věřící, právě nám dovyprávěl, jak všechno ztratil a skončil na ulici. Otázka se mi zdá být mimo. On však tiše odpovídá: „Fakt bys mi ho darovala? To by bylo skvělé, kdybych jedno mohl mít“. Kolikrát jsem měl v práci, s přáteli, v rodině, s kolemjdoucím, strach říci jedno slovo navíc?

Tyto sestry nemají strach. Nemají strach vyprávět život světce neznámému člověku, obejmout člověka, který by je mohl zabít jednou ranou, vzít za ruku osobu, jež zápasí s drogami a modlit se společně s ním, skrčit se před stanem kluka, který vytrpěl tolik, že ztratil schopnost podívat se lidem do očí. Té neděle jsem se vrátil z domu a hodiny jsem nepromluvil. Myslel jsem pouze na to, že jakákoli věc, již bych během svého pobytu v Americe učinil, měla být tak krásná jako ono ráno. Chtěl jsem rovněž mít odvahu těchto sester, jejich péči, jejich radost.

Simone, Milano