"Paní, váš syn je speciální." Antonia Acutisová slyšela tuto větu opakovat několikrát: od faráře, od učitelů, od spolužáků, od vrátného jejich domu na Via Ariosto v Miláně, kam se přestěhovali v roce 1994, tři roky po narození Carla, tohoto chlapce, který zemřel ve věku 15 let a kterému Kongregace pro svatořečení udělila nulla osta pro zahájení diecézního vyšetřování ve věci beatifikace.
Carlo je v podstatě normální kluk: živý, se spoustou kamarádů a vášní pro IT. Ale tato speciálnost má své jméno: Ježíš, přítel. Uvědomovala si to od té doby, co jí Carlo, který byl ještě hodně malý, říkával, když procházel kolem kostelů: "Mami, pojďme dovnitř pozdravit Ježíše, pomodlit se...". Pak zjistila, že čte životy svatých a Bibli. Jejich rodina je normální, zpočátku ani nechodila do kostela příliš pravidelně. "Ale ta 'malá příšerka' mi kladla tolik hlubokých otázek, že jsem na ně nedokázala odpovědět. Byla jsem zmatená tou jeho zbožností. Byl tak malý a tak jistý. Pochopila jsem, že je to jeho věc, ale že mě také volá. A tak jsem se vydala na cestu znovuspojení s vírou. Následovala jsem ho." Don Aldo Locatelli, kněz, který ji a jejího syna doprovází, jí říká: "Jsou děti, které Pán volá od malička."

Dálnice. V sedmi letech Carlo požádá o první svaté přijímání. Tento Přítel se stává ještě bližším. Na žádost otce Alda monsignor Pasquale Macchi (který byl sekretářem Pavla VI.) po výslechu zaručuje zralost a křesťanskou formaci dítěte pro přijetí svátosti. Dává pouze jedno doporučení: aby se slavení konalo na místě vhodném pro vnitřní rozjímání, bez rušivých vlivů. Dne 16. června 1998 přijímá eucharistii v tichu kláštera Bernaga v Peregu u Lecca. Carlo žije normální život. S jedním pevným, speciálním bodem: každodenní mší svatou, protože říká: "Eucharistie je moje dálnice do nebe. Máme větší štěstí než apoštolové, kteří žili před dvěma tisíci lety s Ježíšem: k setkání s ním nám stačí vstoupit do kostela. Jeruzalém je přímo pod našimi dveřmi". Na závěr slavení se zastaví k adoraci. Často chodí ke zpovědi, protože "tak jako horkovzdušný balon potřebuje vyložit břemena, aby mohl stoupat do výšin, tak duše potřebuje odstranit i ta malá břemena, která jsou všedními hříchy, aby mohla stoupat do nebe". To jsou prostá slova mladého chlapce. Ale s touhou být s tím Přítelem, který od něj žádá všechno. Především to, aby Ho dosvědčil svým životem.

Pár bot. Carlo má silnou, rušivou povahu. Jeho vášeň pro počítače ho vede ke studiu nových programů. A také rád hraje s kamarády playstation. Ve škole - nejprve v ústavu sester marcelinek na náměstí Piazza Tommaseo a poté na jezuitském gymnáziu Leone XIII - je přítelem všech, ale především těch, kteří to potřebují. Jeho společníci, dokonce i ti, kteří nevěří, chtějí být s ním. Žádají o radu, o pomoc. Vyhledávají ho. Protože s Carlem se člověk cítí dobře, je na něm něco, co přitahuje. Přesto nepatří k těm, kdo milují módu. Zlobí se, když mu chce matka koupit druhý pár bot. Je mu to jedno. Nikdy neskrývá, co je zdrojem jeho štěstí. Ve svém pokoji má velký obraz Ježíše, aby ho každý viděl. A zve své kamarády, aby spolu chodili na mši, aby se smířili s Bohem. Do zápisníku si píše: "Smutek je pohled na sebe, štěstí je pohled na Boha. Obrácení není nic jiného než přesun pohledu z dolů nahoru. Stačí pouhý pohyb očí".
Všichni v okolí ho znají. Když projíždí na kole, zastavuje, aby pozdravil nosiče, z nichž mnozí jsou muslimové a hinduisté. Vypráví jim o sobě, o své víře. A oni tomu milému, sympatickému chlapci naslouchají. V době oběda nechává zbytky jídla naskládat do krabiček, aby je odnesl bezdomovcům v okolí. Doma je jako pomocník v domácnosti Rádžeš, hinduista, brahmín. Mezi ním a Carlem vzniklo hluboké přátelství, a to až do té míry, že muž konvertoval a požádal o přijetí svátostí. Rajesh vypráví: "Řekl mi, že budu šťastnější, když se přiblížím k Ježíši. Nechal jsem se pokřtít jako křesťan, protože to byl on, kdo mě nakazil a nabil elektrickým proudem svou hlubokou vírou, láskou a čistotou. Vždycky jsem ho považoval za neobvyklého, protože tak mladý, hezký a bohatý chlapec obvykle raději vede jiný život". Carlo však neví, co znamená "jiný život". Peníze pro něj nemohou být zbytečné. Za úspory koupí spací pytel bezdomovci, kterého vidí, když jde na mši do Santa Maria Segreta. Nebo je věnuje kapucínům ve Viale Piave, kteří podávají obědy pro bezdomovce.
V roce 2002 doprovázel své rodiče na Meeting Rimini. Jejich přítel kněz je na setkání řečníkem, který představuje Malý eucharistický katechismus. Je fascinován lidmi a exponáty, které vidí. A dostává nápad: výstava o eucharistických zázracích. Antonia Acutis vypráví: "Byl si jistý, že tak si lidé uvědomí, že v konsekrované hostii a víně je skutečně tělo a krev Kristova. Že nejde o nic symbolického, ale že je to skutečná možnost setkat se s Ním. V té době byl asistentem katechety a tato výstava mu připadala jako nový způsob, jak přimět lidi přemýšlet o eucharistickém tajemství".

"Musí to vidět". Po návratu do Milána se pustil do práce. Jeho počítačové dovednosti jsou velkým přínosem. Dává do toho srdce i duši. Dokumentuje, žádá rodiče, aby ho doprovázeli po Itálii a Evropě a hledali fotografický materiál. Zapojuje všechny, "vyčerpává" tři počítače. Po třech letech je výstava hotová. A nečekaným ústním doporučením se o ni začalo žádat nejen v italských diecézích, ale po celém světě.
V létě 2006 se Carlo na dovolené ptá své matky: "Měl bych se podle tebe stát knězem?" Žena mu jednoduše odpověděla: "To pochopíš sám. Je to Bůh, kdo ti to dá pochopit".
Na začátku října Carlo onemocněl. Vypadá to jako normální chřipka. Právě dokončil prezentaci videa s dobrovolnickými návrhy pro studenty gymanázia Lva XIII. Práce, na které mu obzvlášť záleželo. Datum promítání je 4. října. On však nemůže jít, protože už je nemocný. O několik dní později byl hospitalizován v San Gerardo v Monze. Nejedná se o chřipku, ale o fulminantní leukémii, typ M3, ten nejhorší. Nemá žádnou šanci. Jakmile překročil práh nemocnice, řekl matce: "Už odtud nevyjdu. Několik dní předtím řekl rodičům: "Utrpení, které budu muset vytrpět, obětuji Pánu za papeže a církev, abych nemusel projít očistcem a šel rovnou do nebe." Všichni se snažili, aby se mu to podařilo. Utrpení přichází. Ale sestře, která se ho ptá, jak se cítí, odpovídá: "Dobře. Jsou lidé, kteří jsou na tom hůř. Nebuďte maminku, která je unavená a dělala by si větší starosti". Požádá o pomazání nemocných. Umírá 12. října.
V den pohřbu je kostel i hřbitov plný lidí. Jeho matka vypráví: "Viděla jsem lidi, které jsem nikdy předtím neviděla ani nepotkala. Klokočí, přistěhovalci, děti..... Tolik lidí, kteří se mnou mluvili o Carlovi. O tom, co udělal a o čem jsem nic nevěděla. Byli svědky života mého syna, já se cítila jako sirotek".
Svědectví, které přesáhlo hranice smrti. Které proměnilo životy mnoha lidí. Prostřednictvím těch, kteří ho znali, a prostřednictvím světa internetu se stal známým jeho příběh, jeho myšlenky. Rodina dostává tisíce dopisů a e-mailů s prosbou, aby se o tomto výjimečném chlapci dozvěděla více. Jeden z nich zní: "Navštívil jsem kostel San Frediano al Cestello ve Florencii a zaujal mě obraz Carla, který na mě téměř čekal. Nemohl jsem si pomoci, ale přišel jsem blíž a přečetl si příběh chlapce, jehož 15 let života stačilo k tomu, aby na této zemi zanechal nesmazatelnou stopu". Nebo vrstevník, který ho nikdy nepoznal a který na Facebooku píše: "Carlo žil ve velmi bohaté rodině, takže mu nic nebránilo žít pohodlně a dávat mu pocit hrdosti. Místo toho si vždy udržoval onu 'chudou' životní úroveň a myšlení, otevřené každému, altruistické vůči každému, což na naší 'planetě' není málo". Pro mnoho mladých lidí se stal příkladem toho, jak je možné žít víru. Někteří vyprávějí o svém vlastním obrácení. A pak výstava, která se dostává až na konec světa: do Číny, Ruska, Latinské Ameriky. Ve Spojených státech ji díky pomoci Kolumbových rytířů hostí tisíce farností a více než 100 univerzit.

Otec Giussani napsal: "Boží svoboda se pohybuje v životě, který stvořil, zapojuje se do něj tím, že vychází z vybraných lidí nebo míst, oblíbených, jak bychom řekli, ale je to přednost ve funkci všeho". Carlovou specialitou byla tato preference, kterou miloval a přijímal. "Kněz to dělá v nebi," říká jeho matka. "Ten, který nedokázal pochopit, jak je možné, že stadiony na koncerty jsou plné a kostely místo toho tak prázdné. Opakoval: 'Oni to musí pochopit'".