Drahý Davide,
píši těchto několik řádků, abych vyprávěl a podělil se s tebou o své myšlenky a některé skutečnosti, které se staly několik dní po strašlivém útoku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Druhý den ráno jsem jel tramvají do nemocnice, kde jsem kaplanem, a nemohl jsem nevidět zmatení ve tvářích lidí. Předvánoční atmosféru, která nás každoročně rozptyluje svou výzdobou a světýlky, letos náhle zničil šílený čin velmi mladého chlapce, který začal náhodně střílet, nejprve po svých spolužácích a pak na ulici, s jediným cílem - tak to napsal - zabít co nejvíce lidí.

České noviny o něm psaly, že byl vzorným studentem s výborným prospěchem, ale všichni ho považovali za introvertního, málomluvného a málo společenského. Místo toho musím říci: kdo ví, jakou prázdnotu musel mít tento student v sobě, jaké otázky a jaké utrpení? Napadá mě, jestli taková událost není jen šíleným a tragickým vyústěním tolika těžkostí, utrpení a rozčarování, které zažívá tolik mladých lidí.

Na jednom italském zpravodajském serveru jsem se dočetl, že Praha je považována za romantické a klidné místo, za tiché a bezpečné město. Nevěřím však, že lze toto město redukovat na jeho zlaté střechy a romantické výhledy, jako by něco takového, co se stalo, bylo černou skvrnou, na kterou je třeba zapomenout, aby nehyzdila "šťastný ostrov", jak to nazval tentýž článek. Praha je město jako každé jiné, město, kde žijí muži a ženy, kteří den za dnem nesměle hledají smysl života ve vztazích, které žijí, a v práci, kterou dělají. Praha není krásná, náhle zmačkaná pohlednice: vidím ji každý den ve škole, v nemocnici, ve farnosti nebo mezi našimi přáteli v hnutí. Tady, stejně jako ve všech koutech světa, nemají lidé, i ti, kteří to nevědí, ideál života v pohodlí tlumeného světa, naopak potřebují potkat někoho, kdo jim bude dělat společnost, to pravé a věčné přátelství, které může dát jen Kristus. Potřebují se setkat s pravdou.

Svědčí o tom i skutečnost, že mše za oběti, kterou dva dny po útoku sloužil v katedrále pražský arcibiskup, měla velký mediální ohlas. Téhož dne v poledne se na znamení smutku rozezněly všechny městské zvony a všichni drželi minutu ticha.

S komunitou jsme také sloužili mši svatou, které se zúčastnili i další lidé a někteří z nich nám za toto gesto později poděkovali. Za co děkovali? Velmi se mi vybavila jedna žena, která se právě zúčastnila mše a řekla mi, že je vděčná, protože by si sama nevěděla rady s dezorientací, kterou v ní událost vyvolala. Těchto několik slov mě přimělo uvědomit si, že všechny psychologické a sociologické analýzy, jakkoli spravedlivé, nemohou stačit k vysvětlení toho, co se stalo, a tím méně mohou dělat společnost ztraceným lidem, kteří hledají spravedlnost.

Zaujalo mě, že čeští občané během několika dní věnovali na konto nadačního fondu pražské univerzity miliony korun pro rodiny obětí. Nesvědčí tato dojemná nezištnost o religiozitě člověka, kterou by světská mentalita často ráda umlčela?

Bolest způsobená tím, co se stalo, je obrovská a lidsky ji nelze unést, ale to, co nám řekl jeden přítel na začátku naší zdejší misie před více než 20 lety, je jisté: "Pro setkání, které jste uskutečnili, mějte vědomí, že tam, v té společnosti, přinášíte bod naděje pro všechny lidi."

O. Stefano Pasquero, Praha (Česká republika)