Z Vatikánu, 28. března 2024

Drazí přátelé,
všem, kteří jste se sešli, abyste společně prožili velikonoční triduum v Rimini, posílám srdečné pozdravy.
Děkuji vám, že jste se sešli a doprovázíte Ježíše modlitbou, zpěvem, rozjímáním a mnoha různými způsoby, ale s jediným úmyslem - obnovit radost z toho, že jsme Božími dětmi. On nám všem říká: "Miloval jsem vás věčnou láskou, proto vám zůstávám věrný" (Jer 31,3).
Důrazně vás žádám, abyste své talenty, svou radost a naději vložili ve prospěch bratrství. Děkuji vám za vaše ano Ježíši! Kupředu!
Svěřuji vaše úmysly přímluvě Panny Marie, přeji vám plodné setkání a prosím vás, abyste se za mě nezapomněli modlit. Šťastné Velikonoce!
Ať vám Ježíš žehná a Panna Maria ať vás chrání.
Bratrsky
František


Pozdrav od Davide Prosperiho

Vážení přátelé,
je dobré vědět, že jste se opět sešli v Rimini, abyste společně se svými přáteli a vedoucími prožili velikonoční triduum. Loni jsem celé toto gesto prožil s vámi a byla to pro mě velmi důležitá zkušenost, velká pomoc prožít Velikonoce s ještě větším vědomím toho, co se mi před mnoha lety stalo a co se nabízí i vám: milost moci prožívat v životě, v příslušnosti k této společnosti, vzrušující přátelství s Ježíšem, živým a přítomným mezi námi. Proto si vás všechny dovoluji nazývat přáteli, a to i ty z vás, které jsem ještě neměl příležitost poznat. Jsme přáteli, protože jsme na stejné cestě, přitahováni přátelstvím s Ježíšem. Přátelstvím plným příslibů, příslibem odpovědi na touhy našich srdcí. Touhy po dobru, kráse, lásce. Kdo může říct, že tyto touhy nemá, zvláště ve vašem věku? Přesto je tak často - a ujišťuji vás, že se to stává i nám dospělým - nakonec utlumíme tím, že hledáme uspokojení v malých a nepodstatných věcech.

V našich láskách, ve studiu, ve sportu, v našich vášních, v hudbě, kterou posloucháme, nebo v knihách, které čteme: z toho všeho, co je životem, vždy existuje zaslíbení, které nám dává podnět, abychom se postavili čelem ke dni. Ale pak se zdá, že tento příslib není naplněn, zůstáváme nespokojeni a obracíme se sami k sobě. Těžkosti a naše omezení nás nakonec zdrtí. A tak se usadíme, protože zklamání nebo smutek nám podráží nohy, zanechává nás v beznaději. Ale vždycky je tu naděje, jak říká Aragorn v oné nádherné scéně ve filmu natočeném podle románu J. R. R. Tolkiena Pán prstenů, když mizernou skupinku mužů zavřenou v Helmově žlebu obléhají skřeti, kteří jsou v nepoměrně větší přesile (protože únava nebo zlo se často zdají být nepřekonatelné). A je tu i mladý chlapec se zmuchlaným a zmačkaným mečem, který Aragornovi nespokojeně zakoktá: "Říkají, že už není žádná naděje. Aragorn mu však meč vezme, dvakrát s ním máchne ve vzduchu, vrátí mu ho a zeptá se ho: "Jak se jmenuješ?" (protože potřebujeme, aby nám někdo připomněl, kdo jsme, odkud pocházíme!). A chlapec odpoví: "Haleth, syn Hámy, můj pane." A Aragorn odpoví: "Halethe, syne Hámův, je to dobrý meč. Vždycky je naděje!". Vždycky je naděje, i když máme malý, chatrný meč. Neuvědomujeme si to, ale máme zbraně, i když chabé a křehké, abychom mohli čelit věcem s nadějí, aniž bychom se nechali strhnout svými pocity a cítili se ukřivdění, neschopní nebo zrazení.

Před několika dny jsem byl pozván, abych v Recanati, jeho rodném městě, promluvil o Giacomu Leopardim - otec Fabio mě doprovázel, může to dosvědčit - a o tom, jak moc měl otec Giussani tohoto básníka rád. Ti největší z vás ho možná právě v těchto měsících studují. Leopardi byl člověk, který nebyl spokojený. Určitě byl zklamaný realitou, bez naděje, a to tím víc, čím víc léta ubíhala. A zklamání se mu zdálo o to tragičtější, že od raného mládí tolik toužil po štěstí: " Viva mirarti omai / Nulla spene m'avanza" (píše v básni Alla sua donna; v. 12-13). Ale nějak nemohl pochopit ten příslib, který život skrývá, a tak až do konce toužil po onom volání po štěstí, které je požadavkem srdce každého člověka. Předpokládám, že mnozí z vás znají báseň Noční píseň potulného pastýře asijského (v. 84-89):

"[...] a když vidím, jak na nebi hoří hvězdy;
říkám si a přemýšlím:
Na kolik tváří?
To dělá nekonečný vzduch, a ten hluboký
Nekonečný klid? Co znamená ta nesmírná samota.
A co jsem já?"

Nebyl bych o nic méně zoufalý než tento básník a nemohl bych dnes vyslovit toto přání, kdybych nepotkal přítele, společníka, který mi ukázal, že cesta k odpovědi na toto volání existuje a že odpovědí na otázku není věčná Idea, jak si možná myslel Leopardi, ale Přítomnost, která na sebe bere tvář přátelství. Hle, naší zbraní, kterou Leopardi neměl tu milost přijmout, ale kterou jste přijali vy, naší nadějí je naše přátelství s Ježíšem! Právě toto přátelství nás otevírá všemu, otevírá nás pravdě, poznání pravého (a tedy i falešného, tedy pochopení toho, co je dobré a co zlé), skutečnému zakoušení toho, co se nám líbí. Ochutnat nekonečný vzduch a také onen pocit nesmírné samoty, o němž mluví Leopardi. Nic není ztraceno: Kristovo přátelství nás uklidňuje ne v tom smyslu, že bychom se museli zříci toho, co milujeme, ale naopak se učíme skutečně milovat, a tím se stáváme skutečně svobodnými. Dokonce i riskovat. Ježíš nám slibuje štěstí, a toto naše přátelství je pro štěstí! Jde nám o štěstí, o nic menšího.

Jak nám Ježíš jde naproti? Jak vzniká tento nový život, který je životem osvíceným vírou? Tyto věci budete v těchto dnech prohlubovat mezi sebou, společně se Sevem a otcem Fabiem (doporučuji, abyste se za ně modlili, aby Panna Maria v těchto dnech osvítila jejich srdce a mysl!) a s dospělými, kteří jsou s vámi a jejichž přátelství je znamením Kristova přátelství.

A ještě jedna věc, aby to, co si říkáme, neznělo jako prázdná slova: co je to přátelství s Ježíšem? Ježíš nám zjevuje dobrý Boží plán pro svět a náš život, sděluje nám to, co mu Otec zjevil, až do té míry, že za to položil svůj život, protože chce, abychom měli stejnou vůli jako on. Jako mezi opravdovými přáteli by to vždy mělo být: On chce, abychom toužili po tom, po čem touží On, a netoužili po tom, po čem On netouží. Zní to jako jazykolam, ale je to velká věc, nad kterou se tají dech. Latiníci říkávali: idem velle, idem nolle. To je pravé přátelství. Ježíš nás žádá, abychom ho ve všem napodobovali. Jak připomíná evangelista Jan: "Když jsem tedy já, Pán a Mistr, umyl nohy vám, musíte i vy umývat nohy jeden druhému. Dal jsem vám totiž příklad, abyste i vy činili, jako jsem já činil vám" (Jan 13,14-15). Není fascinující, že můžeme mezi sebou prožívat takové přátelství? Není to věc z jiného světa?

Kéž se na sebe vždycky díváte tímto způsobem, abyste v těchto dnech a po celý život pokračovali ve společné cestě. A aby se skrze vaše životy mnozí mohli setkat se stejným Ježíšovým přátelstvím. Jeho společnost se totiž nikdy neomrzí.

Šťastné triduum!
Davide Prosperi