Jestliže nás s knihou Zlomená samota vzal na cestu objevování Boha jako odpověď na volání naší doby, Erik Varden nám ve své nejnovější knize Čistota nabízí odvážné téma, které dnešnímu světu může znít jako chladný závan z dávných dob. Oba tituly spolu ve skutečnosti souvisejí mnohem hlouběji, než by se mohlo zdát. "Cudnost je plnost," vysvětluje autor, trapistický mnich a od roku 2020 biskup v norském Trondheimu. "Je to postoj k věcem a lidem, který vyvěrá, když je srdce člověka naplněno tím objetím, které léčí a naplňuje jeho nejradikálnější očekávání. Proto je reduktivní ztotožňovat čistotu s 'neděláním' a 'nebýváním'. Je to stav milosti. A je ctností pro každého." To jsou slova, která naznačují cestu vpřed v ultrasekularizované společnosti, kde se vztahy mezi lidmi mohou proměnit v bažinu, když slouží k zaplnění prázdnoty, a ne ke sdílení nadbytku.

Zdá se, že vztahy se dnes netěší dobrému zdraví. Mnohé analýzy se shodují na diagnóze bezuzdného individualismu jako hlavní příčiny příznaků nedůvěry, nekomunikativnosti, závisti, osamělosti. Co si o tom myslíte vy?
Zdá se mi to jako chmurný obrázek. Alespoň částečný. Samozřejmě, že tyto roztrpčení existují, ale existují i velmi zdravé tendence. To, čeho si všímám při své pastorační činnosti, je hledání společenskosti, společenství i v těch nejsekulárnějších kontextech. Zde v Norsku je velmi na vzestupu postava dobrovolníka: touha dělat s druhými a pro druhé vzkvétá. To znamená, že individualistická tendence postmoderny není všechno, je tu také vnímání, že být uvězněn sám v sobě není cesta ke štěstí.

Co v této souvislosti znamená mluvit o citovosti, lásce, přátelství?
Dnes považuji za klíčové především porozumění přátelství. Nacházíme se v době, kdy se intimní vztahy redukují na erotiku nebo sentimentalitu, a to je činí pomíjivými, dočasnými. Přátelství má naproti tomu racionálnější aspekt, je to volitelná náklonnost. Je to typ vztahu, v němž lze snáze překvapit onu touhu po nalezení stabilního základu a v němž lze vycítit, že se v něm může živit a budovat vlastní osobnost. Nakonec je křesťanská svatost identifikována jako schopnost přátelství. Kristus nám řekl: "Vy jste moji přátelé. Já jsem vás nazval přáteli. Přátelství je privilegovanou oblastí, kde se můžeme cvičit a učit žít všechny ostatní vztahy."

Vidíte o tom dnes svědectví?
Ano, proto se necítím zoufalý. Možná, že my v severní Evropě, kteří jsme vždy s předstihem zažívali různé trendy západních společností, se nyní pohybujeme po svahu a vidíme světlo na konci tunelu. Ačkoli se zdá, že mnozí uvízli na mrtvém bodě, touha budovat vztahy a uvědomit si, že jsme na sobě navzájem závislí, se zdá být neredukovatelným bodem, semínkem, z něhož může vzniknout něco nového, co učiní svět lidštějším.

Ve své poslední knize Čistota uvádíte, že potřebujeme "rozšířit rozsah naší touhy do nekonečna. Jen tak se naučíme hledat adekvátní odpovědi, po nichž naše tělo touží, a ušetříme si neustálé frustrace". Můžete tuto dynamiku blíže rozvést?
Touha je výrazem toho, že jsme stvořeni Bohem. Je to něco, co je vlastní lidské přirozenosti. Jsme obýváni ozvěnou, voláním. Je to Pán, kdo v nás nechává zpívat svou podobu. Touha je motorem mého života, protože ho směřuje k plnosti, kterou je společenství s Bohem prožívané také ve vztazích s druhými. Náš hřích je sabotáží touhy, která je roztříštěná směrem k mnoha různým objektům. Když se však podíváme, kam nás tato hluboká touha vede, uvědomíme si relativitu všech věcí, které k jejímu naplnění nestačí. A zároveň je poznáváme v jejich pravé hodnotě, protože teprve ve světle toho, co hasí žízeň života, odhaluje i každá maličkost svůj význam.

V životě otce Giussaniho se odehrála epizoda, která ho přivedla k podobné intuici. Byl hvězdný letní večer, a když odjížděl na kole ze své farnosti, překvapil dva objímající se snoubence. Po několika šlápnutích do pedálů zastavil a zeptal se: "Podívejte, to, co děláte, co to má společného s hvězdami?". Po letech tento okamžik komentoval slovy: "Tu noc jsem odcházel šťastný, protože jsem objevil, co je to morální zákon: souvislost mezi banalitou okamžiku a řádem vesmíru."
S tímto jeho postřehem naprosto souhlasím. Spojení s celistvostí sebe sama a vesmíru je klíčem k prožívání lásky a každého vztahu s trpělivostí a obětí. Pro křesťana nemůže být nic banální, vše je pochopitelné, pokud je žito ve světle konečného cíle, kterým je dobro světa. Tato pasáž mi připomíná poslední román americké spisovatelky Marilynne Robinson, jehož hlavní hrdina, pošetilý syn reverenda z Missouri padesátých let, se jedné noci seznámí s mladou ženou Dellou. Jack jí nabídne, že zůstane v její blízkosti, ale na vzdálenost ruky, aby ji ochránil a nezpůsobil jí nepříjemnosti. Oba stráví noc rozhovorem a nastane klíčový okamžik, kdy se na něj podívá jako nikdo předtím, v jejích očích není cizí, ale "duše, slavná přítomnost, která nemá ve světě místo". Jack cítí, že se na něj dívá – na takového, jakým ve skutečnosti je - bytostně uvnitř, a je přitahován, navzdory sobě samému, aby si to uvědomil. Ví, že je v ní něco, co jedinečným způsobem připomíná něco v něm. A to je spojení se smyslem, o kterém mluví Giussani.

Z čeho vycházíme, když narazíme na slabost a křehkost, svou i druhých, a uvolníme toto konečné napětí?
V klášterním kontextu máme dva momenty dne věnované zpytování svědomí. Co jsem udělal s možnostmi, které mi byly dány k dnešnímu životu? Jak jsem žil své vztahy k věcem, ke svým bratřím? Toto sebepoznání je nezbytným krokem, protože mě činí pozornějším k sobě i k druhým. A k dopadu, který to, co dělám nebo nedělám, může mít na druhé. Otcové tomu říkají "pokora", což není nic jiného než zdravý realismus, který nás nutí rozloučit se se všemi představami, které si o sobě vytváříme. Ve virtualizovaném světě, v němž žijeme a kde si sami sebe představujeme v idealizovaných představách, je to o to těžší. Schopnost podívat se na sebe takového, jaký jsem, je prvním krokem k tomu, abychom se postavili před druhého. Za kterého se začínám cítit zodpovědný.

Co to znamená?
Pokud se budu pojímat jako slunce ve vesmíru vyhaslých hvězd, zůstanu vždy jediným subjektem vztahu. Jistě, mohu si uvědomovat, že ostatní existují, ale nepoznávám v nich žádný smysl. Naopak, objevím-li, že jsem stvořen pro vztah, objevím také, že jsem za tento vztah zodpovědný. Mohu být zdrojem dobra pro život druhého, ale mohu mu také způsobit hluboké rány. Jsou vztahy – mám na mysli ten mezi rodiči a dětmi -, kde je to zcela zřejmé. Jde o vzájemný vztah, kde se však může stát, že se otec nebo matka musí vzdát toho, aby byli viděni, nebo dokonce přijmout opuštění. Tuto oběť je možné podstoupit, pokud člověk zůstane pevný ve svém záměru lásky, což znamená mít vždy otevřené dveře. Je to choulostivá záležitost, protože může existovat nezdravá tendence obětovat sebe sama pro záchranu druhého. Pamatujme, že existuje jen jeden zachránce, a tím nejsem já, a že existují vztahy, které může uzdravit jen trpělivost. To platí i pro manžele. Člověk se stává skutečně lidským, když vyjadřuje tento nejvyšší pocit obětavosti pro dobro druhého. Místo toho se oddaně hlásíme o svá práva, zpíváme litanie svých traumat.

Napsal jste, že Marie Magdaléna by byla "dokonalou patronkou 21. století". Proč?
Tato žena je "uzdravená". Uzdravená z hlubokých ran. Ta, která prošla "školou lásky", jež je především školou svobody, díky níž byla schopna intimity i odstupu. Vstupuje na scénu evangelia plná své žízně, milovat a být milována. Její setkání s Kristem proměňuje smysl její nejhlubší touhy, i když tento proces trvá dlouho. Máří Magdaléna naslouchá a učí se. Její cesta od zranitelné ženy ke svědkovi Zmrtvýchvstání je něčím, na co by se naše doba měla podívat.