Andreu Azianiho jsem poznala na univerzitě, když mi bylo pouhých 17 let. V té době jsem byla ponořená do studia pedagogických věd a Andrea byl jedním z profesorů, kteří vedli hodiny filozofie. Živě si vzpomínám na první den výuky: přišel do třídy s obrovským kufrem plným pomůcek, časopisů a knih. V jedné ruce nesl kus křídy a v kapse kabátu měl kapesník, kterým v případě potřeby čistil tabuli. Poté, co se představil, napsal na tabuli velkými písmeny otázku: "Co je to pravda?". A vyzval nás k odpovědi. To první setkání vytvořilo provokativní a napjatou atmosféru; cítila jsem, jak mi buší srdce, protože jeho přítomnost a pronikavý pohled vzbuzovaly respekt. Na konci hodiny mě jako první napadlo: "Chci být učitelka jako on!". Ačkoli jsem tehdy neměla jasnou odpověď na otázku pravdy, časem jsem objevila její náznaky a poznala hodnotu neustálého kladení otázek, což nám Andrea na svých přednáškách a univerzitních dialozích neustále připomínal.

Hodně nás toho naučil. Od dodržování dochvilnosti až po vyžadování zodpovědnosti ve třídě - jeho odhodlání učit bylo patrné z každého gesta. Povzbuzoval nás, abychom četli a dělali si úsudky, aniž bychom promarnili jedinou vteřinu vyučovacího času. Všem studentům se věnoval neustále; jeho přítomnost zabraňovala jakékoli roztržitosti nebo ospalosti. Projevoval také hlubokou úctu k instituci a autoritám, aktivně se účastnil všech univerzitních iniciativ, ať už šlo o tělovýchovu, přednášky nebo mimoškolní akce. Andrea nám nejen ukázal, jaký by měl být učitel; jeho život a příklad ztělesňovaly příklad angažovanosti ve všech aspektech reality.

Témata probíraná ve třídě vyvolala mezi studenty mnoho otázek, zejména o pojmech jako svoboda, které Andrea měl nejradši. Když vysvětloval myšlenky filosofů, jako je Nietzsche, a srovnával je s myšlenkami jiných existencialistů, měla jeho slova takovou intenzitu, že jsme si s některými spolužáky mysleli, že je nihilista nebo ateista, a to kvůli vážnosti, s jakou své přednášky vedl. Mimo třídu pokračovaly diskuse na chodbách, kde Andrea vítal studenty a s každým navázal osobní dialog. Tento zájem o studium a osobní rozvoj jeho studentů se mě vždy hluboce dotýkal.

S postupem univerzitního studia jsem si uvědomila, že svobodu nelze redukovat na jednoduchý pojem; je to proces, který vyžaduje neustálé zkoumání života jako celku, přesně jak nás to učil Andrea. Byl to on, kdo mě přizval k účasti na mimoškolních aktivitách, jako je škola komunity, kulturní akce a konference. Zpočátku jsem s účastí váhala kvůli svým četným farním závazkům, ale nakonec mě zvědavost přiměla k tomu, abych se do této skupiny přátel a vrstevníků více zapojila.

Můj vztah s Andreou se postupem času upevňoval, zejména když jsem s ním a s Gianem Corradem Pelusem po ukončení studia začala pracovat na Katolické univerzitě Sedes Sapientiae. Tato spolupráce znamenala další období učení, v němž mě Andrea neustále vyzýval, abych vyjadřovala své názory a osobně se do věcí zapojovala. Na schůzkách fakulty vždy zpochybňoval výroky o nedostatečném nasazení a porozumění studentů a vždy upřednostňoval růst nás mladých lidí. Jeho zájem o můj profesní rozvoj byl zřejmý, což se projevilo, když mě žádal o shrnutí denní četby nebo mé účasti na konferencích a akcích.

Vedl mě moudře a trpělivě i v těžkých chvílích. Vzpomínám si zejména na jednu příhodu. Když jsem pracovala s Andreou, vyskytl se problém s jedním studentem, také z hnutí. Situace byla choulostivá, a tak jsem o ní mluvila s Azianim. Vyslechl mě, byl udiven špatným přístupem toho člověka, a přesto mi řekl: "Nevím, co bys měla v této situaci udělat, ale jediné, o co tě žádám, je, aby rozhodnutí, které učiníš, nebylo pro něj důvodem k přerušení vztahu s Bohem."

Díky této odpovědi jsem si ještě více uvědomila, že Andrea chtěl pro lidi, které potkal, aby i oni našli Ježíše a mohli si zachránit život.

Tak tomu bylo i v mém případě: přátelství s Andreou hluboce a trvale ovlivnilo můj život. Od prvního setkání ve třídě až po léta spolupráce na univerzitě ve mně jeho příklad angažovanosti, odpovědnosti a neustálého hledání pravdy zanechal nesmazatelnou stopu. Díky jeho vedení a příkladu jsem se naučila nejen hodnotě výchovy a angažovanosti ve výuce, ale také významu autentického života, kdy hledáme krásu ve všech věcech, protože - jak citoval Dostojevského - "krása spasí svět".