Moskevská komunita již několik let pořádá 25. prosince vánoční večírek. To nemůže být samozřejmostí, protože v Rusku se nejedná o státní svátek (Vánoce se slaví 7. ledna). Někdy, jako loni, připadl 25. na víkend. Letos svátek připadl na pondělí, tedy na pracovní den, a vyvstala nezanedbatelná otázka, zda na to máme energii, protože druhá polovina prosince je pro mnohé velmi náročným a únavným obdobím. Nakonec se organizace ujala malá skupinka přátel. Někteří strávili půl dne přípravou občerstvení pro 70 lidí, jiní se věnovali přemýšlení o programu.

Když jsme se sešli, abychom probrali obsah večera, jeden z přátel řekl: "Přemýšlel jsem o tom, na co se o Vánocích těším, co bych si přál nejvíc. Mír. Je jasné, že na něj tolik lidí čeká a že není náš. Pokoj je Kristův a je úplně jiný, než jak si ho představuje svět. Zvláště jasně to bylo vidět při dialogu našeho společenství s kardinálem Pizzaballou na začátku prosince. Jak souvisí jeho svědectví o míru s oněmi plody Vtělení, o nichž se zmiňuje leták CL?"

Když mluvil, měl jsem před očima usměvavou tvář faráře z Gazy, otce Gabriela Romaniho, s nímž jsem krátce předtím četl rozhovor v časopise Stopy. A pak další konkrétní tváře, přátel i neznámých lidí, jejichž příběhy jsem četl na webových stránkách hnutí: ten "oblak svědků", který nás provázel po celý rok, počínaje Jone Echarriovou. Pomyslel jsem si: tajemství Vtělení opravdu není něco vzdáleného, protože září v jejich tvářích, můžeme ho zakoušet v životech těch, pro které je Kristus nejvyšším předmětem lásky. Oni nám dosvědčují tento nový způsob vidění - Ježíšovýma očima -, který prochází temnotou a únavou okolností, aby se dostal do hlubin skutečnosti. A právě proto zapadají do potřeby míru, spravedlnosti a štěstí. Proto jsem navrhl, abychom tyto zářivé tváře ukázali všem, abychom si vyslechli jejich příběhy, které potvrzují právě tajemství Vánoc: že Boží Syn na sebe vzal naše tělo z milosrdenství, a to dnes mění lidi, mění náš dnešní pohled.

To je dobrá zpráva, kterou všichni tolik potřebujeme. Po svědectvích začal raut a rozhovory s hosty, mnozí přišli poděkovat, byli ohromeni a dojati. Jeden přítel, pravoslavný kněz, který na naši vánoční hostinu chodí už několik let, řekl: "Skoro mi to nepřipadá jako Vánoce, ale spíš jako Svatý týden," protože je unavený z mnoha věcí, stejně jako mnoho dalších lidí, kteří přišli: mnozí si nesou hluboká zranění a opravdu vážné potíže. Pak dodal: "Ale je pravda, že světlo hvězd je nejlépe vidět v té nejtemnější noci." Bylo to právě světlo, které zasáhlo jeho ženu: "Děkuji, takové příběhy opravdu potřebujeme slyšet. V naší tradici jsme zvyklí myslet si, že dobro, štěstí, přijde až v dalším životě, kdo ví kdy. Místo toho je velmi důležité, životně důležité vidět, že už je, že se děje teď." Řekla, že její otec si nebyl příliš jistý, zda přijde, bylo pondělí a musel vyřídit tolik věcí, ale ona trvala na svém: "Musíme jít, on nás chce!"

Mezi hosty bylo mnoho lidí, kteří nepatří do komunity, někteří neznámí, někým pozvaní. Jiní naopak přicházejí vždy. A tak hned jak jsem dvě hodiny před začátkem vstoupil do našeho kulturního centra, uviděl jsem rodinu pravoslavných přátel s malým synem, jak si prohlíží knihy na policích. V předchozích letech sem chodila často, a tak jsem se jí zeptal, jestli přišli na oslavu. "Ne, šli jsme kolem skoro náhodou, ale abych pravdu řekla, doufali jsme, že budeme na vašem večírku!" Čekali dvě hodiny, zůstali na část večírku a museli odejít dřív, protože bydlí za Moskvou a jeli veřejnou dopravou. Další kamarádka, také pravoslavná, přijela s celou rodinou a jako každý rok připravila pro všechny svařené víno. Mezi těmi, kteří přišli poprvé, byl i mladý pár, přátelé jedné osoby z komunity. Byli ohromeni: "Nemysleli jsme si, že v Moskvě existuje takové místo. Lidé teď utíkají před vztahy. Jak je možná taková jednota, takové společenství? Co mají všichni tito lidé společného?". Další mladý přítel pracoval dlouho do noci a přišel až po jedenácté večer, když jsme uklízeli sál. Ale i tak byl rád, že nás mohl vidět, a pomáhal nám stěhovat stoly.

Po dezertu jsme si společně zazpívali vánoční koledy, některé všichni společně, jiné si připravil velmi malý sbor obce. Byl to velmi ironický, ale velmi upřímný pokus. Otec Pietro přijížděl 1-2krát měsíčně z Novgorodu, , který je od Moskvy vzdálen téměř 600 kilometrů, aby uspořádal zkoušky. Radost z Vánoc je zázrak: zpívalo se rusky, italsky, anglicky, španělsky, latinsky, neapolsky... byla tu neuvěřitelná jednota, jako by neexistovala žádná jazyková ani hudební bariéra. Poslední chvalozpěv Gaudete v podání čtyř hlasů opět potvrdil Jeho tělesnou přítomnost, které se lze dotknout a zažít ji mezi námi: "On je blízko! Pán je zde!".