Zdá se, že křesťané na Blízkém východě nemají klid. Isis se přihlásila kútoku, který se odehrál v neděli 28. ledna v kostele Panny Marie v istanbulském Sariyeru. Během mše náhle vstoupili dva ozbrojení ozbrojenci a při přestřelce bylzabit jeden věřící.

"To, co se stalo, by nemělo být překvapivé vzhledem k eskalaci násilí v regionu. Křesťané a další menšiny jsou však postiženi dvojnásob, protože ani jejich každodenní život není jednoduchý. Tam, kde žijí, k nim panuje všeobecná nedůvěra a zdá se, že se o ně málokdo, dokonce i na Západě, aktivně zajímá: ani evropské vlády, které se z geopolitických důvodů a zájmů dívají jinam, ani představitelé blízkovýchodních zemí. Tento problém se dnes znovu dramaticky vynořil. Křesťané jsou však i dnes důležitým zdrojem ve scénáři Blízkého východu". Mons. Paolo Bizzeti, kterého papež František v roce 2015 jmenoval apoštolským vikářem Anatolie a který je hlubokým znalcem turecké země, hovoří jasně. Přítomnost křesťanů zde postupně klesá a dnes představuje pouhých 0,2 % obyvatelstva, které je většinově islámské.

Ankara sice formálně chrání náboženskou svobodu, ale ve skutečnosti mají menšiny, dokonce i muslimské, jen málo veřejného prostoru. To dokumentuje i nejnovější zpráva organizace Open Doors, která vysvětluje, jak mají křesťané například omezený přístup ke státnímu zaměstnání, zatímco v některých oblastech se často ocitají v nouzi kvůli soupeření turecké armády a kurdských odbojových skupin.

"Křesťané v Turecku jsou na mušce již desítky let, přestože v posledních letech byla situace klidná. Možná však, že to, co se stalo včera, bylo součástí širšího plánu, pokud je pravda, jak uvedla vláda v Ankaře, že bylo zatčeno 25 teroristů, kteří měli plány a mapy a chystali co nejvíce útoků na další kostely. Podstatné je však něco jiného. Na křesťany, kteří zde žijí, si obvykle vzpomeneme, až když je někdo zabit, jako například otec Andrea Santoro, zabitý 5. února 2006 v Trebizondu při modlitbě v kostele, nebo monsignor Luigi Padovese, zavražděný 3. června 2010 v Iskenderunu. Jak je možné, že křesťané v tolika částech světa zapomínají na těžkou práci těchto bratří, kteří stále odvážně obývají zemi svatých Barnabáše, Pavla, Thekly a prvních komunit v Antiochii, Ikoniu a Efezu?"

Jezuita nepochybuje: "Je třeba změnit mentalitu, uvědomit si realitu menšin na Blízkém východě. Skutečnost, která se od dvou nešťastných válek v Perském zálivu jen zhoršila. Výzvy, které již tehdy vyslovil svatý Jan Pavel II., nebyly vyslyšeny, stejně jako výzvy následujících papežů. Politika mezitím jen podpořila rozdělení. Nemůžeme nadále přilévat olej do ohně polovičatými politickými rozhodnutími, stavět se na stranu jedné strany proti druhé a starat se o své malé partikulární zájmy: to říkám i západním vládcům. Musíme rozšířit svůj pohled: tyto menšiny mají právo žít v bezpečí a se skutečnou autonomií. Jak je možné žít svobodně svou víru, když nemáme povolení postavit katolický kostel nebo školu? Věřící, se kterými se setkávám, jsou často vystrašení a po útocích, jako byl ten včerejší, je to více než pochopitelné. Proto prosím i křesťany na Západě, aby se snažili, aby se věci změnily, aby se změnila mentalita vládců. Musíme se modlit za naše bratry, kteří žijí v těchto regionech, ale také se zajímat o jejich život, snažit se je poznat, přijímat křesťanské uprchlíky, kteří žádají evropské církve o pohostinství: ti by mohli nepředstavitelným způsobem obohatit víru všech."