"Poté, co jsem se v útlém věku "seznámil" s Giacomem Leopardim a naučil se nazpaměť všechny jeho Canti, a od té doby, myslím, neuplyne v mém životě den, abych necitoval nějaký úryvek z jeho básní, a protože to všechno vědí moji přátelé, naléhali na mě, abych sem dnes přišel vyprávět nikoliv o vyčerpávajícím literárním, historickém nebo exegetickém zkoumání jeho díla, ale prostě o tom, co Leopardiho poezie vzbudila a stále vzbuzuje v mé duši jako člověka a jako věřícího. To je tedy hranice mé nabídky, která se proto chce vyjádřit jako důvěrné a přátelské gesto". Tak začíná přednáška o Leopardim, kterou otec Giussani pronesl 24. března 1983 na milánské Polytechnice. Stačí jen několik vět, aby byl jeho přístup jasný. Radikální a zároveň pokorný. Způsob, který se opakuje i v dalších promluvách shromážděných v knize Le mie letture (Bur, 2008), v nichž podává své "svědectví" o Giovannim Pascolim, Clemente Reborovi, Adě Negri, Dantovi, Montaleovi, Paulu Claudelovi, T. S. Eliotovi a dalších.



Nyní tato slova ze stránek znovu zaznívají. V milánském Centro Culturale se 24. března uskuteční představení s názvem Mie letture (Moje čtení) v režii Paola Bignaminiho, dramaturgii Chiary Marchionni a Fabrizia Sinisiho, s Matteem Bonannim, Martou Lucini a Antoniem Rostim, v produkci Centro Teatrale Bresciano. "Snažili jsme se tyto lekce ztvárnit v jejich divadelní podstatě," vysvětluje Bignamini: "Slova dona Giussaniho vrhají na texty, které navrhuje, nebývalé světlo. Nečekaný úhel pohledu, který nám Leopardiho a Montaleho ukazuje mimo to, co už známe, mimo všednost". Matteo Bonanni čte pasáže básníka z Recanati, Marta Lucini ty Montaleho. Poté společně přednesou tři dialogy z díla Paula Claudela Oznámení Marii: dialog mezi Annou Vercorsovou a jeho ženou Alžbětou, mezi Violinou a Petrem z Craonu a konečně dialog mezi Violinou a jejím snoubencem Jacquesem. "Antonio Rosti hraje roli Giussaniho," pokračuje režisér: "Oslovuje herce, jako by to byli studenti, k nimž má promluvit, a zároveň tato slova nabízí zpět divákům. Je to jakási inscenace 'na zkoušku' a díky tomu, že vidí herce, jak tam hrají, jak v tu chvíli říkají text, ožívá i komentář k textu".

Bignamini vysvětluje, že pro něj byla při práci na Le mie letture nejpodnětnější konfrontace s Giussaniho pohledem, který "jsem ne vždy sdílel, ale který mi rozhodně pomohl nebrat jako samozřejmost to, co jsem četl. Velkým poučením je pro mě problematizace těchto textů, která se nezastavuje u toho, co je již známo. Ještě před obsahem považuji za důležitou metodu. Protože to, že si myslíme, že víme, je problém, který máme tak trochu všichni".

Četba již byla uvedena v Brescii a Luganu a podle režiséra ho zaujala především účinnost hereckého výkonu Antonia Rosti: "Nechtěl jsem, aby se snažil napodobit hlas kněze z Brianzy. Přesto se ukázalo, že je překvapivě pronikavý: dokázal vykreslit intenzitu, s jakou otec Giussani uměl věci říkat. Už to mi připadá jako dobrý výsledek".