Do 24. února 2022 jsme o jeho existenci téměř nevěděli. Přesto je Charkov druhým největším ukrajinským městem s více než jedním a půl milionem obyvatel a významným univerzitním a průmyslovým centrem jen několik kilometrů od ruských hranic. Toho dne začaly televizní zprávy vysílat záběry rozbombardovaných budov, prchajících rodin a podzemních vlaků proměněných v bunkry. Mnozí lidé, kteří utekli z města, dorazili do Itálie, kde nechali všechno za sebou. A tak se Charkov stal jakýmsi novým Sarajevem. Jak čtenáři Traces vědí, právě zde se zrodila a vzkvétala ukrajinská komunita CL a podle stejného příběhu se zrodil i Emaus, nevládní organizace, která pomáhá postiženým sirotkům, nyní rovněž uprchlíkům v Itálii.
Biskup Pavlo Gončaryk je městským biskupem latinského ritu od roku 2020, kdy mu bylo pouhých 42 let. Je zodpovědný za věřící žijící na územích, o kterých jsme četli ve válečných kronikách: Doněcku, Luhansku, Sumách, Bachmutu a Mariupolu. Od začátku rozsáhlé ruské invaze nikdy neopustil svůj post. Sdílel se svými věřícími život těch, kteří zůstali ve městě, které nepřestává žít, ale které, jakmile je to nutné, utíká do krytů a pak počítá mrtvé a raněné. A pak začne znovu žít. Nebo se o to alespoň snaží. Souhlasil, že nám poví, jaké to bylo pro něj a jeho komunitu během těch válečných měsíců.

Co pro vás znamenaly poslední dva roky?
Na to je těžké odpovědět. Najít správná slova je složité. Je to jako čekat před operačním sálem na blízkého člověka, který podstupuje náročnou operaci. V určitém okamžiku k vám chirurg přistoupí, ale neví, co má říct. A pak si uvědomíte, že situace je vážná. Vidíme, jak naše země trpí: tisíce vojáků umírají na frontě, mnoho lidí je nuceno opustit své domovy a ti, kteří zůstali, žijí v hrůze z bomb. Země je jako tělo, jehož obyvatelé jsou jeho krví: jsme svědky krvácení.

Co vidíte?
Chápu, že pro ty, kteří to nevidí na vlastní oči, je to těžko pochopitelné. Jen do Charkova přišlo 500 000 lidí, kteří ztratili všechno: domov i práci. Bydlí u známých a nevědí, co bude zítra. Hřbitovy se plní novými hroby. Utrpení je fyzické i psychické. Množí se sebevraždy. Děti nemohou chodit do školy a zůstávají zavřené v bunkrech. Lidé ztrácejí naději a začínají pít, aby unikli realitě. Před několika dny zasáhla střela benzinovou stanici. Zemřela celá rodina. Matka svírala dítě, aby ho ochránila, a oni uhořeli, svírajíce se navzájem. Nemohli jsme je od sebe oddělit. Pohřbili je takhle, v jedné rakvi. Ale to je jen jeden příběh z mnoha. Pak se ve zprávách dozvídáme, že Evropa chce přestat pomáhat ukrajinské armádě. A to jen zvyšuje utrpení.



Co děláte pro pomoc obyvatelstvu?
Od začátku války naše křesťanské společenství pomáhá mnoha lidem v nouzi. S humanitární pomocí, která přichází z Evropy, prostřednictvím Charity a mnoha dalších organizací, které přinášejí potraviny, léky a oblečení. Snažíme se také pomáhat lidem, když jsou nuceni opustit nejrizikovější oblasti.

Jaké okamžiky jsou pro vás nejtěžší?
Pohřby mladých mužů padlých na frontě. Vidíte jejich přítelkyně, jejich rodiče. Přemýšlíte o jejich životních plánech: založení rodiny, výchova dětí. A válka jim všechno vzala. Mladí lidé, kteří zemřeli, protože někdo chtěl rozpoutat tu tragédii, a tak se rozhodli jít bránit svou zemi a to, co jim bylo drahé. Je to nevysvětlitelné utrpení. Dalším srdcervoucím momentem je pohled na rodiny, které jsou na nádraží rozděleny. Loučí se, aniž by věděli, zda se ještě někdy uvidí.

Co vám v tomto dramatu pomáhá?
Uvědomění si toho, kdo jsme a k čemu jsme byli stvořeni. To, co se děje, ode mě vyžaduje hodně, ale to, co mě zevnitř generuje, je můj vztah s Kristem. Skrze modlitbu, skrze dialog s ním lépe chápu sebe sama i smysl svého života. Jsem přesvědčen, že to je to, co každý potřebuje. Mým úkolem, mým posláním je pomáhat druhým najít Boha a nalézt v něm naději. Vidím tolik kněží a věřících, kteří jsou k tomu odhodláni stejně jako já. Zůstat zde je těžké, ale jasně víme, proč zůstáváme.

Modlitba je něco, čeho se máme držet, abychom neupadli do zoufalství?
Nejde o to najít opěrný bod. Jde o to, abychom si uvědomili, co jsme, co jsem já. A já jsem člověk. Naším povoláním je zůstat lidmi. A to, co nám to umožňuje i uprostřed nepochopitelného utrpení, které prožíváme, je náš vztah s Bohem. To je to, co nám umožňuje být v této situaci. Mým povoláním je být tam, být tam pro druhé a s druhými. To je to, co zvýšilo mé vědomí víry a mé poznání toho, kdo je Kristus.

Ale pak, zvláště ve své roli, musíte dělat rozhodnutí.
Ano, ale to, co jsem právě řekl, je na prvním místě. Když si dokážu odpovědět na otázku, kdo jsem, pak pochopím, jak mohu jednat. Odpověď na tuto otázku začíná zkušeností s Kristovou láskou. Skrze vztah s Bohem objevuji tuto lásku a v tomto dobru objevuji, kdo jsem. Je to velmi silný a hluboký pocit, který nikdo nemůže zničit. Šťastný jsem tehdy, když jsem sám sebou. Když otec a matka milují své dítě, dítě se cítí silné.

Potřebujeme tedy obnovit vědomí, že jsme milováni?
Neříkám "vědomí", říkám "zkušenost". To je to, co prožívám. A vidím to i u ostatních, kteří si už nedokážou představit život bez zkušenosti Kristovy lásky. Jednou jsem se jedné paní zeptal: "Dokážete si představit, jaký by byl váš život bez setkání s Ježíšem? Jak by to vypadalo? Odpověď zněla "bídně"." Právě bída dnes spojuje obě strany války: ty, kteří útočí, a ty, kteří se brání. Okolnosti, které prožíváme, s sebou nesou volání: "Potřebujeme Boha". Potřebujeme to pochopit, potřebujeme zažít odpověď na tuto potřebu. Jen tak můžeme mít v srdci pokoj.

A pochopili jste to ještě více během těch válečných let?
Ano, je to nejdůležitější objev mého života.

Co můžeme udělat, abychom vám pomohli?
Všechno, co děláte pro svou zemi, děláte i pro nás. Aby byla země velká a silná, musí být velcí a silní i její lidé. Proto musíme znovu objevit svou víru, svůj vztah s Kristem. Od toho se odvíjí způsob, jakým se díváme a hodnotíme věci, které se dějí ve světě, dokonce i to, co se děje nám na Ukrajině. A na tom závisí, jak pojmenujeme věci, které se dějí, jak se díváme na lidi, kteří utíkají, a jaký vynášíme úsudek. Způsob, jakým o věcech mluvíme, ovlivňuje naše jednání.

Takže?
Můžete nám pomoci jednoduše tím, že řeknete, že na Ukrajině probíhá válka. Řekněte, že Ukrajinci chrání svou zemi a že agresorem je Putin. Pomůžete nám, když neřeknete, že se musíme vzdát a že řešením války je dát Putinovi část naší země výměnou za mír. Je to otázka spravedlnosti. Nelze po nás chtít, abychom se přestali bránit. Je to důležité. Pomozte tak mnoha Ukrajincům v Itálii. Modlete se za mír během svých mší svatých. A pokud chcete udělat víc, nabídněte nám své přátelství tím, že nás navštívíte s humanitární pomocí. Dělali jste to a děláte to i nadále. A já vám za to děkuji.