Mnozí znají malíře Jeana-Françoise Milleta díky jeho obrazu Anděl Páně, méně už díky jeho tvorbě kreseb, podle mého názoru ještě silnějších než jeho malířské dílo. Ve Studii k Nemocnému dítěti – přípravné skice k nerealizovanému obrazu s názvem Nemocné dítě, která se dochovala, ale nebyla vystavena v Louvru – umělec zobrazuje objetí, důvěrně známé gesto, které se stává slavnostním a posvátným, téměř epickým. Dojatá diskrétnost, vnesená do nemoci, sotva naznačená v matčině pohledu a v tíži dětské hlavy, podtržené temným stínem, který ji obklopuje, vede bez pietismu a sentimentální manýry k uvědomění: "V daném čase a na daném místě má všechno svou pravdu."
V gestu, které je společné každé matce a které je zároveň schopno být ikonou přesahující všechny časy, "nám pohled umělce nabízí jedinou cestu ke společenství s nemocnými: jen ti, kdo spolupracovali na darování života, umějí také nést únavu a oběti, které nenapravitelně poznamenávají osud každého člověka," píše Laura Polo d'Ambrosio v knize, kterou jsme společně vydali pod názvem Curare e guarire. Occhio artistico e occhio clinico. (Léčit a uzdravovat. Umělecké oko a klinické oko.) "Milovat znamená říci: nezemřeš," jak napsal španělský esejista George Santayana: znamená to potvrdit smysl života přes všechny meze, přes všechny zdánlivé porážky nebo vnímání marnosti. Utěšovat (což je téměř oxymorón, protože to vypovídá o "bytí-s-kým-je-osamělý", čímž se ruší osamělost) je pohnutou odpovědí na soucit, původ každého gesta péče. Soucit a pohnutí jsou dva rozměry, které nemohou být jeden bez druhého: "soucit" je to, co ve mně prožívá utrpení druhého, roztříštění nekonečné touhy lidského srdce po dobrém a krásném, které s sebou přináší osud smrti a její očekávání ve zkušenosti nemoci; soucit by však nebyl pravdivý bez "pohnutí": pohnutí směrem k druhému, péče o zraněného člověka, neponechání ho osamělosti a zoufalství. Objetí, o němž vypráví Millet, zahrnuje, tj. přijímá do sebe i to, co rozum nemůže pochopit, jako je tajemství bolesti, utrpení a zla, tak běžné pro život člověka, a přesto cizí jeho touze po štěstí.

Před několika lety jsem začal používat umění k tomu, abych tyto věci osvětlil v rámci profesního prostředí, ale také v rámci studijního oboru Lékařství a ošetřovatelství. Tedy od chvíle, kdy jsem poprvé s jistým údivem začal objevovat, jak může být umění stejně mocným a důležitým faktorem poznání jako věda. Umění a věda, které se zdají být tak protikladné, jsou si blízké a neoddělitelné. Věda se opírá o uměleckou dynamiku, aby byla pravdivá a inovativní, stejně jako má umění v sobě rysy přísnosti, které ho v tvůrčím procesu přibližují vědě. Umění však umí vyslovit nevyslovitelné a učinit z něj možný zážitek pro každého: "Kdybych to mohl říci slovy, nemusel bych to malovat," napsal Edward Hopper.
A tak se od roku 2006 – i díky příznivým okolnostem – stal tento kurz, který se dívá na nemoc, zdraví a zdravotní péči pohledem umění, kurzem na Boloňské univerzitě. Díky bezplatné a nečekané pomoci řady profesorů (Claudio Marchetti, Guido Cocchi, Francesca Bisulli a s nimi další) se tento kurz sui generis stal možným a trvalým až do dnešních dnů. Stejně jako Milletova provokace jsou i stovky dalších obrazů plných smyslu a krásy prostředkem k otevření jiného pohledu na realitu medicíny.
Na jedné straně umění diktuje metodu: učí schopnosti dívat se na skutečnost a být otevřený jejímu poznání; na druhé straně a zároveň nabízí obrazy, které vypovídají o tom, co znamená pečovat o nemocné v rámci výzev, rozporů a tajemných propastí setkání s pohledem nemocného plným otázek.



"Chceš-li, můžeš mě uzdravit," žádá ochrnutý Ježíše a spolu s ním žádá i nás, kdo se svěřujeme do jeho péče. Potřeba zdraví člověka s sebou nese, byť nevědomě, požadavek spásy. Je těžké před ní obstát, aniž bychom se jí nechali zahltit nebo zmenšili její rozsah. A umělecká dynamika nás má opět co učit: pohled umělce umí toto strukturální volání člověka střežit, umí ho necenzurovat ani tam, kde se stává ještě nesmyslnějším a rozporuplnějším, když volá po smrti, ale potvrzuje život, jako v otázce eutanazie nebo sebevraždy; činí tak tím, že stojí jako strážce na obranu důstojnosti nemocného a lékaře a vyhýbá se redukci nemocného na jeho nemoc. Kardinál Angelo Scola ve své knize Il bisogno e la cura (Potřeba a léčení) připomíná: "Otázka je však poněkud subtilní, protože je částečně velmi skrytá, je to požadavek pacienta na lékaře, jako by uzdravení mě jako pacienta záviselo na tobě a téměř jako by to byla tvoje vina. Je tedy skutečně pravda, že nic tak jako nemoc a medicína neodhalí, co je skutečnou a hlubokou potřebou člověka. Je potřeba pochopit ústřední bod a smysl tohoto jevu, která mě dříve či později dovede k poslednímu kroku."

Nic z toho se obvykle neřeší ve studijních kurzech pro přípravu lékařů nebo zdravotních sester. Medicína získala vědecký status; výsledky vědy přinesly nezadržitelné úspěchy a umožnily nepředstavitelnou účinnost v biologické oblasti, ale se dvěma problémy. Prvním z nich je materialistický redukcionismus, v jehož důsledku se akt péče omezil na její biometrickou sféru a zapomnělo se na onen poslední krok skrytý v potřebě zdraví. Druhým je, že technologie vytvořila nové problémy, v nichž se znovu objevují právě ty otázky, na které se snažíme zapomenout a kterým se neumíme postavit.
Kulturní a výchovná nedostatečnost způsobuje, že ošetřovatelé jsou vyzbrojeni technologickými prostředky a zbaveni vnímání smyslu věcí. Již v roce 1926 napsal neurolog Victor von Weizsäcker: "Skutečnost, že dnešní medicína nemá vlastní doktrínu o nemocném člověku, je překvapivá, ale nepopiratelná. Poukazuje na projevy nemoci, na rozdíly mezi příčinami, důsledky, prostředky nápravy nemocí, ale neidentifikuje nemocného člověka".

Existuje výchovná naléhavost, která se opakuje na všech úrovních a v každém okamžiku profesního života lékaře nebo sestry. Nemůže však nemít dopad již na univerzitní vzdělávání, které na tuto úroveň provokace nejen zapomíná, ale přispívá i k tomu, že tyto věci jsou pro péči cizí, redukované na kvalitní poskytování zdravotní péče.
Na univerzitní kurz s názvem "Ars medica. L'arte di curare" (Lékařské umění. Umění léčit) se mohou přihlásit studenti všech ročníků: jak ti, kteří teprve začínají a mají zmatenou otázku, co je čeká, tak ti, kteří již prožívají klinickou praxi a jsou v kontaktu s palčivými otázkami této profese. Kurz se skládá z obrazů, hudby, filmů, průřezových provokací, výpovědí hostů, z nichž někteří se stali pravidelnými účastníky, jako je tomu již několik let v případě Claudia Rapezziho, kardiologa, Luigiho Strippoliho, genetika, a Marca Maltoniho, paliativisty. Některé náznaky z dějin medicíny se snaží vysvětlit, jak křesťanská zkušenost historicky umožnila zavedení nepředstavitelné pozitivity v rámci nemoci a smrti, které již nejsou posledním slovem v životě člověka; jen díky této jistotě se lze postarat o potřebu nemocného na zdraví. Reakce křesťanských komunit na epidemie v prvních stoletích a zrod nemocnice v klášterním období učinily z tohoto postoje nejen individuální, ale i občanskou ctnost.

Na závěr se ptáme, zda a jak to bylo důležité. Odpovědi vypovídají o rozhodujících a nečekaných otevřeních, která, jak nám studenti říkají, byla pro jejich cestu zásadní a v panoramatu výuky, které se jim do té doby dostalo, jedinečná. Někteří se nám svěřují, že se cítí být podporováni v tom, kvůli čemu se rozhodli zapsat na medicínu, a potvrzeni, i když se zdá, že průběh studia a zkušenosti z nemocničních oddělení tuto touhu podkopávají nebo kalí. Nevíme, nakolik může toto semínko zasazené do srdcí studentů vydat významné klíčky na profesní dráze, ponechané jejich svobodě a důslednosti porovnání s návrhem. Pro nás, kteří se na ní podílíme, je jistě prohlubující prací udržovat tento vhled při životě.

* Vedoucí oddělení všeobecného lékařství v nemocnici ve Vimercate (Monza Brianza) a prezident sdružení Medicina e Persona (Lékař a osoba).