Katedrála v Karagandě, zasvěcená Panně Marii Fatimské (Wikimedia Commons)

Kazachstán. Třicet let od začátku

V roce 1994 se v zemi zrodila komunita CL. Nepředvídatelný příběh, dnes živější než kdykoli předtím. Jak svědčí Ljubov, jedna z těch, kteří se zúčastnili prvního setkání, a vypráví o „Majáku“, centru pomoci pro křehké, mladé lidi.
Maria Acqua Simi

V roce 1994 odletělo několik italských kněží z hnutí Comunione e liberazione na misi do Kazachstánu. Prvními byli P. Edoardo Canetta a P. Massimo Ungarini, po čase přišli P. Eugenio Nembrini, P. Livio Lodigiani, P. Giuseppe Venturini, P. Adelio Dell'Oro a P. Pierluigi Calligari. Usadili se v Almatě, Astaně a Karagandě. Dnes se mnozí z nich vrátili do Itálie a v zemi zůstává pouze monsignor Dell'Oro, ale komunita CL je živější než kdy jindy. Vypráví o tom šedesáti šesti letá Ljubov Khonová, která je dlouho odpovědná za CL v Karagandě, městě založeném v roce 1926 vězni z tehdejšího největšího gulagu v zemi. „Jsem vděčná Bohu, protože za všechna ta léta jsme nikdy nebyli sami a přítomnost hnutí je živá díky následování církve, gestům Školy komunity, společnému fondu, kulturnímu a charitativnímu rozměru. Právě charitativa je i dnes pro nás všechny rozhodujícím bodem. V posledních letech ožil v Karagandě „Maják“, centrum pomoci pro mladé lidi s různými potřebami“.

Maják je podle jejích slov výsledkem dlouhé výchovy. Misionáři jí a všem, které potkali, totiž od svého příjezdu navrhovali, aby část svého volného času věnovali dětem z chudých rodin na předměstí. „Začali jsme tedy dělat charitativní práci v psychiatrické internátní škole a v domově, který vedou sestry Matky Terezy. Hned od začátku se moje děti naučily věrnosti tomuto gestu, věrnosti, která jim postupem času zůstala. A to natolik, že i když naši přátelé kněží museli Karagandu opustit, byly to ony, kdo v charitativní práci pokračoval téměř přirozeným způsobem“. V následujících desetiletích se však mnohé okolnosti změnily, také proto, že jak někteří kněží, tak několik mladých rodin se z různých důvodů odstěhovalo do Evropy.

„Od června 2020 se přednostním místem charity stal dům, který jsme si pronajali od Caritas pro ubytování naší přítelkyně Galie, která onemocněla rakovinou. Galia byla již v posledním stádiu nemoci a žila v hrozné ubytovně, protože pocházela ze sirotčince a neměla rodinu. Bylo to v době vrcholící pandemie a my jsme se rozhodli najít místo, kde by mohla prožít ty poslední měsíce svého života a nebyla na to sama. Organizovali jsme se: střídali jsme se, připravovali jí jídlo, každý den jsme ji navštěvovali a na noc jsme si najali ošetřovatelku. Bylo to dobré a zároveň těžké, protože se bránila všemu, co jsme dělali. Při návštěvách u ní jsme se museli sami sebe ptát: Proč to děláme? Na koho se to díváme? Komu sloužíme v Galiiných potřebách? Nebylo snadné snášet její nestřídmost a vždy jsme prosili o pomoc otce Adelia, protože jsme chtěli, abychom se na ni dokázali dívat s milosrdenstvím“.

Ljubov Chon a její manžel

V červnu téhož roku zemřela na rakovinu další přítelkyně hnutí, Olga. „Bylo pro nás rozhodující doprovázet Galii, když jsme měli před očima a v srdci, jak Olga ty měsíce žila. Vzpomínám si na dojemné setkání Olgy s otcem Carrónem ve Vilniusu v Litvě krátce před její smrtí: její svědectví víry, tak jasné a jisté, nás dojalo. Tam jsme si uvědomili, že totéž jsme očekávali od Galie. Ale Galia není Olga a skrze ni nám Ježíš dal příležitost sloužit mu, aniž bychom očekávali vděčnost a pochopení, sloužit jejímu utrpení a bolesti, učit se vděčnosti tím, že jsme jí mohli omývat rány a doprovázet ji, když se snažila přijmout svou nemoc. V srpnu odešla Galia do nebe. Den po pohřbu jsme s přáteli šli uklidit její dům a pozvali ředitele Caritas na čaj. Nečekaně navrhl, že by tyto prostory převzali, aby v nich mohli nabízet jakýsi mimoškolní program pro místní teenagery. „Stále žasnu nad tím, jak Tajemství funguje. Ve stejných dnech s námi don Adelio mluvil o možnosti vytvořit sociální centrum, protože vedle katedrály je nevyužitý pozemek a je velmi potřeba postarat se o naše mladé lidi, kteří jsou velmi často křehcí a osamělí“. Mons. Francis Assisi Chullikatt, apoštolský nuncius v Kazachstánu, projevil o tuto myšlenku zájem také proto, že se při jedné ze svých návštěv seznámil s Centrem mládeže v Almaty, které se zrodilo díky angažovanosti kněží hnutí a nyní ho vede Memor Domini Silvia Galbiati. Podpořeni všemi těmito znameními přátelé z Karagandy následovali své srdce a překonali překážky: 27. září 2020 se zrodil projekt Maják.

Umělecké aktivity v Majáku

Prvními, kteří byli přivítáni v zařízení - které je stále v prostorách Caritas, ale brzy se začne pracovat na novém a větším před katedrálou -, bylo sedm chlapců ze školy pro zvláštní děti, která byla uzavřena kvůli Covidu. „Začali jsme tím, že jsme se scházeli o sobotách. Nyní se aktivity rozrostly a pokrývají celý týden: centrum navštěvuje dvacet chlapců s různými diagnózami postižení. Nikdo z nich nemůže samostatně studovat ani pracovat, a tak mohou do Majáku docházet na kurzy hudby, vaření, angličtiny, tělesné výchovy, kreativity. Chtěli jsme také společné chvíle, kdy si společně zazpíváme, zatančíme a vypijeme čaj. V úterý probíhají individuální lekce, abychom se pokusili vyhovět potřebám každého dítěte, zatímco čtvrtky jsou naším „speciálním dnem“: přijímáme je na půl dne, aby jejich maminky mohly mít několik hodin volna pro sebe, pro práci, nákupy nebo domácí práce. Jedním z prvních problémů na začátku byl nedostatek specializovaných učitelů pro zdravotně postižené, takže v centru pracovali lidé dobré vůle, ale neškolení. V prosinci 2022 na žádost monsignora Dell'Oro přijely do Karagandy z Indie dvě sestry z komunity Cottolengo. O děti s postižením se starají již více než 20 let a jejich zkušenosti, posílené hlubokou, ale prostou vírou, z nich činí jedinečný zdroj pro Maják. Ljubov je nadšená tímto novým kouskem historie, který vidí rozvíjet se před jejíma očima. „Maják je plodem celé třicetileté cesty naší komunity CL v Karagandě, cesty, která obrátila naruby můj život, stejně jako život mé rodiny, mých studentů, mnoha přátel a kolegů."

Převrátila naruby také životy některých matek, které v uplynulých čtyřech letech svěřily své děti do Majáku. Jako Ioannině matce. „Když jsem se dozvěděla, že ji čekám, měla jsem už čtyři děti. Ona to ale nečekala. Při porodu mi lékaři řekli, že se dítě narodilo, je zdravé, ale má Downův syndrom, a tak mi navrhli, abych ji tam nechala. Zhroutil se mi svět, ale ani na chvíli jsem nepřemýšlela o tom, že bych ji opustila. Následující roky byly hrozné, myslela jsem si, že ji musím uchovat a skrýt před zraky světa. Pak jsem potkala Maják. Tady je Ioanna milovaná, vítaná a my také. V našem městě bohužel neexistuje žádné státní zařízení, kde by se mohly handicapované děti setkávat a vyrůstat v bezpečí a lásce. To vše jsme našli v Majáku a s velkou nadějí očekáváme výstavbu nového centra, velkého domova pro naše děti.“ Další žena, matka chlapce, který centrum navštěvuje asi rok, jí dává za pravdu. „Je tu zvláštní Přítomnost, kterou neznáme, ale kterou prožíváme a která mění naše životy a náš pohled na celou realitu.“

Potřeb dětí je mnoho, také materiálních: Caritas platí nájem a účty za centrum, ale není snadné najít finance na nové prostory ani na materiál potřebný pro všechny aktivity. Projekt budoucího centra, vysvětluje Ljubov, se odhaduje na zhruba jeden milion eur. „Ta částka je vysoká, to víme. Ale stejně tak štědrost lidí. Boží prozřetelnost pracuje věrně. Jsou tu přátelé z Kazachstánu a Itálie, kteří přispěli. Letos se některé z našich maminek rozhodly přispět na Maják, přestože téměř všechny pocházejí z prostých rodin, často bez manželů. Za ta léta se učím prosit a být pokornou tváří v tvář našim potřebám s důvěrou, že pokud Bůh toto dílo chtěl, umožní mu pokračovat“. Říká, že si je jistá, protože přesně to viděla ve svém životě. „Učím ruský jazyk a literaturu už více než 30 let. S manželem jsme vždy tvrdě a těžce pracovali: já ve škole a on v dolech. Moje děti vlastně vyrostly beze mě. Stejně jako my se i ony setkaly s hnutím, ale v roce 2016 odešel jeden syn s rodinou žít a pracovat do Itálie, v roce 2018 odešel další do Německa. Obrovská slza pro maminčino srdce. Tak moc, že jsem po své první návštěvě Německa, ještě v Karagandě, běžela v slzách za otcem Adéliem a ptala se ho, pro co bych mohla žít, když mám děti tak daleko. Odpověděl mi, že otázka povolání pro člověka nikdy nekončí. Jiný přítel mě vyzval, abych se na své studenty dívala jako na své děti a neunavovala se prosit Ježíše. Tehdy jsem netušila, že mi odpoví tím, že mi dá zkušenost Majáku, svěří mi tyto zvláštní děti a jejich matky, skrze které mě Ježíš objímá, hladí, touží po mně, dává mi přednost“.