Kongregace pro nauku víry vydala 22. září 2020 list Samaritanus bonus o péči o osoby v kritické a terminální fázi života. Záměrem, uvádí se v úvodu, je odpovědět na otázky morálního objasnění a praktického směřování, které vyvolává technologický pokrok, jenž zvyšuje moc lékařské praxe podmiňovat životní procesy, a změněný společenský kontext, který je poznamenán stále povolnějším mezinárodním legislativním aparátem v oblasti eutanazie a asistované sebevraždy.

První kapitola představuje antropologická východiska a tvrdí, že lidská osoba, corpore et anima unus, je konečná a omezená bytost otevřená Neomezenému a Nekonečnému, což dokládá otázka smyslu, kterou nemoc a blížící se smrt dramaticky nastolují. Proto je naléhavě nutné přijmout pojem integrální péče, která má v úmyslu převzít péči o tělesné, psychologické, sociální a také duchovní potřeby, jež jsou neodmyslitelně spjaty s hledáním smyslu, který nám umožňuje ocenit hodnotu života, a to i v době nemoci, v níž se vynořují nejtěžší a nejznepokojivější otázky: Proč ta bolest a utrpení? Co mě čeká po smrti?

Kapitola 2 označuje Ukřižovaného za místo, kde se projevuje Boží blízkost lidské bolesti a utrpení. V něm je shrnuto zlo světa: tělesné - bitím a smrtí na kříži; psychické - zradou, zapíráním a opuštěním; morální - odsouzením nevinného; duchovní - vnímáním vzdálenosti od Boha. Velikonoční událost také nabízí paradigma postoje péče, který ztělesňují ti pod křížem, Maria, ostatní ženy a Jan. Život nachází ospravedlnění ve zkušenosti pocitu, že je milován a uznáván ve své jedinečné a neopakovatelné hodnotě, zejména v nejdramatičtějších a nejtrýznivějších okamžicích existence.

Třetí kapitola připomíná nedocenitelnou hodnotu lidského života, který je základním dobrem do té míry, že je podmínkou užívání každého jiného dobra, včetně svobody, která je proto povolána k tomu, aby o něj zodpovědně pečovala. Proto potlačit nemocného, který žádá o eutanazii, neznamená uznat jeho autonomii, která je silně podmíněna trápením, jemuž je vystaven, ale nerespektovat hodnotu jeho života, což vylučuje jakékoli další lidské vztahy, smysl života a teologický růst.

Kapitola 4 vyjmenovává faktory, které v současné době omezují schopnost pochopit hodnotu života. Především utilitarismus, který se zaměřuje na psychofyzický blahobyt a opomíjí další hlubší dimenze existence, vztahové, duchovní a náboženské. Dále je to emocionalismus, podle něhož soucit spočívá v tom, že způsobí smrt trpícího člověka, místo aby ho přijal, podpořil a nabídl mu náklonnost a prostředky ke zmírnění jeho utrpení. A konečně individualismus, který je kořenem zhoubné osamělosti, jež dnes bují a o níž svědčí ochuzení vztahů a nedostatek solidarity.

Pátá kapitola tvoří doktrinální jádro dokumentu, který se zabývá různými tématy, včetně zákazu eutanazie, asistované sebevraždy a terapeutické zarputilosti, základní a paliativní péče, role rodiny, prenatální a pediatrické péče, výhrady svědomí zdravotníků a pastoračního doprovázení těch, kdo žádají o eutanazii a asistovanou sebevraždu. V současné veřejné diskusi jsou nejdůležitější tři otázky, na které je třeba se odvolávat. Zaprvé eutanazie, která označuje dobrovolné utlumení pacienta s cílem odstranit utrpení, a asistovaná sebevražda, která označuje úkon, jímž si pacient s lékařskou asistencí bere život, aby ukončil utrpení. V morální rovině jsou obě praktiky ze své podstaty špatnými činy, které nemohou ospravedlnit žádné další okolnosti a úmysly. Ne život zasažený bolestí a utrpením je nehodný, spíše bolest a utrpení jsou nehodné života, a proto je třeba odmítnout eutanazii a asistovanou sebevraždu a podporovat veškerou lidsky i technicky možnou pomoc pacientovi.

V právní rovině je právo na život základem právního řádu, neboť podporuje všechna ostatní práva, včetně výkonu svobody. Neexistuje tedy žádné právo svévolně nakládat se svým životem, spíše má člověk povinnost brát ho zodpovědně. Na klinické úrovni souvisí poptávka po eutanazii a asistované sebevraždě s nezvládnutou bolestí a nedostatkem naděje, a to jak lidské, tak teologické, často vyvolané chybějící nebo nedostatečnou lidskou, psychologickou a duchovní pomocí. Prosby těžce nemocných jsou totiž téměř vždy úzkostnými prosbami o pomoc a náklonnost. Za druhé, marná léčba, která se týká lékařských zásahů, které jsou neadekvátní situaci nemocného, protože jsou nepřiměřené výsledkům, v něž by bylo možné doufat, a/nebo zatěžující pro něj a jeho rodinu. Text upřesňuje, že léčba je vždy náležitá, pokud je určena k podpoře základních fyziologických funkcí, a to alespoň po dobu, kdy je z nich organismus schopen mít prospěch, zatímco léčba zaměřená na potlačení probíhajícího patologického procesu musí být prováděna běžnými a přiměřenými prostředky, tj. klinicky vhodnými a subjektivně nezatěžujícími. In tertiis, základní péče, zde text zmiňuje výživu a hydrataci, přičemž vynechává zmínku o dýchání. Rozdíl mezi prostředky pro výživu a/nebo hydrataci a prostředky pro ventilaci spočívá v tom, že první z nich poskytují látky, které tělo asimiluje samostatně, zatímco druhé mají za cíl obnovit fyziologickou funkci, tj. ventilaci, která jinak chybí.

Závěrem lze říci, že Samaritanus bonus nabízí dva hlavní přínosy. V doktrinální rovině pomáhá v etickém rozlišování život zachraňujícího prostředku v dané situaci, kterou je třeba chápat jako postupný proces, jenž je výsledkem hodnocení objektivních a subjektivních údajů v atmosféře dialogu mezi pacientem (nebo jeho zástupci) a poskytovateli zdravotní péče. Pokud se klinické a/nebo subjektivní hodnocení přikloní k nepřijetí nebo pozastavení prostředku z důvodu jeho marnosti a/nebo zatížení, bude péče pokračovat formou paliativní péče, která vidí souběh intervencí zaměřených na zvládnutí fyzických symptomů (bolest, dušnost, nevolnost, nezvladatelné zvracení), psychických symptomů (úzkost, deprese, úzkost), duchovních symptomů (zoufalství) a sociálních symptomů (zhoršení vztahů) souvisejících s nemocí. Antropologickou vizi, z níž vychází paliativní péče, lze přiřadit k modelu "biopsychosociálně-spirituálnímu", v němž, jak napsal Daniel Sulmasy, "není prostor pro oddělené části lidské reality, které by se rozdělovaly mezi specialisty, ale pro odlišné dimenze, které jsou vždy přítomné a vzájemně propojené v celistvosti člověka".

V pastorační rovině pomáhá pochopit poučnou hodnotu bolesti a utrpení, které korigují hrubost, jíž se často vyznačuje život ("Člověk v blahobytu nerozumí", Ž 48,13), a usměrňují člověka k prosbě o spásu, tedy o vysvobození od zla a smrti. Na druhé straně má bolest odzbrojující a odrazující moc, která může vést k zoufalství. Proto jsou křesťané spolu s muži a ženami dobré vůle povoláni k tomu, aby uzdravovali ztrápený a utrápený život a vydávali svědectví o blízkosti a soucitu Krista, který rozbíjí smrtící pouta bolesti a utrpení. To čteme v závěru, který připomíná ikonu Dobrého pastýře, paradigma péče o život, kterou jsou Pánovi učedníci povoláni ztělesňovat a dosvědčovat.