"S rozhněvaným do západu slunce se usmířiti" (Řehole svatého Benedikta, kapitola čtvrtá, verš 73). Hádají se však lidé v klášteře? Samozřejmě! Nestačí překročit práh kláštera, abychom ze sebe setřásli následky prvotního hříchu. Do kláštera vstupujeme a žijeme v něm s celou svou lidskostí, ba v jistém smyslu, jakmile jsme se zbavili tolika zbytečností, vystupuje naše lidskost otevřeněji ve všech svých dobrých a ušlechtilých stránkách, stejně jako ve všech svých aspektech bídy, vášní, hříchů... Když si pak uvědomíte, že naše komunita je také velká... Představte si, jak by mohl vypadat život sedmdesáti žen, které žijí loket na loket 24 hodin denně. Přesto je to nejen možné, ale i krásné... Velmi krásné.

Co to umožňuje? V čem je rozdíl? Skutečnost, že všechno žijeme před Bohem. Dobré, zlé, radost, hněv, únava, otázky...
Sedmkrát denně jdeme na chór a modlíme se, to znamená, že sedmkrát během dne přerušíme to, co děláme, a předložíme Bohu sebe, svou práci, potřeby světa, modlitební úmysly, které nám byly svěřeny. Možná jsem byl před chvílí nervózní, protože se věci nevyvíjely tak, jak bych si přál, ale slova žalmů rozšiřují můj pohled na horizont prostoru a času, který je větší než drobná nepříjemnost okamžiku. Nebo vejdu do kostela rozzlobená na sestru, ale když se ocitnu v chóru s ní a říkám stejná slova, je to samo o sobě soud nad mým hněvem: existuje něco, co má větší cenu než moje důvody, existuje větší spravedlnost, než bych chtěl vykonat vlastníma rukama. A v srdci se rodí lítost nad hříchem a touha po odpuštění.

Není to vždy snadné, není to vždy rychlé, tento krok srdce, je to většinou boj, válka, která skončí až s koncem zla - jak se zpívá v písni Dona Anastasia - na břehu Božího moře, to znamená, až bude naše společenství s Bohem mezi námi plné... a to bude svátek! Mezitím se tato válka odehrává v našich srdcích a je stejná jako Kain a Ábel, Hamás a Izrael, Rusko a Ukrajina...

Potíž, která dnes nejvíce poznamenává svědomí jednotlivce i kolektivu, je tendence - která se stala mentalitou - chápat vlastní svobodu jako jediného nositele vlastních soudů a rozhodnutí, jinými slovy: vlastní rozmar či názor se stává kritériem volby a jednání, které naše svědomí nějakým způsobem schvaluje.
Tuto logiku může narušit pouze konkrétní zkušenost odpuštění.
Vidět lásku v matčiných očích poté, co jste ji zradili, nechat se obejmout sestrou, kterou jste zranili, slyšet slova "odpouštím ti tvé hříchy ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého", znamená zakoušet již nyní něco z toho, co bude naplněním našeho života.

Odpuštění není poplácávání po zádech, není to chování, jako by se nic nestalo, odpuštění je uznání, že potřebujeme lásku druhého, aby nám řekl, že nejsme tím, kdo spáchal zlo, ale je to také přijetí toho, že i my máme druhému co odpouštět, jinak v nás bude dál doutnat zášť.

Pro naše otce je to tak důležité, že v řeholi je stanoven čas během dne, kdy se shromažďujeme právě k prosbě o odpuštění. Dříve byla tato chvíle večer, před večerní modlitbou, právě proto, abychom zakončili den smířením. Nyní jsme ji přesunuli na ráno, hned po mši svaté, a to dává tomuto gestu kristologickou hloubku, protože zdůrazňuje skutečnost, že naše společenství, naše samotná schopnost vzájemně si odpouštět, pramení z eucharistie, kterou jsme právě přijali.

Chce to sílu požádat o odpuštění a chce to svobodu odpustit a tuto sílu ti svým způsobem dává samo odpuštění.
Není to však něco magického nebo automatického, vyžaduje to cestu, která se v křesťanském pojetí nazývá pokání. Pokání - které je nedílnou součástí svátosti smíření - neslouží ani tak k nápravě spáchaného zla (také proto, že některé věci ani napravit nelze), pokání, které se po nás žádá, je práce, která nás vrací na cestu obrácení, abychom znovu objevili svou důstojnost a svobodu, abychom byli schopni znovu říci "ano". Pokání a odpuštění nejsou stavy mysli, jsou to kameny, které přeměňují sutiny, jež po sobě zanechalo zlo, v nové základy.

Křesťanská literatura to dokázala světlým způsobem vyjádřit v některých postavách, jako je Miloszův Miguel Mañara nebo Manzoniho Innominato. Odpuštění je skutečně tím nejkrásnějším darem, který nám Kristus dal, když zemřel na kříži a vstal z mrtvých. Chceme tento dar přijmout, žít ho mezi sebou, abychom světu dosvědčili nejen to, že je možný, ale především to, že jen z tohoto zdroje plyne mír.

Společenství trapistek z Vitorchiana