Drazí přátelé,

nechci si nechat ujít příležitost podělit se s vámi krátce o to, co jsem prožila v posledních několika týdnech. Jak víte, Carras se 27. listopadu dostal na pohotovost a 9. ledna po přijetí svátostí zemřel. Bylo to 39 dní mimořádné intenzity.

Když mu neurolog sdělil závažnost diagnózy a vyhlídky na život (tři měsíce), Carras mlčel a lékař se chtěl ujistit, že to pochopil správně. Odpověděl: "Ano. Svatá událost."

Náš přítel ze skupiny Grupo Adulto, který přemýšlel, jak nás doprovodit, požádal několik kněží, aby přijeli a doma sloužili mši svatou. Bylo dojemné sledovat, jak se během všech těch dnů zorganizovali, abychom nepřišli o mši svatou ani o společnost. Carras si toho byl plně vědom a šel tak daleko, že na začátku jedné mše řekl: "Kristus je něco skutečného, ne idea. Můžete ho dokonce sníst."

Mše svatá pro něj byla oporou, životně důležitým okamžikem, a to natolik, že se několikrát denně ptal, kolik času zbývá do mše svaté. Bylo to gesto, které pro něj dávalo smysl celému dni. Jeden z kněží mu na konci mše svaté, dojatý tím, co viděl, že se děje, řekl: "Carrasi, to máte ale krásnou společnost". A on odpověděl: "Sladká společnost".

Tato sladká společnost se promítla i do konkrétních a nepostradatelných gest v každodenním životě. Ti, kteří nás přišli navštívit, byli opravdové děti, které se o otce staraly až do konce. Zejména naši přátelé a sousedé, Memores Domini, a někteří přátelé, kteří nám po celé měsíce pečlivě a diskrétně pomáhali s jídlem, nákupy a pochůzkami. Nemohu nepoděkovat celému zdravotnickému personálu, od neurologa přes lékaře paliativní péče až po zdravotní sestru, kteří přicházeli do domu a pomáhali dělat Carrasovi a nám všem, kteří jsme byli s ním, společnost.

Jsem si jista, že rozhodující krok v životě všech lidí, krok ke konečnému Určení, byl skutečně "sladkým" krokem ze dvou důvodů: jednak proto, že Carrasovi pomohl klidně prožít jeho nemoc, jednak proto, že se od samého počátku svěřil plánu Jiného, plánu Otce.

Nikdy neprotestoval ani si nestěžoval na úbytek svých tělesných schopností. Zachoval si svou pozitivitu a smysl pro humor, které ho vždy charakterizovaly a nikdy ho neopustily. Nikdy neztratil radost a žil vděčně za všechno, co se kolem něj dělo.

To se však nedělo jen v Carrasovi: někteří lidé, kteří nás navštívili a kteří se nepodílejí na našich dějinách, byli ohromeni a říkali: "To, co se tu děje, je z jiného světa".

Tváří v tvář této podívané na svobodu, která čelila takovéto okolnosti, bylo hezké vidět, jaké měl uvědomění. Nikdy nepřestal říkat: "Jaké jsme měli štěstí". Jak nám na pohřbu řekl Javier Prades, poslední věc, kterou od Carrase slyšel, byla: "Děkuji". A toto slovo jsme ho v posledních týdnech také slyšeli říkat nejčastěji.

Po celou tuto dobu žil Carras s radikálním zájmem a touhou po jednotě hnutí. Ať už přišel do kontaktu s kýmkoli, trval na svém: "Nejdůležitější, co musíme střežit, je jednota hnutí. Vím, že jednota pochází od Ducha svatého, ale na nás je, abychom ji střežili".

Po jeho smrti mi lidé, kteří za mnou přišli nebo mi napsali, neříkali "jsem vám blízký v zármutku", ale "děkuji, děkuji". Říkali mi fakta a hodnocení, která jsem nikdy neslyšela. Hodiny smutečního obřadu pro mě nebyly formální: s úžasem jsem vše vyslechla a zvláště mě dojalo, když jsem viděla některé, kteří se již nepodíleli na našich dějinách, ale přišli se s Carrasem rozloučit.

Dalšími aspekty, které bych chtěla vyzdvihnout, jsou krása a ticho, které bylo možné vnímat jak ve smuteční síni, tak při pohřbu, který byl díky dostupnosti příslušných farářů slaven v odpovídajících prostorách. Květiny, prostředí, písně, péče o liturgii, řád... Vše připomínalo dokonalou Krásu. Krásu, pro kterou jsme všichni stvořeni, včetně hrobníka, který se vyprovokován tím, co viděl, rozhodl zúčastnit pohřební mše.

Jsem také vděčná za účast mnoha italských přátel, včetně těch, kteří se zúčastní příští sobotu; znám jejich závazky a vážím si jejich přítomnosti v tomto okamžiku ještě více. Zvláště bych chtěla poděkovat Davidu Prosperimu za jeho náklonnost a blízkost.

Jak si jistě dovedete představit, vzhledem k tomu, jak rychle se události seběhly, potřebuji čas a ticho, abych si vše, co jsem prožila, vychutnala, stejně jako jsem to dělala po své nemoci. Jediné, co mohu nyní říci, je, že jsem klidná a důvěřuji. To jsou slova, která mě definují.

Nemohu reagovat na přemíru vaší náklonnosti v podobě vzkazů, fotografií, svědectví, e-mailů, telefonátů... Ještě jednou vám děkuji a prosím vás, abyste mi psali na e-mail, který mi zřídil sekretariát hnutí: jone@clonline.es.

Závěrem bych chtěla každému z vás postupně sdělit, že jsem nesmírně vděčná za ty nejpraktičtější aspekty, za vaše projevy náklonnosti a zejména za vaši společnost v modlitbě, o níž dostávám zprávy z celého světa. Velmi mě dojalo, když jsem viděla, jak se v mnoha zemích slouží mše svaté za Carrase. Prosím vás, abyste mě i nadále doprovázeli na této nové cestě, která dnes začíná: je to největší gesto náklonnosti, které si můžeme vzájemně projevit. I já se za vás modlím.

Ve společenství,
Jone