Dítě položí svou malou ruku na hlavu krále, který poklekl u jeho nohou: to je detail, který nás na tomto vyobrazení Klanění mudrců namalovaném anonymním mistrem kolem roku 1330 v Sacro Speco v Subiacu nejvíce zaujme a dojme. Nacházíme se v kapli Madony, architektonickém prostředí, které se na počátku 14. století připojilo k onomu mimořádnému komplexu vybudovanému kolem jeskyně, kterou obýval svatý Benedikt v letech svého poustevnictví, mezi lety 497 a 500. Stěny jsou kompletně vyzdobeny freskami s Mariinými příběhy od dvou mistrů velmi blízké kultury, které nedávné studie přiblížily umbrijské škole: Giovanni, převor kláštera Sacro Speco v letech před velkou morovou epidemií v roce 1348, pocházel z Perugie. Na stěně vpravo od oltáře pod vyobrazením Zvěstování najdeme v logickém sledu dvě desky s Narozením Páně a Klaněním mudrců. Oba jsou umístěny pod ochranou baldachýnu, který se opírá o štíhlé dřevěné sloupy: téměř metafora ciboria, které v mnoha kostelech, zejména ve středověku, zakrývá a chrání oltář, a tedy místo, kde se Kristus stává fyzicky přítomným v eucharistii.

Anonymní umělec ze Subiaca měl na mysli přesnou předlohu: Giotta v kapli Scrovegni, který na panelech týkajících se Narození Páně postavil před otvor grotty malý skromný chrám. Od dokončení padovského díla neuplynulo ani třicet let, ale novost tohoto mistrovského díla byla zřejmě taková, že se brzy rozšířila. Mistr ze Subiaca se jistě seznámil s řešením, které pro Klanění mudrců vymyslel Giotto, protože v kapli Panny Marie zopakoval mistrovo řešení a otočil scénu o 180 stupňů. Z padovské desky pochází představa staršího krále, který se sklání na kolena a líbá nohy Dítěte, jež zase drží v náručí Marie. Ta je vyvýšená, neboť sedí na trůnu, který je pro nás neviditelný: mezi třemi protagonisty scény se tak rýsuje diagonální linie. Ve své jednoduchosti mistr ze Subiaca tento motiv akcentuje spíše profilovým pohledem. Vzniká tak celek, kde ruce fungují jako něžné pojítko mezi postavami. Začneme-li odspodu, jsou to ruce Krále, který si přikládá nohu Dítěte k ústům, aby ji políbil; dále ruce Ježíška, který pravou rukou naznačuje gesto požehnání a levou rukou hladí hlavu Krále; a nakonec ruce Matky, která drží Dítě a zároveň jako by ho hladila.



Skvělé vzory jsou skvělé také proto, že vždy ponechávají prostor pro svobodu těm, kteří je replikují. To se děje při přenosu tohoto obrazu z Padovy do Subiaca, kde anonymní mistr přidává prvek gest Dítěte, zatímco Giotto místo toho představil malého Ježíška zcela zavinutého v plenkách, jeho tělo skutečné a pevně přítomné. Tváří v tvář pevnosti onoho vzoru se zde Dítě zdá být s gotickou grácií vytesáno do prostoru fresky. Protože Mu však Mistr nechal volné ruce, může nás Jeho nečekaným, něžným a prostým gestem dojmout. Můžeme ho vnímat jako první podobu jeho pocitu lítosti, který zahrnuje všechny lidi - včetně králů - a o němž mluví otec Giussani v pasáži doprovázející tento obraz.