Isabel Maria, Pancho a Alexander se narodili a vyrostli v Ekvádoru, jihoamerické zemi pojmenované podle rovníku a sousedící s Peru a Kolumbií. Země, která byla dlouho španělskou kolonií a od roku 1830 je nezávislá, je dnes jednou z nejnásilnějších a nejkomplikovanějších v Latinské Americe. Tito tři přátelé, kteří sdílejí zkušenosti hnutí, žijí mezi hlavním městem Quito a Guayaquilem. Věci, jak vyprávějí, nejsou jednoduché od doby, kdy celý stát začali ovládat narkobaroni. Ekvádor, kdysi jen tranzitní území pro kolumbijskou koku, se nyní stal producentem, spotřebitelem a vývozcem drog, zejména do Evropy a Spojených států. To má dramatické důsledky pro obyvatelstvo, zejména pro velmi mladé lidi.

Panchovi je 38 let, má tři děti a už dlouho čelí krizi ve čtvrtích Guayaquilu. "Dříve jsem žil v Duranu, ale míra násilí byla taková, že když jsem se oženil, přestěhovali jsme se. Jenže nedlouho poté zachvátil chaos i zbytek země. Vraždy na ulicích, autobusová nádraží zasažená útoky, unášeni lidé, vydírání majitelů obchodů, nezletilí lákáni narkotiky... Jednou večer se mě dcera Eugenia zeptala, jestli nás také zabijí. Ta otázka osmiletého dítěte mě dojala a uvedla do pohybu: Proč stojí za to pracovat, zůstat v Ekvádoru, riskovat tu naše životy? Odpověď zní, že i tady je dobro: vidím ho ve svých přátelích, v tom, jak jsme spolu na škole komunity a jak to každého z nás znovu oživuje v místě, kde jsme povoláni být. Toto přátelství, tato jistota, že jsme všichni povoláni k dobrému osudu, jak to ohlásil Kristus, je již počátkem odpovědi na násilí".

Isabel Maria ze stejného důvodu od roku 2012 bojuje v politice jako lvice a jde ve šlépějích svého otce a dědečka. "Problémů, kterým čelíme, je mnoho, ale z nich nejpalčivější jsou chronická podvýživa dětí, zabití některých dobrých politiků, skutečnost, že exponenciálně roste počet těhotenství mladistvých, a zapojení nezletilých do obchodu s drogami. Od roku 2019 do roku 2022 došlo k 518% nárůstu počtu vražd a 500 % z nich se týká mladých lidí ve věku 15 až 19 let zapojených do obchodu s drogami. Stát má velké potíže, protože řadoví občané jsou zcela odtrženi od politické reprezentace. Ve své podstatě však vše pramení z jedné věci: chybí vzdělání lidí. Katastrofa, které jsme svědky, je důsledkem nevzdělanosti, kvůli níž jsme ztratili smysl - jak se také říká ve škole komunity - pro ultimátní otázky. Angažuji se v politice, protože mi záleží na mých přátelích, na mých lidech, cítím na sobě obrovskou odpovědnost. Jako matka, která vidí vyrůstat své děti, se dívám na všechny mladé lidi v Ekvádoru jako na své děti. Bez konkrétní angažovanosti, a to i v politice, se věci nezmění. Lze zavést mnoho řešení, například větší kontrolu v ulicích, kde jsou sběrny drog, snahu zastavit šíření zbraní mezi gangy, nové pracovní zákony. To vše však nestačí, pokud se to nezrodí z touhy po společném dobru. Myslím, že je v naší zemi velmi potřebné znovu si uvědomit, že politika je posláním a že výchova k hodnocení reality - od nejchudší čtvrti až po sídlo vlády - je první skutečnou naléhavostí".

Pro Alexandra, koordinátora a pedagoga Nadace Sembrar (nevládní organizace se sídlem v Quitu, místního partnera AVSI v Ekvádoru, pozn. red.), je vzdělání také hlavním bodem. Je tomu tak vzhledem k jeho osobní historii a k tomu, co denně vidí při své práci. Vyrostl v Pisulì, na předměstí hlavního města, kde jsou vraždy na denním pořádku, a úzce spolupracuje s nejchudšími rodinami a nezletilými zapojenými do zločineckých gangů. "Vyrůstal jsem se svými pěti bratry a matkou," říká. "S hnutím jsem se seznámil ve třinácti letech, kdy jsem byl plný otázek ohledně rozchodu rodičů, chudoby domova a své budoucnosti. Myslel jsem si, že jsou to hloupé otázky, a nikdy jsem o nich s kamarády nemluvil. Ale Stefi (Stefania Famlonga, Memor Domini a ředitelka nadace Sembrar, pozn. red.) a další ženy ze skupiny dospělých žijící v Quitu začaly tyto otázky brát vážně, dívaly se na mě jako nikdo předtím, a tak jsem se naučil více si vážit sám sebe, chtít studovat a nyní se angažovat zde v Sembraru. To bych přál všem lidem, kteří v tomto městě žijí. Cítím velkou zodpovědnost za nadbytek, který jsem v životě dostal a stále dostávám. Před časem jsme se Stefi v oblasti vzdálené dvě hodiny od hlavního města potkali 15-16leté mladíky, které místní bossové kontaktovali, aby převezli koku z kolumbijských hranic do Quita. Pocházeli z bohatých rodin: nedělali to proto, že by byli chudí, ale aby se cítili mocní. Snaha o trochu moci, která roste tím více, čím více škodíte a čím více "respektu" si můžete vydobýt, je pro mnoho mladých lidí falešným lákadlem. To mě přivedlo k otázce: co nám dospělým uniká? Nevidíme ty děti, necháváme je napospas, a tak si je narkomani odnášejí jednoho po druhém. Vzpomněl jsem si na dobu, kdy jsem byl dítě a viděl jsem ty, kteří byli o něco starší než já a po nocích distribuovali drogy narkomanům v Pisuli. Pokud nebudeme vydávat svědectví o smyslu, jak tyto děti poznají, že na ně čeká něco většího než drogy?".

Pancho souhlasí se svým přítelem, tyto otázky byly také středem postní duchovní obnovy, kterou hnutí v Ekvádoru uspořádalo před několika týdny. "Alex má pravdu, všichni jsme stvořeni k velkým věcem! Jenže na to dnes v Ekvádoru všichni zapomněli. A tak se většina našich sousedů zabarikádovala ve svých domech, na auta si dali neprůstřelná skla, na dveře kamery, na vrata elektrické ohradníky. Místo toho, aby se rozhlédli a snažili se přijít na to, jak se z této krize dostat, rozhodli se zavřít oči. A co navrhujeme my, co je fascinující víc než koks, peníze a moc? Co navrhujeme, co může zažehnout naději našich mladých lidí?".

Kdo vychovává? To je také otázka Isabel Marii. "Pokud dnes dospělí již nevychovávají, pokud univerzity učí, že úspěch je důležitější než služba společnému dobru, pokud politika vzbuzuje strach a stát chybí... kdo vychovává?". Alexander se pokouší o odpověď, přičemž opět vychází z vlastní zkušenosti. "Mám bratra, který léta užívá drogy, a vidět, co to způsobuje jeho rodině, je hrozné. Nikdo není této bolesti ušetřen. Mnoho mikroprodejců v mém okolí vydělává na prodeji drog velké peníze. Často se ale stává, že v určitém okamžiku jsou to jejich děti, které konzumují stejný sajrajt, který oni prodávají. A to je okamžik, kdy si začnou klást otázky a ptát se, jestli všechno to zlo, které sami pomáhají šířit, má smysl. Setkal jsem se s nimi, naslouchal jsem jim: máme stejné srdce! A platí to i pro ty, kteří možná nevědí o všem utrpení, které tu způsobují, a dnes konzumují kokain po celé Evropě. Máme stejné srdce. Srdce, které křičí, jako Panchova dcera nebo jako mladí lidé, které potkávám na ulicích, touhou žít".