Bylo úterý a pátý den napětí doma. Děti se opět hádaly, tentokrát kvůli chybějícímu hřebenu - nebo kvůli tomu, kdo snědl poslední cereálie? S manželem jsme na sebe házeli špínu kvůli tomu, kdo špatně naplnil myčku. Modlila jsem se a prosila Boha o vedení nebo o větší trpělivost s rodinou, nebo jsem spíš prosila a prosazovala svou vůli - to, co jsem chtěla já, chtěla jsem, aby se děti měly víc rády, chtěla jsem mít dokonalou rodinu. Byla jsem ve své verzi Bethesdské tůně a ležela jsem se svým mateřským zápasem, aby bylo mé srdce uzdraveno. Byla jsem plně ponořená do svého vlastního utrpení, stejně jako ochrnutý ležel a čekal na pohyb vody (Jan 5).

Později ten týden přišla kamarádka na kávu a já na ni vysypala všechny své starosti; cítila jsem se tak poražená. Na mysl mi stále přicházel úryvek z Bible: Když se Petr ptal: "Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Až sedmkrát?" Ježíš odpověděl: "Říkám ti, že ne sedmkrát, ale sedmdesát sedmkrát" (Mt 18,21-22). Má přítelkyně se na mě podívala a řekla: "Ty víš, co máš dělat." To bylo mé sedmasedmdesáté opakování. Potřebovala jsem nastavit druhou tvář, být v rodině tím, kdo projevuje lásku, kdo je připraven s otevřeným srdcem obejmout místo kritiky a projevit Boží milosrdenství. Proč to pro mě bylo tak těžké? Můj mozek věděl, jakou cestou se má vydat, ale mé srdce ho prostě nechtělo následovat. Jak dny ubíhaly, přemýšlela jsem: "Bože - a co já? Kdy si dám pauzu, kdy se mi dostane lásky místo toho, abych se pořád hádala?" Naslouchal Bůh mým prosbám? Čekal, až ho zavolám, abych poznala a zakusila jeho uzdravující lásku?

Pak jsem měla možnost strávit nedělní odpoledne se staršími obyvateli místního domova důchodců. Tuto charitativní činnost naše komunita vykonává každý měsíc, ale vzhledem k tomu, že život je nabitý, tohle byla první akce, kterou jsem mohla stihnout. Dělali jsme s rezidenty řemesla a zpívali písničky. Dobrovolníci s sebou přivedli své malé děti ve věku od 3 měsíců do 12 let a při pohledu na děti, které chodily kolem seniorů a pomáhaly jim - zpívaly s nimi, třásly tamburínou nebo maracasem, objímaly je nebo jim jen tak seděly a vyprávěly pohádku - bylo vidět, jak se rezidentům do očí vkrádají vzpomínky, možná na jejich vlastní mládí, možná na jejich vlastní děti nebo vnoučata. Když se děti vmísily mezi rezidenty, tváře starších lidí se za tu hodinu, co jsme tam s nimi byli, rozzářily. Když se časový úsek návštěvy chýlil ke konci, každý senior se dychtivě ptal, kdy se k nim zase vrátíme. To se nedá vysvětlit ani popsat: jen to, že tam byl Bůh v lidském těle, jsem cítila ve svém srdci. Cítila jsem úlevu, protože jsem věděla, že udělám vše, co se po mně bude chtít, že si tento pocit přinesu domů, tento pocit Boží přítomnosti. Co se v té místnosti stalo? Nic, co by oko zvenčí vidělo. Jen lidé, kteří se vzdali svého času, aby tam byli přítomni v nedělním odpoledni v domově důchodců. Byli tam, aby byli součástí společenství. A já jsem byla vděčná, že mi Bůh umožnil, abych se v ten den této události zúčastnila.

Když jsem vyšla z domova důchodců a šla přes parkoviště, odevzdala jsem se Bohu. Věděla jsem, že byl celou dobu se mnou, jen jsem se natolik soustředila na to, co dělám špatně, že jsem neviděla, co dělám dobře. Byla jsem přesně taková, jakou mě Bůh chtěl mít. Můj pocit selhání se během toho odpoledne změnil; cítila jsem, že mi bylo odpuštěno a že musím s těmito negativními pocity přestat. Moje povolání matky a manželky jsou pro mě dvě velmi důležité věci a Bůh mi dal najevo, že dělám svou práci dobře. Pocit pokoje byl ohromující.

Když jsem přišla domů, cítila jsem, že Bůh vyslyšel mou prosbu: účast na opravdovém skutku dobroty v domově důchodců mi ukázala, že se prostě musím zastavit a být přítomná v každém slova smyslu. Musela jsem být více milující a přítomná mezi čtyřmi stěnami svého domova. A hodlala jsem hledat odpuštění, vyhledat Boha a očistit své srdce od zlých myšlenek, které se tam skrývaly, prostřednictvím zpovědi.

Navštívila jsem svého místního kněze, abych se vyzpovídala. Pro opravdové odpuštění jsem potřebovala projevit odpuštění a naučit své děti odpouštět. Potřebovala jsem zvednout svou rohož a následovat Ježíše.

Dee, Boston, MA, USA