„Tak jim dejte najíst vy“ (Mk 6,37). Smysl misie je plně obsažen v epizodě o rozmnožení chlebů a ryb Ježíšem onoho dne, kdy se ocitl v místě daleko od jakéhokoli obydleného místa spolu se svými učedníky a velkým zástupem lidí, kteří si jeho slova přišli poslechnout.
Tak jim dejte najíst vy. Tato věta obsahuje ve zhuštěné podobě úkol, jenž nám Bůh svěřuje, jenž svěřuje každému křesťanovi, ať už jsou to laici, rodiny nebo kněží.

Představme si na chvíli učedníky, jak pozorují zástup, který následuje Ježíše a naslouchá mu. Ve svém srdci doufali, že budou moci zástup rychle rozpustit, pročež si budou moci dát ony chleby a ryby, jež by si mohli jakžtakž rozdělit mezi sebou. Proto žádají Ježíše, aby ty lidi nechal jít a tito se tak mohli, daleko odtamtud, něčím nasytit. Ježíš jim však říká: „Postarejte se o to vy. Nedovolte, aby šli hledat jídlo u kdekoho, dejte jim ho vy.“

Uvažování učedníků je často stejné jako naše vlastní. Kolikrát si uvědomujeme hlad, jenž znervózňuje a znepokojuje lidi, které potkáváme či které známe již dlouho? Kolikrát bychom chtěli, aby něco mohlo nasytit tuto touhu? A kolikrát musíme naopak vzít na vědomí prázdnotu odpovědí, jež obklopují nás a mnohé lidi, které potkáváme? A okamžitě nás zarazí vědomí úkolu zcela neúměrného našim silám. Ježíš nás však překvapuje a říká nám: „Postarejte se o to vy.“

Co tedy pro nás znamená ona věta: „Tak jim dejte najíst vy“?
Znamená především, že Ježíš nás chce včlenit do svého díla spásy: je to Kristus, jenž sytí hlad lidského srdce, a přesto rozhodl, že tak učiní skrze nás. Chce, abychom byli spoluzodpovědní za jeho misii, touží po tom, abychom uvnitř nás vnímali naléhavost té stejné vášně, jež žene i Jej. Je to, jako by nám řekl: „Pokud se o to, dát jim chleba, který mohu dát pouze já, nepostaráte vy, postará se o to svět se svým chlebem, se svými slovy a se svou ideologií. Pokud to nebudete vy, kdo je ke mně povede, povede je k sobě svět.“
„Dát jim najíst“ tedy znamená přinést Krista lidem, jež potkáváme, skrze hlásání, výchovu, charitu, svědectví – osobní a společné – života proměněného setkáním s Ním, setkáním, které utváří nový úsudek o vlastním životě a realitě.
Znamená pak přinést jim takovou stravu, již může dát pouze On skrze svátosti: křest, zpověď, Eucharistii.

„Dát jim najíst“ znamená dát ovšem i něco ze sebe samých, znamená to vydat se za ně, obětovat se za spásu lidí, s nimiž se setkáváme: Kristus nezachraňuje člověka, aniž bychom opustili naše obavy a nabídli se coby nástroje, aby On mohl nasytit jejich hlad po smyslu a štěstí. Toto je zákon existence: dar sebe sama. Toto čiňte na moji památku (Lk 22,19), říká Ježíš, což znamená: obětujte svůj život jako jsem jej obětoval já za vás.
Náš život je stvořen pro něco velkého a aby přinesl ovoce, je potřeba se darovat. To je smysl slavné věty Paula Claudela: „K čemu je život ne-li k tomu, aby byl darován?“. Proto je vzorem každého křesťana mučedník. Pokud to platí pro kněze, povolané obětovat se každý den společně s Kristem ve svátosti oltářní, neplatí to o nic méně pro každého křesťana, pro každého pokřtěného, povolaného uznat, že každá chvíle našeho život je stvořena, aby byla darována.

Zvláštním způsobem to platí pro rodiny: jak říká svatý Pavel, dva manželé se obětují jeden druhému stejným způsobem, jímž obětuje Kristus sám sebe církvi, darujíce i to, co je pro ně nejintimnější, vlastní tělo. Rodina je v tomto smyslu povoláním, jež nejlépe pomáhá pochopit, co je úkolem každého křesťana - během dne totiž není chvíle, kdy by mě život nežádal, aby byl darován, připomínaje mi skutečnost, že nic z toho, co mám, není určeno pouze mně, nýbrž je mi vše darováno, aby to bylo obětováno za někoho jiného: od ranního probuzení, kdy je vedle mne můj manžel či má manželka, až do okamžiku návratu domů, kdy se setkávám se svými dětmi, nebo i chvíle, kdy přemýšlím o svých dovolených, jež nejsou nikdy pouze „mé“, nýbrž „naše“ – a to platí pro mou práci i můj volný čas.
Četba závěru evangelního vyprávění o rozmnožení chlebů stojí opravdu za to: když se všichni lidé nasytili, zůstalo ještě dvanáct košů a dvanáct je počet apoštolů… Právě oni, kteří měli strach postit se kvůli tomu, že přišli i oněch pěti chlebů a dvou ryb, jež si chtěli nechat žárlivě pro sebe, se ocitají s jedním celým košem pro každého! To je popis života přislíbeného každému z nás: kdo potkal Krista, nemá již strach, že ztratí všechno, protože s Ním již vše obdržel a je připraven vydat se bez vypočítavosti, obětovat cele sebe sama bez bázně, s jistotou, že kdo s radostí od srdce daruje, obdrží od Boha stonásobek.
V tom spočívá misie a její krása.