Na konci března loňského roku jsme s manželem zjistili, že čekáme třetí dítě. Nebyli jsme na takovou zprávu "připraveni", ale pamatuji si z toho dne naše štěstí a manželův krásný úsměv. O několik týdnů později jsme našim dvěma dcerám oznámili příchod malé sestřičky, po které tak dlouho toužili: byli jsme opravdu šťastní a já si vzpomínám na vděčnost, kterou jsem v těch dnech pociťovala při pomyšlení, že mám opravdu všechno, co jsem od života chtěla.

V květnu se stalo neočekávané. V den svátku svaté Rity, patronky "nemožných situací", se náš život náhle změnil: během ultrazvukového vyšetření se u našeho dítěte začaly objevovat potenciální problémy, které byly o několik dní později potvrzeny diagnózou, jež nedávala naději na přežití, a to kvůli vážné chromozomální chorobě. První měsíce jsem strávila zpochybňováním všeho, především své víry, která se zhroutila. Proč se Ježíš rozhodl dát mi přes noc tak velkou bolest? Jak lze donosit těhotenství s vědomím, že ze dne na den může moje dcera zemřít? A znovu, jak říct ostatním dcerám, že tolik vytoužená sestra byla brzy určena do nebe?

Byla jsem zdrcená zármutkem a hněvem, prožívala jsem dny temnoty. Nikdy jsem nepopírala setkání s Ježíšem, které jsem uskutečnila před lety, jen mi v těch dnech už nepřipadalo skutečné, aktuální. Proč mě ze dne na den opustil? Vždycky jsem měla kolem sebe spoustu přátel, ale vzpomínám si na osamělost těch dní: nic a nikdo mě té bolesti nemohl zbavit. Necítila jsem se schopná pokračovat v těhotenství, v němž by naše dítě vzhledem k diagnóze stejně zemřelo. Všechno mi připadalo mimo můj dosah a cítila jsem se naprosto neschopná postavit se tomu, co se po mně chtělo. Abych se udržela na nohou, snažila jsem se přimknout k rodině a dělat hezké věci, ale nic nevydrželo.

Až setkání s gynekoložkou vše změnilo. Při prvním ultrazvuku s ní jsem si uvědomila, že má mou dceru ráda víc než já, a především se na ni dívá jako na dítě, a ne jen kvůli její nemoci. Pohled této lékařky na mě a mého manžela, stejně jako na naši holčičku, na mě udělal takový dojem, že jsem od toho dne začala vidět možnou cestu vpřed: v takové společnosti bylo možné těhotenství donosit. Od toho dne jsem se pomalu začala vracet do Jeho přítomnosti, počínaje setkáním s touto gynekoložkou, která nám pomohla dívat se na naši dceru ne očima světa.

Byly to intenzivní měsíce, v nichž nechyběla temnota, smutek a bolest, ale v nichž jsme dostali mnohem víc, než jsme žádali. Byly to měsíce setkání, nových přátelství, krásy, následování "ano" tím, že jsme dovolili, aby se stalo to, co se stalo, a každý den jsme děkovali dobrému Pánu, že naše holčička je stále s námi. Naučili jsme se žít den po dni, s jistotou, že v každém okamžiku bylo a je vše, co potřebujeme, s jistotou, že když necháme Ježíše vstoupit, stane se milost. Nikdy jsem se necítila "schopná" toto těhotenství donosit, ale jak řekla Jone na Zahajovacím dni, vím, kdo to umožnil. Zasáhly mě pak naše dcery, které celé měsíce prostě a neodbytně prosily o zázrak uzdravení své sestry, jisté si tím, že Ježíš je dobrý a vyslyší je. Jistota, s jakou se modlily, byla krásou, na kterou se dalo dívat každý den.

V posledním období našeho těhotenství padla důležitá lékařská rozhodnutí, ale pokaždé, když jsme o tom mluvili s naší gynekoložkou, odcházela jsem domů s vděčným srdcem. Vždy jsme spolu s ní vybírali to, co nám připadalo nejpravdivější, a dívali se na velké dobro, které už teď Caterina (tak jsme pojmenovali naši holčičku) pro nás všechny představuje, a to v rámci společenství, které umožňuje jen přátelství v Ježíši a z Ježíše. Na každé ultrazvukové vyšetření vzpomínám jako na nejtoužebnější okamžik, jednak proto, že jsme mohli vidět naši holčičku - s vědomím, že vzhledem k situaci by možná už jiný okamžik nebyl -, jednak proto, že mi bylo jasné, jak v rámci takového společenství a pohledu bylo i mé těhotenství, které navenek bylo jen bolestí, darem a předností, kterou pro nás Bůh chtěl.

Čím víc se blížil den porodu, tím víc jsem byla klidnější a jistější, že ať se stane cokoli, bude to pro nás a pro Caterinu to nejlepší. Doprovázeli jsme ji k naplnění jejího osudu, což děláme i s našimi dalšími dvěma dcerami; Caterinin osud už byl prostě napsaný. Neustálá náruč našich přátel a všech lékařů, které jsem v nemocnici potkala, mi skutečně umožnila prožívat radost, kterou je těžké popsat, protože je lidsky nemožná, leda v rámci díla Jiného. Naše modlitby a modlitby našich přátel nás nikdy nezklamaly (modlili se za nás od Argentiny až po Singapur) a já jsem si často přála modlit se sama, už jsem nežádala vysvětlení, ale prosila jsem, aby se On projevoval v každém okamžiku. Uvědomila jsem si, že to, co mě zachránilo a dodnes zachraňuje, je ptát se: "Kde jsi teď?".

Caterina nás naučila dívat se na naše dcery novým způsobem, pravdivěji a s větší jistotou o dobrém osudu, který je pro ně i pro naši rodinu připraven. Naše dcera se narodila do nebe přesně v den, kdy se měla narodit tady na Zemi. V ten den se opět stalo něco nemyslitelného: zažili jsme velkou lásku a prožili nepředstavitelnou krásu, a to i v bolesti ze smrti našeho dítěte. Vzpomínám si, že krátce před porodem jsme se šli s gynekoložkou pomodlit do malé nemocniční kaple: ten den nebylo nic opravdovějšího než stát před křížem, před Tím, který na nás myslel a chtěl, abychom byli spolu, a umožnil Cateřinin zázrak. Ten den, stejně jako v den pohřbu, nám znovu ukázal, že ve společenství je možné říci Bohu "ano" s pokojem a radostí v srdci z jiného světa, na tomto světě. Skutečným dramatem dneška není to, že s námi není Caterina, skutečným dramatem je to, že v každém okamžiku neříkáme Kristu "ano".

Z nekonečné vděčnosti za dar, kterým pro nás Caterina byla a je, chceme Fraternitě přinést dar s jistotou, že cesta, po které v rámci hnutí jdeme, je ta, která nejlépe odpovídá touze našeho srdce po pravdě a kráse.
Laura