9. dubna 1936 se v šest hodin ráno, v neobvyklou dobu pro svatbu, sešli ve farním kostele sv. Radegundy dva mladí rakouští sedláci s přáteli a příbuznými. Franz Jägerstätter a Franziska Schwaningerová se rozhodli uzavřít sňatek za úsvitu, aby mohli okamžitě odjet na stejně neobvyklé líbánky: na pouť do Říma.

O padesát let později, na Popeleční středu roku 1986, byla Franziska opět v Římě na pouti, aby oslavila zlaté výročí svatby. Tentokrát bez svého manžela. Franz s ní byl pouhých sedm let, než 9. srpna 1943 zemřel, sťat nacistickou gilotinou v nuzné kůlně Braniborské věznice na předměstí Berlína. Byl obviněn z vyhýbání se odvodu: odmítl nosit Hitlerovu uniformu.

"Tehdy, v Římě u papeže, si Franziska po mnoha letech uvědomila, že už není sama, že je součástí společenství a že jí Franz dává dárek ke zlatému výročí svatby. Jan Pavel II. okamžitě pochopil, co Franz znamená.": vypráví Erna Putzová, životopiskyně manželů Jägerstätterových, která byla toho dne s Franziskou ve Vatikánu a stála jí po boku až do její smrti ve věku 100 let v roce 2013.

Mezi těmito dvěma poutěmi, které od sebe dělí půl století, se odvíjí skrytý život, který se dnes stal světlem pro všechny. Příběh, který byl pro většinu těch, kteří jej zažili zblízka v letech nacismu, nepochopitelný a v následujících desetiletích poněkud skandální. Volba Franze, "sedláka, který řekl Hitlerovi ne", jak se mu říkalo, byla tak extrémní a tak jasná, že byla prožívána s pocitem viny mezi Rakouskem a Bavorskem, v místech, kde láska Franze a Franzisky vytvořila podmínky pro mučednictví. Vdova žila po desetiletí v značné samotě se vzpomínkou na tento čin. O Franzovi se mluvilo jen proto, aby se na něj útočilo: dostat se ke kořenům jeho odmítnutí bojovat bylo příliš bolestné pro všechny, kteří místo toho mlčky poslouchali.



Trvalo čtyři desetiletí a polský papež, který nacismus dobře znal, než se o tom, co je nevyslovitelné, začalo mluvit. "Po této pouti," vypráví Putz, "mi Franziska řekla: 'Teď můžeš vydat Franzovy dopisy'". Od té doby byly napsány knihy, začaly poutě do rakouské vesnice Svaté Radegundy, kde manželé žili, a v roce 2007 přišlo Franzovo blahořečení bavorským papežem Benediktem XVI, který se narodil dvacet kilometrů od domu Jägerstätterových, na druhé straně rakousko-německé hranice. Tento "skrytý život" se pak stal názvem filmu Skrytý život, který příběhu Franze a Františky věnoval americký režisér Terrence Malick. A i široká veřejnost se smířila s tajemstvím tohoto gesta víry a výhrady svědomí - jak bychom to nazvali dnes - dovedené až k rozhodnutí zemřít, když všichni ostatní sklopili oči a poslechli.

V očekávání podrobného pohledu na Franzův příběh v rámci výstavy na příštím setkání v Rimini z něj Milánské kulturní centrum poskytlo ochutnávku při setkání s Ernou Putz a Roccem Buttiglionem, z něhož vyplynula mimořádná aktuálnost této oběti. Franz nastoluje otázky, které nás provokují i dnes, protože nejsou jen stránkami historie. Jen si vzpomeňte, jak jsme se dva dny po setkání s Ernou Putzovou vyrovnávali se smrtí Alexeje Navalného ve vězení se vším, co to s sebou přináší, pokud jde o zamyšlení nad těmi, kdo říkají "ne" momentálnímu diktátorovi a jdou až na smrt.

Putz je rakouská novinářka, která na příběh manželů Jägerstätterových narazila při vyšetřování případů odporu proti nacismu ve své zemi po anšlusu, násilném připojení k Německu v roce 1938. "Franzovy dopisy, které mi Franziska svěřila k přečtení v polovině 80. let, mě hluboce zasáhly," říká: "Při jejich čtení bylo znát, že tento muž měl přímou zkušenost s Bohem. Přišla chvíle, kdy jsem už při pouhém doteku cítila, že se o ně musím podělit a vyprávět je, protože jinak by mi shořely ruce."



Když čteme o Franzově životě, sledujeme Malickův film (i když s uměleckou volností, kterou můžeme od režiséra oprávněně očekávat) a posloucháme vyprávění Erny Putzové, nemůžeme se ubránit otázce, co bylo zdrojem víry, která rakouského sedláka udržovala až do jeho smrti. Před svým zatčením byl ve vesnici známý svou zbožností, byl sakristánem farnosti a také pracovitým dělníkem a otcem tří děvčat. Tyto životopisné rysy však samy o sobě nestačí k tomu, aby podpořily důvody mučednické smrti, kterou tvořilo dlouhé věznění, mučení, výzvy ke kapitulaci od advokáta a dokonce i od biskupa a nakonec přijetí gilotiny, které ve svých posledních dopisech prožívá s klidem, jenž není z tohoto světa.

Putz ve své nové knize Franz Jägerstätter - zářný příklad v temných časech (Il Pozzo di Giacobbe) píše: "Lze mluvit o jakési "přirozené", spontánní výtce svědomí, která se zrodila z hloubi etických hodnot, jež ho oživovaly. Franz mimochodem tento termín nezná, stejně jako nezná myšlenky otců nenásilí (všimněte si, že je Gándhího současníkem, ale nikdy o nich neslyšel): to my jsme mu přišili postavu odpůrce. Franz byl prostě důsledný. Sám se sebou a s tím, v co věřil. Právě to nás před ním staví do krize: jeho návrh není návrhem bojovnosti, angažovanosti, aktivismu. Je to prostě nevyhnutelná potřeba být konzistentní s potvrzením hodnoty lidské osoby a jejích nezadatelných práv."

Františkův život, řekl Benedikt XVI. při jeho prohlášení za blahoslaveného, byl "příkladným křesťanským životem: ve velkorysém sebezapření svědčil o upřímné věrnosti evangeliu". Život, který tedy nebyl ničím skrytým, nýbrž naplněným, který se realizoval prostřednictvím dvou pokojných "zbraní": svědomí a štěstí. Dvě slova, která jsme často slýchali při setkání v Kulturním centru a následující den v rozhovoru s Ernou Putz v milánském hotelu.

"Svědomí znamená poslouchat touhu svého srdce a otec Giussani nás učil, abychom vše konfrontovali s touto touhou," řekl Buttiglione a představil postavu Jägerstättera: "Franz věděl, že pokud nebude následovat své svědomí, nebude už moci říkat 'já'. A řídil se jím, aby bránil svobodu církve před Hitlerem, učil se od církve, ale také říkal 'ne', když mu církevní autorita říkala, že může ustoupit a podřídit se politické moci. K tomu musí mít člověk vzdělané srdce, ale já nevím, že mám srdce, dokud mi ho nezjeví někdo jiný. Ve Františkově případě to byl jeho vztah, jeho manželství, které ho odhalilo."

Erna Putz souhlasí a upřesňuje: "Franz chtěl všemu porozumět, nespokojil se s oficiálními výklady, šel do hloubky a všechno porovnával s Biblí. To, co mu k tomu dávalo sílu, bylo štěstí v jeho manželství. Franz a Franziska byli velmi šťastný pár, společně žertovali a modlili se. Toto štěstí je velmi posílilo a jejich příběh učí tolik o síle manželství. František šel na smrt, protože věděl, že je provází větší láska, věděl, že ji nenechá samotnou, ani kdyby zemřel. Věděl, komu ji svěřuje. A ona to přijala, protože věděla, odkud ta síla pochází".

Štěstí, které porazilo Hitlera, i když po celá desetiletí zůstávalo malým skrytým příběhem, o němž Franziska sotva mohla mluvit. Ale právě na těchto příbězích jsou postaveny dějiny s velkým písmenem, a to i dějiny velkých institucí. Například Evropa. Protože od Františka, vysvětluje Buttiglione, se lze také naučit, že úkolem církve "není vytvářet křesťanské strany, ale vychovávat ke křesťanské politické praxi, vychovávat svědomí, jako bylo Františkovo". A lze se naučit pohlížet na manželství, jako bylo manželství Franze a Františky, aby bylo vychováváno "k respektování svobody druhého, což je princip, který je základem společenství národů, jako je to evropské. Adenauer, Schuman a De Gasperi koneckonců vybudovali Evropu na stejném principu, na kterém je postaveno manželství".