V holém kostele Svaté rodiny v Gaze, jediné katolické farnosti v celém pásmu, se střídají dětské hlasy se syčením raket. Každé ráno na kolenou pronášejí své modlitby k Ježíši. Dělají to, říká farář otec Gabriel Romanelli, s důvěrou, která je těm nejmenším vlastní. Úplnou. A dospělí je pozorují. Dívají se na ně jejich rodiče - kteří by jim rádi dopřáli pocit bezpečí, ale jsou bezmocní -, dívají se na ně katecheté, řádové sestry, vikář otec Youssef Asaad, více než 700 vysídlených lidí, kteří jsou v těchto zdech chráněni. A dívá se na ně i papež.

"Od začátku války se s námi Svatý otec každý den spojuje, abychom se společně modlili, a uděluje nám požehnání. Nemáme jinou sílu než každodenní slavení mše svaté: v ní je vryta naše jistota. Protože pro nás je víra jistotou. Není to citlivost, emoce. Víra je pro nás jistota, že pokud to Bůh dopouští, je to pro větší dobro. Dobro, které hned nevidíme, protože máme oči zakalené slzami, někdy možná hned neslyšíme, co nám Duch svatý našeptává, protože hluk bomb a výkřiků se zdá být hlasitější. Ale v dialozích, které vedu se svými lidmi, je mohu ujistit, že nenávist nikdy neprosákne ven. Vědí to i děti: ano, mají strach, ale je to strach, o kterém vědí, komu ho svěřují. Naše konkrétní naděje je v Kristu, který se narodil, vyvolil si nás za přátele a zemřel za nás." Otec Gabriel má v tomto rozhovoru, který měl trvat jen několik minut a který z milosti trval přes hodinu navzdory výpadkům proudu a trpělivosti kněze, který nemá co jiného nabídnout, "než každou chvíli, kterou mi dobrý Pán dopřeje žít", unavený, ale stálý úsměv. Spojuje se z Jeruzaléma, protože návrat do Gazy mu byl zatím znemožněn, ale se svým lidem je v neustálém kontaktu.



Vypráví, že před rokem, právě v době Vánoc, proběhlo sčítání křesťanů v pásmu Gazy. "Bylo nás 1017. Po vypuknutí konfliktu nás zůstalo 999. Všichni jsme ztratili někoho známého, všichni jsme záhadně požádáni, abychom stáli tváří v tvář bolesti a smrti. A také k otázkám, které nevyhnutelně vyvstávají před utrpením nevinných, bez viny". Mluví o dětech, které navštěvují školy vedené latinským patriarchátem v Jeruzalémě, o rodinách, které v průběhu let sezdal a vytvořil, o starých lidech a mnoha postižených (je mezi nimi velká skupina dětí), o které se starají a pečují sestry Matky Terezy. "Postižení není zanedbatelný problém," vysvětluje, "protože pokud jste uzavřeni na území, ze kterého je velmi obtížné vstoupit nebo odejít, dochází často ke sňatkům mezi spřízněnými osobami se snadno představitelnými důsledky."

Latinská farnost je malá, celkem 135 katolíků, ale velmi jednotná a aktivní. Přítomnost, která se na území konkrétně projevuje prostřednictvím tří katolických škol otevřených všem, deseti farních skupin a četných aktivit ve službách všech obyvatel Gazy: od zdravotní péče o starší a postižené lidi, přes distribuci základních potřeb až po péči o takzvané "motýlí děti" postižené vzácnou genetickou chorobou, epidermolysis bullosa, která způsobuje vážná poškození kůže a vnitřních sliznic. Pro tuto charitativní činnost je křesťanská komunita, ačkoli představuje neviditelnou menšinu, všemi respektována.

Otec Gabriel je dobře známý také ve Svaté zemi, kde působil nejprve jako lektor v patriarchátním semináři a poté jako farář v Gaze spolu se svým přítelem otcem Youssefem a dvěma sestrami z institutu Služebníků Páně Panny Marie z Matary. "Jsou to sestry dvojčata z Peru, které byly vysvěceny před 30 lety a poprvé se ocitly ve stejné misii".



Povolání ke kněžství přišlo brzy, už ve 12 letech. "Žil jsem v Buenos Aires. Ve farnosti i v rodině jsme se každý den modlili za lidi, kteří trpěli pod útlakem Sovětského svazu. V pátek jsme konali křížovou cestu a každé zastavení jsme obětovali za jeden národ nebo skupinu národů, kde byli křesťané pronásledováni. To, že jsem to jako dítě prožíval, ve mně živilo touhu stát se misionářem. V osmnácti letech jsem vstoupil do semináře Kongregace Vtěleného Slova v San Rafaelu. Po nějaké době jsem se dal k dispozici, že bych mohl jít sloužit do některé země bývalého SSSR nebo do Číny, ale moji představení mi navrhli Palestinu. Ježíšovu zemi. Byl jsem překvapen, myslel jsem si, že je to cíl pro zkušenější kněze, vždyť mi bylo teprve 25 let. Místo toho právě v té době zavolal můj představený tehdejšímu patriarchovi Michelu Sabbahovi, aby mu sdělil, že náš řád nemůže nabízet materiální pomoc, ale protože z Boží dobroty dostal dar několika nových povolání, dává je k dispozici pro službu, kterou Jan Pavel II. nazval 'matkou církve v Jeruzalémě'".

O dvacet osm let později je kněz stále na místě. Viděl, jak se napětí znovu a znovu rozhořívá, poznal křivdy a důvody všech stran, ale především sledoval, jak křesťanská přítomnost ve Svaté zemi vzkvétá. Dokonce i nyní. "Zní to jako protimluv, já vím. V posledních týdnech mnozí z nás ztratili své blízké, domovy, podniky. Bombardování neušetřilo ani kostely, jako když byl zasažen farní objekt sousedící s velmi starým objektem svatého Porfyria, v němž se nacházely stovky vysídlených lidí. Lidé bloudí po ulicích ve strachu, nejsou zde protiraketové kryty, často chybí energie a voda. Nenávist však nemůže udělat díru do srdcí mých farníků. Nedělo se to dříve a neděje se to ani nyní. Proto je přítomnost křesťanů tak cenná. Potvrzujeme logiku, logiku kříže, která jako jediná dokáže dávat naději. Kříž je třeba přijmout, ať se děje, co se děje."

Co to znamená? Jak je možné obejmout chladné tělo zavražděného syna a odpustit? Otázky se vynořují neodbytně, nervózně. Odpověď je klidná. "Bolest je obrovská a po nás se chce, abychom jí prošli, abychom ji prožili. Každý je o to dříve či později požádán. Každý, bez ohledu na okolnosti. I Ježíš byl v Getsemanech sám, i on se bál, plakal, cítil se sám. Ale ve svém utrpení obětoval vše pro dobro světa: "Ne jak já chci, ale jak ty chceš". Zde je revoluce! Není to naše logika, která nás zachraňuje. Aby naše víra rostla, abychom dokázali vytrvat, i když se vše zdá temné, nabídl nám Bůh přátelství. Narodil se a přišel na zem, aby se dělil: jedl s rybáři, chodil s chudými lidmi, mluvil s dětmi. Nabídl přátelství a to přineslo dobro. O dva tisíce let později ho můžeme přesně stejnou metodou poznat a rozpoznat, kdy nás volá k lásce, k odpuštění, ke službě. Není těžké si představit, jak snadno bychom zde mohli zažít nenávist nebo odmítnutí ze strany některých lidí. Místo toho se však děje něco zázračného: nedáváme prostor nenávisti, ale Bohu. My, kteří žijeme ve společenství s ním, každý den vykonáme hodinu adorace, jdeme ke zpovědi, slavíme mši svatou, z toho čerpáme sílu. Tak můžeme být vždy k dispozici všem: muslimům, drúzům, židům...Když někoho přivítáme ve svém domově, v kostele nebo ve škole, víme, že přijímáme Ježíše v jeho tajemné přítomnosti. Dnes, kdy hostíme více než 700 vysídlených lidí, tomu není jinak: je to On, kdo nás nikdy nepřestane navštěvovat."

"Odpuštění," pokračuje, "je něco převratného, ale je to plod hluboce zakořeněné víry. Kdyby naše víra byla jen čistým citem, nemohli bychom dnes odpouštět, nemohli bychom doufat, byli bychom zoufalí. Bolest je velká, ale nikdy jsem neslyšel, že by někdo z mého lidu proklínal Boha. Nikdy. Před několika dny napsala učitelka, pravoslavná křesťanka, z jedné naší školy působivý dopis. Přišla o matku a otce při bombovém útoku, při němž byla zraněna natolik, že nyní působí v naší farnosti. V závěru dopisu prosí Boha, aby byl jejím světlem, aby jí pomohl nepodlehnout hněvu. Na závěr říká: "Dej mi své milosrdenství. A děkuji ti." Děkuje Bohu. To neznamená, že jsme lidé rezignace nebo šílenství: žádáme konkrétní řešení, jako je otevření humanitárních kanálů, ukončení války, spolu s papežem nadále podporujeme řešení "dva národy dva státy", a to, aby se uvažovalo o zvláštním statusu Jeruzaléma, i když víme, že je to návrh, který je v současné době těžko uskutečnitelný. Trpíme, protože tolik milujeme. Čím větší láska, tím větší bolest. Kalvárie však není konec. Útěcha, kterou prožíváme, je silnější. Protože Kalvárie nás přibližuje ke Kristovu pohřbu, přibližuje nás i k jeho zmrtvýchvstání. Cítíme se Kristem objímáni. A jak řekl kardinál Pizzaballa, modleme se a postěme se spolu s vámi, abychom vám toto objetí vrátili a nikdy ho neztratili".