V posledních dnech se v Rusku něco změnilo - něco, co navzdory tragičnosti okamžiku dává novou naději. Smrt Alexeje Navalného v lágru znovu otevřela ránu, která se měsíc po měsíci zdála pomalu umrtvovat. Člověk si bohužel zvykne na všechno, i na válku, která se zdá být tak vzdálená a jejíž skutečné rozměry - alespoň z velkých měst země, kde život probíhá ve zdánlivé normalitě - nelze vnímat. Anebo vše zaniká v politických úvahách o křivdách a motivech světových velmocí, které zpravidla končí uklidňující mantrou "věci nejsou tak jasné...", což umožňuje nepřiklonit se na žádnou stranu nebo zvolit nejpohodlnější postoj.

Co se změnilo v pátek 16. února? Najednou jsme měli před sebou člověka, který položil život za to, čemu věřil - a položil ho vědomě od chvíle, kdy se 17. ledna 2021 rozhodl vrátit do Ruska z Německa, kam byl převezen na léčení po pokusu o otravu. Kde ho sebrali přímo na letišti a několikrát odsoudili (naposledy loni v srpnu k 19 letům v lágru se zvláštním režimem; v přísné cele strávil asi 300 dní).

O "politickém" Navalném a jeho postojích lze diskutovat. Ne všichni jistě souhlasili s programy, které v minulosti prezentoval. Ale Navalnyj byl také člověk, který vše hrál až do konce s veškerou svou lidskostí. To je vidět například na jeho příspěvku k Velikonocům 2014, v němž on, konvertita poté, co byl "do svých 25 let ateistou, a to dosti militantním", popřál všem - řečeno jeho lehkým jazykem - "pravoslavným i nepravoslavným, nevěřícím i ateistům", protože, jak tvrdil, "zdá se mi, že Velikonoce si mohou nárokovat titul Svátek všech". Rozhodně jsou lepší než Silvestr, přátelé".

A při vzpomínce na Kristovo utrpení, bez cenzury otázek a zmatku, ale fascinován novou perspektivou, která se před ním otevřela: "Co jsou všechny naše "těžkosti" a "problémy" ve srovnání s tím, co musel prožít On? Ale Dobro, Spravedlnost, Víra, Naděje a Láska přesto zvítězily. (Ano, i mně připadá zvláštní, že se všechny tyto věci píší s velkými písmeny, ale jak jinak je napsat?) A vždycky zvítězí. Je to napsáno v podivné větě v nesrozumitelném jazyce, dnes už milionkrát opakované: "Kristus vstal z mrtvých, svou smrtí pošlapal smrt a dal život těm, kdo byli v hrobech." Šťastný den vzkříšení vám všem, věřícím i nevěřícím. Šťastný svátek nevyhnutelného vítězství Dobra!"

Možná právě tato intuice přiměla tisíce lidí po celé zemi, aby po měsících pasivity šli položit květiny k improvizovaným oltářům nebo památníkům věnovaným jeho osobě a vzdorovali přítomnosti policie a dokonce i zatýkání (při kterém bylo zatčeno asi 400 lidí). V pátek pozdě odpoledne a večer se v ulicích spontánně ocitlo mnoho lidí, kteří šli stejným směrem - v Moskvě zejména ke kameni ze Soloveckého kláštera-lageru, na náměstí Lubjanka (sídlo KGB) a k "zdi pláče", památníku obětem represí postavenému v roce 2017. A růže, kterou každý člověk držel v ruce, byla jako signál, symbol téhož srdce, které bije v každém člověku, téže pravdy, která se každému vnucovala: člověk může položit život, aby potvrdil něco, co má větší cenu než život. Nebyl to bezmocný hněv, který se bouřil v duších, ale pohnutý údiv: že lidskost může být tak velká a neohrožená a že se v jejím jménu můžeme poznat společně, na stejné cestě. Člověk cítil potřebu podívat se na sebe navzájem, poznat se v jednotě, jejímž symbolem byla hromada růží, která neustále rostla jako obrovský rudý květ na sněhu.

Navalného růže mi připomněly bílé stužky z "pochodů svobody", které si lidé zvykli dělat na znamení protestu po zfalšovaných volbách v roce 2011, ale především na znamení solidarity, uznání důstojnosti, pravdy, lidské svobody, kterou nemůže potlačit žádný totalitní režim, odpovědnosti za budování občanské společnosti v lidském měřítku. Zdá se, že od té doby uplynula věčnost, gesta, která se zdála být neškodná, mohou nyní stát svobodu nebo dokonce život, demonstrace, které se zdály být normou, se nyní zdají být neuskutečnitelné, mnozí z tehdejších demonstrantů museli uprchnout do zahraničí... Přesto ty růže říkají, že plamen doutná dál a svědectví spravedlivého člověka ho může náhle roznítit a rozhořet.

Ty růže mi také připomněly jiný Navalného příspěvek o tom, jak se díky přítomnosti své ženy probral z kómatu. Vždyť je to koneckonců on, kdo nám nyní pomáhá z našeho každodenního "kómatu": "...ležím. Už jsem se probral z kómatu, ale nikoho nepoznávám, nechápu, co se děje. Nemluvím a nevím, co to znamená mluvit. A všechen čas trávím čekáním na ni. Není mi jasné, kdo Ona je. Nevím, jak vypadá. I při rozmazaném pohledu něco vidím, nedokážu si však obraz zafixovat. Ale Ona je jiná, to je mi jasné, a tak tam pořád stojím a čekám na Ni. Vchází a ujímá se vlády nad místností. Upravuje mi polštář. Nemá tichý tón soucitu. Mluví vesele a směje se. Vypráví mi různé věci. Když je nablízku, hloupé halucinace zmizí. S ní je mi velmi dobře. Pak odejde a já zesmutním a začnu na ni znovu čekat. Nepochybuji o tom, že to má vědecké vysvětlení. No, třeba že když zachytím barvu hlasu své ženy, mozek uvolní dopamin a já se cítím lépe. Každý její příchod se doslova stal lékem a účinek očekávání posiloval ten dopaminový. Ale jakkoli krásně může znít vědecké a lékařské vysvětlení, já teď ze zkušenosti vím: láska léčí a vrací život. Julie, zachránila jsi mě a nech je, ať to zapíší do učebnic neurobiologie."

Pokud je pravda, že existují neměnné skutečnosti na věky - a hodnocení je jednou z nich -, pak každá růže položená do sněhu na kameni v Solovkách zůstane navždy. Jedna po druhé jsou znameními, která odkazují k tomu podstatnému, jako mnoho jiných, která nás, vynořujíce se náhle ve struktuře událostí, naplňují úžasem a dojetím. Jako například to, že Jurij Ševčuk, lídr rockové skupiny DDT, během koncertu v Astaně, hlavním městě Kazachstánu, věnoval Navalnému píseň Freedom a při vzpomínce na jeho smrt řekl: "K nám Rusům mluvil o svobodě. A mluvil o ní dobře. Připomínal nám, že všichni se můžeme stát svobodnými v tom nejlepším slova smyslu." A dále upřesnil: "Protože víra bez svobody je fanatismus, fanatismus dobrý a správný. A práce bez svobody je otroctví. Těžké, velmi těžké otroctví. A láska bez svobody je despotismus. Nic neexistuje bez svobody. Vše je zabarveno černě." To jsou doslovná slova, která před několika týdny pronesl otec Alexej Uminskij (pravoslavný kněz, který byl za odmítnutí modlitby za vítězství degradován na laika), aby naznačil odpovědnost, která čeká každého z nás a od níž se nemůžeme osvobodit bez ohledu na okolnosti. Skutečnost, že rocková hvězda může opakovat slova pravoslavného kněze z pódia tisícům fanoušků, znamená, že autentické slovo jde nepředstavitelnými cestami a vyvolává nepředstavitelné účinky, že existují vazby a blízkost diktované samotným srdcem člověka, neredukovatelné na síť mlčení a polopravd, která jako by ho dnes chtěla polapit. Ze svého vězení mohl Navalnyj tvrdit, že se nebojí, a nabádat všechny, aby se nebáli, právě proto, že zakusil, že "láska léčí a vrací život", a také vytušil existenci větší Lásky, psané velkým písmenem, která dává smysl a plodnost každé oběti a vytváří jednotu. V osobě a mezi osobami. Nepředvídatelnými, ale jistými způsoby.