Samia je dvanáctiletá jezídská dívka, která žije v Duhoku, městě v iráckém Kurdistánu severně od Mosulu, kde se účastní projektů Avsi na dálku. "Byly jí pouhé dva roky, když ji Isis zajal i s celou její rodinou," vysvětluje Emanuela Girardiová, projektová manažerka z Erbilu. "Zbyli jí matka, babička, dva bratři a dvě sestry, z nichž jedna byla prodána bojovníkovi Isis, který ji dva roky držel v zajetí." Islámský stát Samiu svěřil spřízněné rodině v Mosulu. Dítě bylo později po vyplacení výkupného osvobozeno a mohlo se vrátit. Její otec, čtyři bratři a tři sestry jsou dodnes nezvěstní. "Když se Samia v roce 2018 znovu setkala se svou rodinou, nikoho nepoznala, protože v době únosu byla velmi malá. Krok za krokem jsme ji provázeli procesem přizpůsobování se novému životu, nyní je šťastná a chodí do školy se svými novými kamarády."



Je to jeden z mnoha příběhů 450 iráckých dětí ve věku od 4 do 14 let, kterým Avsi pomáhá díky podpoře na dálku. "Naše projekty začaly v roce 2015 v reakci na okupaci Isis," vysvětluje Lorenzo Ossoli, manažer Avsi v zemi: "Prvním cílem byla podpora vysídlených dětí a jejich křesťanských rodin z Karakóše, která jim zaručila jídlo a vzdělání. Konkrétně jsme podpořili mateřskou a základní školu, kterou v uprchlickém táboře v Erbílu otevřely sestry dominikánky". V roce 2018, kdy se rodiny rozhodly vrátit do Karakóše, pokračuje Ossoli, je Avsi nadále doprovázela poskytováním vzdělávací, výživové a zdravotní podpory. "V roce 2021 jsme rozšířili projekt podpory na dálku do oblasti Duhoku, abychom podpořili jezídskou komunitu. Jezídové jsou etnickou skupinou nejvíce postiženou Islámským státem, dodnes je zde 3 000 unesených žen a dívek, které jsou stále v rukou teroristů."

Jak pro křesťanské děti v Karakóši, tak pro jezídské děti v Duhoku je to především otázka obstarání pomůcek, které jim umožní chodit do školy: tužky, sešity, fixy. Velkou práci však představuje organizování momentů studijní pomoci, volnočasových iniciativ, jako je arteterapie, s výraznou složkou, jak se říká v poněkud suchém žargonu, "psychosociální". Při poslechu Samiina životního příběhu je však snadné pochopit, co má na mysli. Všem dětem byl zabit alespoň jeden příbuzný. Některé jich měly osm, devět. Jsou to vnitřní zranění, do kterých je těžké se vcítit. A je utopické myslet si, že je lze vyléčit. Je však možné pomoci dětem získat rovnováhu, která jim umožní jít dál. Je to výzva, která nesouvisí jen s válkou s Islámským státem. Křesťanská komunita v Karakóši byla zasažena i nedávnou tragédií. "27. září vypukl během svatební oslavy požár v přijímací hale," vypráví Emanuela: "Bylo tam přítomno asi tisíc hostů. Bylo 107 mrtvých a 82 zraněných. Jednou z obětí byla malá holčička, která se účastnila našich projektů". Další smutek. Pro zraněnou a přecitlivělou společnost. Ossoli vysvětluje: "Oficiální vyšetřování prokázalo, že šlo o nehodu a že plameny vznikly po zapálení malé pyrotechniky. Někteří lidé však této rekonstrukci nechtějí věřit a myslí si, že šlo o zlý úmysl."



Po masovém exodu v roce 2014 bylo pro křesťany obtížné vrátit se do své vlasti a začít znovu žít svůj dřívější život. Pro mnohé to nebylo možné a zemi opustili. Někteří z ekonomických důvodů, jiní z pocitu nejistoty a proto, že tato místa byla spojena s osobními traumaty, na která se nedá zapomenout. Na druhou stranu jsou tu i ti, kterým se podařilo znovu zahájit své aktivity: především řemeslníci a obchodníci.

Situace jezídů je však ještě složitější. V oblasti Duhoku jsou stále uprchlíky, a proto je jejich situace z ekonomického hlediska ještě nejistější. S důsledky pro rodiny i z hlediska potravinového zabezpečení. Proto Avsi po dohodě s místními úřady organizuje pracovní aktivity ve veřejném zájmu. "S jejich pomocí jsme znovu zprovoznili studnu, abychom zajistili přístup k vodě pro jednu městskou část. V loňském roce jsme pak zrekonstruovali některé silnice, aby se po nich dalo lépe pohybovat. A nainstalovali jsme solární světla pro noční osvětlení. Letos totéž uděláme v další části centra města," vysvětluje Emanuela. A Lorenzo pokračuje: "Na jedné straně je to způsob, jak pomoci rodinám, aby měly malý příjem, a na druhé straně je to signál, který dáváme obyvatelům města, aby viděli aktivní přínos uprchlíků pro život místa, které je hostí. Je to něco, co přispívá k sociální soudržnosti".