Vážený pane řediteli, nedávno jsem vedl rozhovor s několika vysokoškolskými studenty a první otázka, kterou mi položili, zněla: "Jak můžeme žít citový vztah, když jsme všichni zlí a zrádní?". Mladí lidé se cítí být zatíženi odpovědností za budoucnost společnosti, zvláště když se ocitnou v centru dramatických událostí, jakých jsme byli svědky letos: strašlivý útok 7. října, války, které neustávají, brutální násilné činy páchané ve jménu falešné lásky, která je ve skutečnosti přemáhá. Tolik analýz: mladí lidé se snaží porozumět světu kolem sebe, jsou křehčí a obtížněji chápou, co chtějí a kým chtějí být, raději žijí ve virtuálním než v reálném světě atd. Neposuzuji opodstatněnost těchto výkladů, ale mám dojem, že téměř vždy hledáme kontingentní příčiny nebo důsledky nepohody. Málokdy se zabýváme jeho původem.

Před třiceti lety řekl Don Giussani několika mladým lidem: "Je lež říkat své dívce: "Miluji tě", pokud si nepřeješ, aby se její určení potvrdilo. Co to znamená milovat druhého "pro jeho určení"? Každý člověk touží "milovat"; je v naší přirozenosti přát si štěstí pro sebe a pro ty, kteří jsou nám blízcí. Přesto často vítězí zklamání nebo strach, že tuto touhu nedokážeme udržet. A tak se v nejlepším případě spokojíme s tím, co nám každý může nabídnout, aby život nebyl tak trpký. To se však často mění v touhu vlastnit druhého, a tedy v násilí. "Neexistuje žádný ideál, pro který bychom se mohli obětovat, protože ze všeho nejvíc známe lež, my, kteří nevíme, co je pravda". Tyto verše André Malrauxe nabízejí únikový bod z tohoto zkratu. Zdá se, že to, co dnes nejvíce chybí, je velký ideál, pro který by bylo možné obětovat svůj život. Jinak si nelze vysvětlit strach tolika párů mít děti.

Kdy je ale ideál pravdivý? Kdy se mění v sen a ideologii? Má Malraux pravdu, když říká, že nevíme, co je pravda, nebo je hluboká, autentická touha po dobru, která je v srdci každého člověka, znamením, že pravda existuje a skutečnost není klamem či hrou interpretací? Výchova mladých lidí k očekávání, k pozitivní otevřenosti vůči sobě samým a vůči realitě je podle mého názoru prvním krokem k tomu, aby byli schopni pochopit tato konkrétní znamení, která ukazují, že to všechno není iluze. Samozřejmě si uvědomuji ˗ mluvím jako otec, vysokoškolský učitel a člověk zodpovědný za realitu, která sdružuje tolik mladých lidí ˗ že abychom byli důvěryhodní, musíme tento postoj zastávat především my dospělí: co může mladý člověk očekávat, když jeho otec nebo matka nebo jeho učitelé žijí, aniž by sami od sebe něco očekávali?

O Vánocích je toto očekávání hmatatelné. Před dvěma tisíci lety očekávali betlémští pastýři a s nimi celé lidstvo změnu, kterou nedokázali pojmenovat. A právě na toto očekávání odpovídá i dnešní vánoční zvěstování: " Určení, z něhož se rodím a k němuž se dovršuji, můj počátek a můj konec se stal jedním mezi námi (...) Kristus je tím, bez něhož člověk a celá skutečnost mizí a zůstává jen krátký otřes okamžiku - slasti či bolesti -, který čas spaluje" (o. Giussani). Do popela našich snů je vložen jediný ideál, který odolává vlivu zla a času: Bůh sám nám přišel naproti. Určení už není nedostupným přeludem naplnění našich vrtkavých a nejistých snů. Určení se stalo společníkem na cestě, v přátelství, kde si můžeme vždy ověřit, zda je cesta pravá a je pro nás. V tomto smyslu papežova slova na posledním Světovém dni mládeže znovu otevírají ideální obzor, na který se skutečně vyplatí vsadit: "Vám, mladí lidé, kteří pěstujete velké sny, ale často je zatemňuje strach, že se nedočkáte jejich uskutečnění (...) Ježíš říká: Nebojte se!"

Zdroj: corriere.it