Zhlédnutí dokumentu Nebe na prázdninách komunity CL v roce 2022 vyvolalo mnoho otázek a také touhu lépe pochopit, koho a co v čínském sirotčinci Tomáš Etzler potkal a co to pro něj znamená. Tomáš Etzler je novinář, spisovatel a autor dokumentárního filmu Nebe. V 90. letech odjel do Ameriky, kde se z umývače oken vypracoval až na zahraničního zpravodaje CNN. Poté pracoval pro Českou televizi jako zahraniční zpravodaj v Číně. Z tohoto období pochází také dokumentární film Nebe a kniha Novinářem v Číně s podtitulem Co jsem to proboha udělal?

To, jak moc film na lidi působí, shrnula v následujícím odstavci naše kamarádka Petra:
„Když jsem viděla poprvé film Nebe, byla jsem samozřejmě dojatá příběhem malé komunity sester, která se stará o postižené děti a ukazuje jim, že jejich život má nekonečnou hodnotu. Byla jsem zděšená kontrastem odosobněné čínské společnosti, kterou komunistická ideologie vede k absolutnímu nezájmu o jednotlivce. Ale nejvíc mě zaujal pohled p. Etzlera. Ne nadarmo se film jmenuje Nebe – filmová zpověď Tomáše Etzlera. Potkala jsem člověka, který má dar pozorovat, pojmenovávat věci, nebojí se klást si otázky a následovat je. Pamatuju si, jak mě zasáhlo, když ve filmu řekl, že důraz na každý lidský život jsou ty evropské hodnoty, o kterých se tolik mluví a jejichž obsah jsme možná ztratili v bezobsažných diskuzích.“

Pro mě osobně bylo zasahující potkat člověka, kterým může ještě něco po tom všem, čím prošel, pohnout. Po zkušenostech mimo jiné s válkami v Afghánistánu a Iráku, kdy mu šlo o život a kdy viděl i lidi kolem sebe umírat, se vydal dle svých slov na svou nejtěžší novinářskou štaci, do Číny. Prvotní fascinaci obrovskou energií a rozkvětem Pekingu v době dokončování Olympiády vystřídala tíživost každého dne v čele s absolutní ztrátou soukromí, pronásledování režimem a také tak pro nás automatickou věcí, jako je možnost vidět nebe, což se v Pekingu kvůli hustému smogu nepodaří 270 dní v roce. Kontrast s šedou, odosobněnou a depresivní realitou potkal v malém sirotčinci, pod vedením řádových sester. Objevil místo jakoby z jiného světa, místo, které přináší světlo a naději. Nejen na pana Etzlera toto setkání zapůsobilo. Dokonce i jeho čínská spolupracovnice z filmové produkce byla zkušeností ze sirotčince hluboce zasažena a řekla: “Ti lidé jsou šťastnější než my“. Viděla tam víru, a jak pan Etzler podotkl, víra je svoboda. A svoboda je v Číně něco opravdu vzácného. On sám si uvědomil, že tito lidé mají pro svět vzkaz a on je povolán tento vzkaz doručit. To bylo přímo hmatatelné v přístupu člověka, který je zvyklý oslovovat skrze světové zpravodajství masy lidí a který teď přišel, aby promluvil k hrstce lidí v kostele u svatého Apolináře. A v tomto směru mě zasáhlo nejen to, že přišel, ale také jakým způsobem byl přítomen. Po skončení přednášky cestou domů jsem byl vděčný za setkání s panem Etzlerem a měl jsem pocit, že byl vděčný i on. Vděčnost, která nesouvisela s počtem lidí, které najednou osloví, ale vděčnost, že může dál šířit vzkaz naděje a lásky. Vzkaz křesťanských hodnot, a to především lásky k Bohu, ze které plyne láska k lidem a láska k dětem, ze které se může zrodit tak fascinující věc jako odpuštění vlastním rodičům, které dítě odložili kvůli zdravotnímu hendikepu. Viděl jiskru, která může změnit nejen režim v Číně, ale také život každého z nás.
Viděl Lásku.

Ivan a Marie