„Díky, že jste přijeli do Sýrie! Tak početná skupina poutníků nepřijela do země od začátku války,“ Nevěřícné, zvědavé a vděčné pohledy syrského lidu: to je tím, co zvlášť zasáhlo skupinu 44 katolických a pravoslavných poutníků z Ruska pod vedením monsignora Paola Pezziho na konci dubna. Vnímali jsme, že jsme očekáváni, přijati a mají nás rádi. Týden prohlídek, modliteb a setkání s dějinami starými více než pět tisíc let v zemi apoštola.

Pouť, jež nás uvedla do starobylého a velmi bohatého historického a kulturního dědictví Sýrie, nám dala možnost jít po stopách Apoštola národů: římská cesta, na níž se Pavel setkal s Kristem („Šavle, proč mě pronásleduješ?“), cesta, kde měl Ananiáš odvahu setkat se s obávaným pronásledovatelem křesťanů, dům, kde byl Pavel uveden do obsahů víry a hradby starodávného města, odkud Pavel v noci uprchl. Navštívili jsme pak plody misionářské práce svatého Pavla – starobylé kláštery, založené jeho učedníky – a stopy přítomnosti křižáků. Nakonec bylo možné seznámit se s některými aspekty sociální práce, jež dnes v Sýrii zmučené válkou a zemětřesením křesťanské církve realizují. Setkání, kázání monsignora Pezziho, navštívená místa i kontakt s křesťanskými komunitami nám pomohla poskládat dohromady kamínky jinak nepochopitelné mozaiky.

Od prvního dne nám biskup nabídl cestu osobní práce: „Naše odpověď na iniciativu Pána je vždy obrácení. To je cesta, jíž musel projít i svatý Ananiáš. I on zcela nechápal boží iniciativu, ale po překonání počáteční chvíle neporozumění vkládá důvěru. Tak se stal pro Pavla „nástrojem spásy“. My všichni, stejně jako Ananiáš, potřebujeme obrácení.“

Návštěva v úřadu organizace Pro Terra Sancta v Damašku nám pak pomohla vnímat rozsah potřeb lidí: léky, lékařská péče, potraviny, příspěvek na nájem domů pro přesídlence, pomoc s výdaji na topení. Drama uvnitř dramatu představuje syrská mládež: kupříkladu ti, kteří jsou povoláni do vojenské služby, se mohou vrátit do civilního života pouze po 9 letech. To jim brání v založení rodiny a rozvinutí znalostí nastřádaných během studií. Je to ztracená generace.

Poté jsme se setkali se sestrami z Valsereny v klášteře v Azeiru na hranici s Libanonem. Sestra Marta nám vysvětlila, jak svatý Benedikt, když zakládal západní mnišství, čerpal z předchozí východní tradice. Pro následovnice svatého Benedikta proto návrat do míst otců cenobitů znamená navrácení této zemi bohatství, jež z ní vzešlo.

„Jela jsem na tuto pouť – svěřuje se Táňa z Moskvy – plná svých každodenních problémů. A tady jsem viděla lidi s problémy, jež jsou po válce mnohem závažnější. A přesto je vidím šťastné. Naplněné štěstím, jež vychází z víry. Vracím se s mnoha otázkami o svém životě“. Zatímco Alexej nám píše: „Sotva jsem se vrátil a již vidím, jak tato cesta do Sýrie prožitá společně ve mně vzbuzuje mnoho otázek a výzev. Víra lidí, které jsme potkali, mě nemůže nechat lhostejným, protože i já chci žít na této úrovni“.

Jeli jsme, abychom dali (sušené mléko a boty pro děti v Aleppu a výtěžek sbírky v Rusku), a ocitáme se obrození svědectvím opravdové a upřímné víry. Krev mnoha křesťanských mučedníků posledních let v nás již něco rodí.

Jean-Francois