"To, co člověk hledá v rozkoších, je nekonečno, a nikdo by se nikdy nevzdal naděje, že tohoto nekonečna dosáhne." Tato slova Cesareho Paveseho cituje don Giussani v páté kapitole knihy Il senso religioso (Náboženský smysl), když se zabývá strukturální disproporcí, v níž se člověk nachází vzhledem k "totální odpovědi", kterou očekává, na niž nemůže než čekat, protože "čekání je podstatou naší duše", říká: "Příslib je u počátku, od samého počátku našeho stvoření. Ten, kdo stvořil člověka, ho stvořil s 'příslibem'."
Pouze takový radikální pohled může pochopit a osvětlit vznik nestárnoucí afektivní křehkosti - o níž nás informují zprávy, debaty ve školách i mimo ně, písně, odborníci, knihy, naše dny - a spatřit v této křehkosti symptom hlubší nejistoty, týkající se nejvyššího pocitu, pocitu být chtěn.

Hvězdné nebe na obálce je věnováno jedné z mnoha skutečností, které poznamenaly život otce Giussaniho a které najdete na začátku časopisu. Otázce, která z něj vyrazila jednoho letního večera na ulici před objetím dvou snoubenců: "Co má to, co děláte, společného s hvězdami?". U antipodů všeho moralizování odjel na kole šťastný, pro ten závan pravdy, který vkládá do všeho, pro vztah s Určením, který naplňuje důstojností každý okamžik a každé lidské gesto, zejména prožitek lásky. Protože láska je zkouškou celého člověka, ať už jde o vztah k přítelkyni, manželovi, dětem, rodičům, přátelům... A díky velké lásce věděl, že žádný majetek srdci nestačí, protože svatý Tomáš má pravdu: "Život člověka spočívá v lásce, která ho hlavně živí a v níž nachází největší uspokojení."
V tomto čísle jsme se ptali různých respondentů, co umožňuje milovat sebe i druhé, jak na následujících stránkách vypráví Erik Varden, když mluví o Máří Magdaléně, která byla ve "škole lásky", protože byla ve "škole svobody": "Vstupuje na scénu evangelia plná své žízně, milovat a být milována. Její setkání s Kristem proměňuje význam její nejhlubší touhy. Její cesta od zranitelné ženy ke svědkyni Zmrtvýchvstání je něčím, na co by se naše doba měla podívat."