V roce 1909 trávil mladý Franz Kafka prázdniny v Itálii. Při té příležitosti se vydal se dvěma přáteli do Brescie, aby se zúčastnil leteckého týdne. Spisovatel byl nadšen pohledem na oblohu. To on, melancholický, zachmuřený a zoufalý Kafka, netrpělivě vyhlížel mihotání letadel a očima sledoval letadlo „letící nad rovinou rozprostírající se směrem ke vzdáleným lesům“. Na stránkách psaných o této události je cítit veškerá radost chlapce, který je svědkem něčeho nového. A pochmurný a melancholický spisovatel? I ten je tu: „My jsme naopak zavrženi tady dole, redukováni na nic, a pozorujeme tohoto muže“. Kafku nelze rozpitvat, nelze ho ohradit: koexistují v něm pud k neznámému a ústup do vlastních skrýší, ironie a smutek, „neklid srdce“ a „psaní jako forma modlitby“ (Fragmenty, 20. léta).

Franz Kafka (1883-1924) se narodil v Praze v rodině židovského obchodníka a dospíval v době hlubokých změn, kdy v české metropoli probíhal kvas uměleckých a kulturních avantgard. V jeho díle se odráží jak vitalita intelektuálního prostředí, tak utrpení ve vztahu k rodině, zejména k otci. V roce 1912 Kafka poznamenává, že „nejčastější osobnost spisovatelů“ spočívá v tom, že „skrývají svou ošklivou stránku“. On sám tomuto pokušení rozhodně nikdy nepodlehl. Naopak, v každém svém textu se obnažuje bez ústupků, bez oddechu: „Chci, aby na mě každý den mířila alespoň jedna čára, jako dnes míří dalekohled na kometu“ (Deníky, 1910).

Je těžké o něm psát, protože Kafka mě vždycky zaskočí. Kde začít? Od románů jako Proces nebo Zámek? Od jeho nejslavnější povídky Proměna, v níž vypráví o muži, který se jednoho rána probudí v těle velkého švába, a o jeho pádu do opovržení? Nebo z příšerného Dopisu otci, který vypráví stejný příběh mimo metaforu? Využil jsem krátké dovolené a ponořil se do Kafkova díla od rána do večera. Na konci jsem měl pocit, že jsem kráčel po horské stezce s drahým přítelem a opakovaně ho pozoroval, jak stojí vyrovnaný na okraji propasti. Vyděšeně jsem se sám sebe ptal: Jak to dělá? Pak jsem si uvědomil, že i já stojím vedle něj, nad těmi ostrými skalami.

U Kafky se objevují dva rozměry bytí. Abych si je ujasnil, definoval jsem je na základě povídek Doupě (Der Bau, 1923-24) a Malé okno (Das Gassenfenster, 1906-09). První z nich pojednává o „já“ blíže neurčené zvířecí povahy, které si v zemi vyhloubí obrovské labyrintové doupě s tisíci obrannými prvky a zásobami potravy. Jednoho dne uslyší „vzdálený syčivý zvuk“, „téměř nepostřehnutelné“ znamení. Hlavní hrdina se snaží tuto skutečnost bagatelizovat, aby si dal uklidňující odpovědi. Brzy se ho však zmocní strach: „To, co se děje, je právě něco, čeho jsem se měl vždycky obávat, něco, proti čemu jsem měl vždycky zakročit: někdo se blíží!" Nová přítomnost se vkrádá den za dnem jako volání, které proniká do hlubin zakořeněného já.

V povídce Okénko (Das Gassenfenster) se tento proces projevuje jako opačný pohyb, tedy zevnitř ven. Kafka píše: „Ten, kdo žije opuštěn, a přesto by rád čas od času udržoval vztah se svým sousedem, kdo by s ohledem na proměny dne, počasí, profesních vztahů a podobně stále rád viděl jakoukoli náruč, k níž by se mohl připoutat – ten se bez malého okénka dlouho neobejde. A i kdyby vůbec nic nehledal a jenom kráčel k okennímu parapetu jako unavený člověk, který neustále zvedá oči z hlediště k nebi, a nechtěl a stál s hlavou trochu vzadu, i dolů by ho koně táhli v posloupnosti aut a rachotu, a tak nakonec k lidskému souznění“.

Toto zvedání očí „od diváků k nebi“ není bez významu, stejně jako „koně“ a „auta“, které „unavenému člověku“ dopřejí chvíli souznění. V Deníku z roku 1921 najdeme podobnou myšlenku: „Člověk si může myslet, že nádhera života je připravena kolem každého z nás a v celé své plnosti, ale zahalená, hluboko uvnitř, nedělitelná, vzdálená. Není však nepřátelská, není neochotná, není hluchá. Když ji přivoláte správným slovem, správným jménem, projeví se. Taková je podstata magie, která netvoří, ale volá“.

Kdo je toto volání, přicházející zvenčí? Temný nepřítel, nebo „nádhera života“? Kafka si neustále klade otázky, střídá okamžiky ústupu a impulsy naděje. Jedním ze způsobů, jak se k němu přiblížit, je vyjít z deníků, fragmentů a Zápisků v oktávě (tak se nazývaly sešity, do nichž si studenti zapisovali seznamy slov). V krátkém, přerývaném dechu vnímáme, že Kafka je s námi na horské stezce a neúprosně nás nabádá, abychom nezapomněli na propast.

„Je tu bod příchodu, ale žádná cesta“. Tato věta, převzatá ze Zápisků v oktávě, dobře vyjadřuje Kafkovu záhadu. Don Giussani, který ji často cituje, zdůrazňuje, jak je každá forma „přirozené religiozity“ „zaměřena na uznání existence konečného quid, konečné skutečnosti“, „neznáma“ skrytého „na okraji skutečnosti, kterou oko objímá, kterou srdce cítí, kterou si mysl představuje“. Kafka nepřestává zkoumat možnost této otevřenosti a jde tak daleko, že uznává pozitivitu obsaženou v samotném aktu účasti na světě: „Prostý fakt, že žijeme, má nevyčerpatelnou hodnotu víry“. Několikrát se český autor staví do dimenze očekávání a tajemství. Děje se tak i v Dialozích s Kafkou, kde spisovatel a hudebník Gustav Janouch (1903-1968) přepisuje některé rozhovory, které se odehrály v roce 1920. Vzniká tak emblematický portrét, například když Kafka prohlašuje, že je „aspirantem na milost“, nebo když říká, že každý básník je „hledačem štěstí“.

Odborník na Kafku, kritik Italo Alighiero Chiusano, ho dokonce definoval jako „mystického ducha“, ve laickém smyslu, ale vycházejícího ze setkání židovského a křesťanského dědictví: ve skutečnosti „neustále vrhá na tvář Boha (ne aby ho popřel, ale aby ho co nejvíce přiblížil) znepokojivý stín nicoty“ (I. Alighiero Chiusano, Un'ilare e severa luce di libertà). V Zápiscích v oktávě Kafka opět vyjadřuje krajnosti své poetiky: „Muž v extázi i tonoucí zvedají ruce. První svědčí o souznění, druhý kontrastuje s živly“. Opět zde dochází k oscilaci mezi temnotou doupěte a zábleskem světla malého okna.

V Denících jsou odkazy na aktuální události – vzpomeňme na první světovou válku – skrovné. I v tom spočívá Kafkova velikost: v jeho textech je stav člověka vyjádřen absolutně; dějiny pak až do dnešních dnů potvrzují jeho téměř prorocké vize (i v předjímání totality a odcizení současného člověka). K tomu přistupuje intuice, že každá forma spásy se neobejde bez „pokory“: ta totiž dává každému člověku, „i zoufalému samotáři, velmi těsný kontakt s ostatními lidmi“; a může tak činit, protože „je pravým jazykem modlitby, zároveň adorací a velmi silným poutem“ (Čtvrtý sešit v oktávu). Právě v tom, že se činí „nekonečně malým“, Kafka identifikuje možnost vykoupení. Ve Třetím zápisníku v oktávu evokuje okamžik, kdy se „tento život zdá nesnesitelný, jiný nedosažitelný“; tehdy „se modlíme, abychom byli přesunuti ze staré cely, kterou nenávidíme, do nové, kterou se teprve musíme naučit nenávidět“. A uzavírá: „Je v tom také špetka víry, že během přemístění Pán náhodou projde kolem na chodbě, podívá se vězni do tváře a řekne: 'Už ho nezavírej. Teď jde se mnou.“

Kafka zemřel na tuberkulózu v jednačtyřiceti letech. Za svého života publikoval jen velmi málo a svému příteli Maxi Brodovi (který s ním byl již v roce 1909 v Brescii) doporučil, aby vše spálil. Brod neuposlechl a dnes máme k dispozici nedostižné dílo, které lze jen těžko definovat. Ale proč ho definovat? Stačí namátkou otevřít Deníky, abychom vstoupili do každodenního života člověka, který měl odvahu se nespokojit. Je deset hodin dopoledne 15. listopadu 1910. Autor, kterému je osmadvacet let, píše: „Nenechám se unavit. Vrhnu se do svého příběhu, i kdyby mě to mělo řezat do tváře“. Je to jen jedna věta z mnoha, ale já ji chápu jako pozvánku k pobytu v Kafkově světě, uprostřed jeho zranění a neklidného, nevyčerpatelného hledání.