Letos v létě jsem se měl možnost zúčastnit mezinárodního shromáždění v La Thuile a bylo to jako pochopit to, co se mi dělo poslední tři roky, očima přátel, které jsem znal dlouho, ale kteří měli jinou, novou a pravdivější příchuť. Období Covidu bylo pro naši komunitu v Tokiu, k níž patřím od roku 2015, v jistém smyslu požehnáním, zejména pro vztahy, které mi byly dány s přáteli. Během této doby byl každý z nás okolnostmi donucen nahlédnout do svého nitra jiným, pravdivějším a hlubším způsobem a ptát se sám sebe, co skutečně hledáme a co potřebujeme. Poznali jsme se jako rodina, nová rodina složená z Italů a Japonců, všech lidí, kteří měli stejnou srdeční otázku jako já, přestože pocházeli z úplně jiného kulturního a společenského kontextu. Být uprostřed lidí, kteří mají stejnou otázku jako my, a přitom mají tak odlišné kulturní a vzdělávací zkušenosti, to už je obrovská provokace, která znejišťuje.

Tyto roky sice posílily mé sebeuvědomění a víru, ale byly také náročné, zejména kvůli nejistotě v zaměstnání. Život v zahraničí a práce pro italskou společnost s přísnými čtvrtletními finančními cíli s sebou nese nejistotu, kterou pandemie samozřejmě ještě umocnila. Uvědomil jsem si, že víra, jak jsem si ji představoval, je jen pojem, myšlenka, která se v každodenním životě neprožívá. To, co jsme si říkali ve Škole komunity, pak nemělo uplatnění v mém reálném životě. Cítil jsem se rozpolcený: na jedné straně já, které vzniklo díky novému setkání, na druhé straně já, které si musí poradit samo, jako všichni ostatní, a spoléhat se jen na své vlastní síly. Neprožíval jsem víru. Tehdy jsem si uvědomil, že křesťanská víra skutečně zraje pouze tváří v tvář skutečnostem a skrze ně, nikoli mimo ně. Mezi vírou a zkušeností existuje pevný, oboustranný vztah, vzájemně se živí, kdy víra je výchozím, ale i konečným bodem, který přepisuje vše, co bylo předtím. Pokud tomu tak není, pokud víra není prožívána ve zkušenosti, pak je to jen filozofický koncept, který se brzy omrzí.

Proto jsem svůj život posuzoval podle svého ubohého lidského schématu a všechno bylo štěstí nebo neštěstí, neustálá snaha směřovat události k mému záměru, ale ne příležitost poznat ve svém životě Krista. Začalo to být únavné, mé zdraví bylo v ohrožení a moje rodina pod tlakem. Přijel jsem tedy do La Thuile s konkrétní prosbou ke Kristu, aby mi pomohl žít svůj život tak, aby vše bylo příležitostí k setkání s ním. Už ne štěstí nebo neštěstí, už ne žít v naději, že se něco nestane, protože jinak by to byla tragédie, už ne můj vzor, ale skutečně milovat skutečnost tím, že budu potvrzovat to, co je přede mnou, dokonce i to, co mi navrhují kolegové nebo co jsem nepředvídal. A najednou zjišťuji, že jsem trpělivý a zároveň silný a věrný. A objevil jsem dvě dobré věci. První, že když prosíte ze srdce, Kristus vám odpoví. Při každém obědě v La Thuile, při každém setkání jsem potkával lidi, kteří se mnou mluvili, jako by mou situaci znali už léta, kteří mi odpovídali na otázky, které jsem v tu chvíli měl uvnitř, kteří mi dávali telefonní čísla na lidi, kterým jsem nikdy neviděl, ale kteří tu pro mě byli. To je dar církve, společenství lidí, kteří poznávají stejné Určení a vychovávají nás k novému pohledu. Ne já sám, ale já ve společenství, zatímco dnešní společnost nám říká, že to musíme zvládnout sami.

Druhá věc, možná nejkrásnější, že Kristus se nezříká těch, kteří dělají chyby, ale těch, kteří ho v každodenním životě nepoznávají. Pouze v rámci křesťanské zkušenosti může být člověk takto milován, pohlížet na sebe tímto pohledem a být osvobozen od svých břemen. Možná jsem dělal chyby, ale Kristus mě také vzal tam, kde jsem byl, v mé ubohosti, s mými chybami. Čekal na mé "ano", aby vytvořil svou církev, a mé srdce teď puká radostí.

Marco, Tokio, Japonsko