Více místa už není. Zdá se, že pro válku na Ukrajině už není v médiích, která se věnují jiným tragédiím ve světě, místo. Není prostor pro nadšení, které provázelo protiofenzívu, jež se nikdy nerozběhla, pro vánoční čas v zemi, která se už dva roky potýká s invazí, jež ne a ne ustoupit. Právě v takovém kontextu jsou však Vánoce pro Konstantina Sigova, filozofa a redaktora z Kyjeva, který už dva roky žije mezi Ukrajinou a Francií, životně důležité, "protože umožňují znovu projevit naději".
"Rád bych připomněl výrok, který v roce 1937 pronesl řeckokatolický metropolita Andrej Šeptický," začíná Sigov: "Kristův vánoční svátek je svátkem křesťanské radosti. Tiché, čisté a pokorné. Je to svátek, který ocení ti, kdo jsou chudí duchem, pokorní, pronásledovaní, hladoví a žíznící po spravedlnosti; evangelium je adresováno vám všem, ať jste kdekoli, s radostí: natáhněte ruce a slabá kolena." Zatímco Lvov, jeho město, bylo okupováno - stalinskou armádou, pak hitlerovskou armádou a nakonec opět sovětskou armádou -, měl Šeptický povinnost střežit lidi a ukazovat, jak je možné navzdory peklu nastolenému totalitními režimy žít podle evangelia. Také Maria měla "slabé ruce a slabá kolena", když se neměla kam uchýlit a ocitla se na útěku do Egypta, kam byla nucena utéct se svým manželem a novorozeným synem. Jedinou útěchu našla ve spoléhání se na Boha.

Profesore Sigove, jak lze mluvit o naději v místech, jako je Ukrajina nebo Svatá země, poznamenaných válkou?
O Vánocích existují tři druhy písní: harmonická píseň andělů, modlitba lidí a pak pláč dítěte, které volá a nelze ho umlčet. Takový kontrast je zvláště patrný dnes: naším úkolem je přivést k dialogu válečný hluk a "symfonii míru". Tento výkřik nejslabšího nelze dát do závorky a nahradit ho harmonickou písní: je třeba jednoty. To se pro mě děje ve vztahu, který se zrodil mezi nakladatelstvím, které vedu, a komunitou Taizé. V roce 2023 navštívili Kyjev i Lvov mniši, zejména převor komunity bratr Alois, který si v posledních letech vytváří stále silnější pouto s ukrajinskou kulturou a lidmi. Výsledkem vztahu s nimi je také kniha, která shromažďuje promluvy bratra Richarda, který je švýcarského původu a stal se jedním z pilířů komunity a který se účastnil několika ročníků "Setkání Nanebevzetí Panny Marie", největší mezinárodní ekumenické konference, kterou jsme každoročně pořádali v Kyjevě. Kniha byla přeložena nejen do ruštiny a ukrajinštiny, ale také do francouzštiny a angličtiny pro prodej ve Spojených státech a nakonec do němčiny.

Proč je to důležitá kniha?
Jmenuje se Otevření pokladu Písma: Několik biblických drobků ("Opening the Treasure of the Scriptures: Some Biblical Crumbs"). Víme, že Bible často hovoří, a to i přímo, o spravedlnosti, svobodě, přátelství... O objevování smyslu skutečnosti kolem nás. Zápas, který se dnes vede mezi otevřenou společností a autoritářskými režimy, a jeho výsledek bude záviset na schopnosti a ochotě rozlišit pravdu od lži, pokornou lidskost od archaické posedlosti velikostí. Tento kontrast se netýká pouze ukrajinského lidu, ale celého světa. Abychom mohli hovořit o naději, je nezbytné, aby se ukrajinský lid cítil jednotný, ale je také nutné, aby se posílila solidarita s našimi přáteli na Západě.

Jak k tomu můžeme přispět?
Každý z nás se může podílet na "sázce" na Vánoce: neuvěřitelná zpráva o Vtělení je zprávou, že Stvořitel vesmíru se stává tím nejmenším, nejzranitelnějším. Dítě, které přemáhá ty největší, nejmocnější. Z této skutečnosti, která se stala před dvěma tisíci lety a stále se děje, můžeme zjistit, že některé události - zdánlivě bezvýznamné - mají v soudu dějin mnohem větší váhu než stíny faraonů. Je velmi důležité rozlišovat, co se odevzdává do říše stínů a co patří do vtělené reality našeho života. Zdá se mi, že právě toto rozlišování je pro Ukrajince oporou při obraně jejich svobody.

Co myslíte pojmy "stínový svět" a "inkarnovaná realita"?
Vtělená realita, kterou dnes prožíváme především my Ukrajinci, vychází z hlubokého pocitu vděčnosti těm, kteří ještě před námi přijali Kristova slova za svá: "Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele." To není jen hezký citát, ale přímá zkušenost: víme, kdo za nás bojuje, známe jejich tváře, jejich jména; víme, že právě teď nás brání. Nesoustředíme se na agresora, geopolitické plány nebo abstraktní kalkulace, ale na lidi, kteří jsou nám blízcí. Vždy si kladu dvě otázky: kdo je můj bližní a kdo se mě snaží zabít. Odpověď na druhou z nich je obecná: mohou to být rakety, bezpilotní letadla, letadla atd. která na nás útočí. Pokud jde o tu první, je však odpověď velmi konkrétní: jsou to přesní lidé. Ti, kdo opravují poškozené elektrárny, kdo zachraňují ty, kdo uvízli v domech zasažených raketami...

Proč mají Ukrajinci tak velkou vůli k odporu a tolik odvahy?
Na to se mě často ptají západní novináři. A já odpovídám: "Správná otázka nezní proč, ale pro koho." Mezi abstraktním "proč" a konkrétním "pro koho" je obrovský rozdíl. Jejich důvody se mohou měnit, nadšení může opadat, ale tváře lidí, za které bojujete, nelze zapomenout. Na druhou stranu je to pro nás zkušenost, která začala protesty na Majdanu v letech 2013-2014. Vzpomínám si, že jsme s manželkou byli doma a cítili jsme se v nebezpečí, měli jsme strach. Ptali jsme se sami sebe: "Co se asi děje s naším synem, který tráví noc na náměstí?". Tak jsme vypnuli televizi, nasedli do auta a jeli za ním. Mluvili jsme s ním, setkali se s jeho kamarády a prožívali jsme to, co se dělo, zcela novým způsobem: stíny se staly konkrétní skutečností, která promlouvala do našich životů.