Nejpropracovanějším dílem amerického teologa Lorenza Albaceteho (1941–2014) jsou posmrtně vydané úvahy nazvané Křik srdce (2023), které se týkají tajemství utrpení a kříže, a proto bych rád na základě jeho úvah plasticky zobrazil specifičnost křesťanského pohledu na utrpení. Albacete spolupracoval s americkou verzí časopisu Communio, zakládal americkou pobočku Institutu Jana Pavla II. pro manželství a rodinu ve Washingtonu a byl čelným představitelem hnutí Comunione e Liberazione v USA. Přestože působil na několika katolických univerzitách a seminářích, byl spíše znám jako člověk, který je schopen americké společnosti neotřele předávat víru. Psal pro známé časopisy a často vystupoval v televizi, v níž mj. debatoval se známým reprezentantem nového ateismu Christopherem Hitchensem. Nebál se konfrontovat se i s těmi, kdo nevěří či víru odmítají. Vstupoval s nimi do dialogu, přičemž respektoval jejich hledání. Jeho zbraní byl odzbrojující humor, jímž si pomáhal při sdělování hlubokých věcí.

S utrpením měl Albacete velkou zkušenost: již od mládí byl zvyklý pomáhat a držet ochranou ruku nad svým mladším bratrem, který trpěl po celý život závažnými psychickými problémy. V pubertě neočekávaně ztratil otce, přičemž matka nebyla příliš schopna se o syny postarat, a tak péče o rodinu do značné míry přešla na Lorenza. Během jeho kněžské služby žila matka s bratrem v blízkosti míst, kde působil. Nutnost starat se o dvě psychicky nemocné osoby ho přivedla k velkým zkouškám víry. Humor ho však nikdy neopustil a zůstal pozorný ke každodenním zázrakům a radostem. Chtěl ale pochopit i zkušenost utrpení, vůči němuž se cítil bezmocný. Cítil se opuštěn od lidí, ba v určitých chvílích i od Boha, s nímž však nepřestával vést intenzivní dialog o smyslu svého utrpení. Nemocnému bratrovi obětoval množství času, jež mohl věnovat teologické kariéře či evangelizaci. Za nejdůležitější v životě ovšem považoval lásku a vztahy, nikoliv vnější plody v podobě knih. Přesto můžeme být vděčni, že se nám jeho úvahy o utrpení zachovaly. Lze v nich totiž vidět jeho důvěrný vztah s Tajemstvím, který se promítl do hloubky toho, jak je schopen fenomén utrpení, jež dobře znal z vlastní zkušenosti, zachytit.

Utrpení Albacete nechápe jako „problém, který by měl být vyřešen, ale jako tajemství, které je třeba žít“. Utrpení nás může otevřít těm, kdo také trpí, a vytvořit vzájemnou solidaritu. Nemůžeme sice sdílet bolest druhého, nýbrž můžeme sdílet tázání po smyslu utrpení. Takto lze spolu-trpět s druhou osobou. Utrpení nás odkazuje k Tajemství; samotná zkušenost utrpení proto nemůže být důvodem popření existence Boha, může však sloužit jako obžaloba směřovaná vůči Němu, jako „prokletí této tváře Nekonečna“. Pakliže se odvážíme spolu-trpět s druhými, ocitáme se v roli poroty, která má za úkol soudit Boha. Spolu-utrpení znamená vést dialog s Bohem a s ostatními lidmi, které v jejich utrpení doprovázíme. To je podle Albaceteho jediná autentická odpověď, když stojíme tváří v tvář utrpení druhých. Společně se s druhými (a někdy za ně) ptáme, proč musí trpět, tj. modlíme se s nimi. Modlitba je jedinou správnou odpovědí na utrpení. Špatnou odpovědí je naopak pokus je vysvětlit (např. skrze jisté příčiny z minulosti člověka), jelikož se tak ztrácí spojení utrpení s transcendencí, milostí a láskou.

Albacete rád zmiňoval myšlenky o utrpení francouzského personalisty Emmanuela Mouniera. Ten považoval za klíčový aspekt lidského života „božský nepokoj“, který nás stále pudí klást si otázku po smyslu života. Udržuje naše srdce permanentně bdělé. S tím měl Mounier hlubokou zkušenost: s manželkou si dlouho přáli dítě, ovšem jejich dcera se narodila mentálně i fyzicky postižená. Péče o ni mu přinášela obrovskou únavu, ale též velký klid: cítil totiž, že byli ve svém domově „navštíveni Někým velikým“. Toto hodnocení považoval Albacete za nejhlubší zkušenost, již může člověk tváří v tvář utrpení učinit. Jakékoliv neštěstí se může stát odhodláním zůstat s trpícím; spolu-utrpení vede k postoji hluboké úcty a respektu. Ivana Karamazova ovšem utrpení nevinných lidí vedlo k odmítnutí plánu Boží prozřetelnosti se světem, v němž má jednou zavládnout kosmická harmonie a dojít k odpuštění a smíření. Absurdita trýznění dětí se mu příčila natolik, že Boží řešení z morálních důvodů zavrhl. Pravoslavný teolog David Bentley Hart považuje vzpouru Ivana Karamazova za radikální výzvu všem zjednodušujícím křesťanským odpovědím (např. sebevědomé racionalistické teodiceji), jež nejsou schopny obsáhnout hloubku teologie utrpení z evangelií.

Podle Albaceteho je rebelie Ivana Karamazova znakem, že zlo je totálně cizí tomu, jak jsme byli stvořeni. Utrpení a smrt se nám hnusí, a proto jen přítomnost Někoho velikého, kdo je ochoten vstoupit do pekla, které zažíváme, je schopna odpovědět na tajemství utrpení a „udržet“ nás v naší lidskosti. Jen láska, která sdílí utrpení, je může prozářit, ba uzdravit. Láska ovšem vždy vyžaduje odpověď naší svobody, která dovoluje možnost jít proti ní. Naplnění svobody ale člověk dosahuje pouze tehdy, když realizuje své potřeby. Na tomto světě nás však nic nemůže zcela naplnit; naše svoboda se nespokojí s ničím jiným než Nekonečnem. Jen Někdo veliký je schopen vykoupit naši svobodu a utrpení. Bůh, který je bez viny, se pokořil do krajnosti a trpěl za nás nepodmíněnou a neomezenou láskou. Naše spolu-utrpení s druhými má vždy svoje limity, protože nemůže zachovat identitu toho, kdo trpí; jen Bůh je silnější než smrt. Bůh nepřišel, aby naše utrpení vysvětlil; setkání s Bohem je událost, která proměňuje drama utrpení v drama lásky. Vykoupení na tomto světě ještě neodstraňuje utrpení, nýbrž vytváří společenství těch, kdo milují a nabízí domov trpícím, aby nemuseli zažívat peklo samoty.



Světlo víry tak přináší novou perspektivu pohledu na utrpení, která se liší od běžného přístupu světa. K pojmenování této odlišnosti užívá Albacete své oblíbené jižanské spisovatele Flannery O'Connorovou (1925–1964) a Walkera Percyho (1916–1990). Jednou byla O'Connorová požádána sestrou Evangelistou, představenou Domova Matky Boží ustavičné pomoci pro bezplatnou léčbu rakoviny v Atlantě, aby sepsala příběh holčičky Mary Ann, která se narodila s nádorem na jedné tváři. Přišla o oko, postiženou stranu obličeje měla nesouměrnou, nos a ústa trochu nakřivo. Byla však radostným dítětem a těšila se z každého setkání. Své utrpení dokázala zužitkovat. Dožila se dvanácti let a sestry toužily, aby byl její příběh sepsán. Toho však O'Connorová nebyla schopna; načrtla jen úvod, který jí byl příležitostí vyjádřit jedinečnost přístupu víry k utrpení. Hned na začátku zmiňuje povídku Mateřské znaménko, již napsal otec zakladatelky kláštera, spisovatel Nathaniel Hawthorne. Povídka zachycuje dialog čerstvých novomanželů, v němž muž upozorňuje svou ženu na nápadný fyzický nedostatek – mateřské znaménko na tváři – a táže se jí, zda by se nemohlo odstranit. Manželku to hluboce ranilo, a dokonce ztratila důvěru v jeho lásku: Nemůže přece „milovat to, co ho šokuje“. V povídce Náš starý dům Hawthorne zase vypráví o jistém gentlemanovi, jehož při návštěvě chudobince sledovalo zbídačené dítě, které toužilo, aby ho vzal do náruče. Odpor k ošklivosti se mu nakonec podařilo překonat a vykonal takto „hrdinský čin“.

Albacete zmiňuje, že spisovatelova dcera vybudovala komunitu sester právě na základě otcovy povídky. Sestry se staraly o to, aby se nevyléčitelně nemocní lidé cítili v závěru života spokojeně. Nic je nedokázalo šokovat, a proto byl jejich postoj autenticky křesťanský. Podle Albaceteho jsou ke stejnému postoji povoláni všichni věřící; měli by spíše přijmout agónii trpících, než se snažit odstranit či zničit jejich zkušenost. Pro moderní dobu je naopak typický soucit. Citlivost je obalena teorií, jež nakonec ústí v „pracovní tábory a výpary z plynových komor.“ Nesneseme utrpení; představuje pro nás problém, který je třeba řešit. Každé znetvoření se musí odstranit, protože nám na srdci leží hlavně „kvalita života“. Albacete na tomto místě upozorňuje na jeden z Percyho románů, v němž jsou skvěle zobrazeny důsledky falešného soucitu. V moderních společnostech totiž vzniká kategorie takzvaně neužitečných lidí, o něž nikdo nemá zájem a jichž je třeba se pro jejich ubohost a nedokonalost zbavit. Důsledkem citlivosti odstřižené od osoby Krista a obalené teorií se však stává teror. Sentimentální citlivost tak nemůže být adekvátní odpovědí na utrpení člověka. Manipuluje s ním jako s předmětem a popírá otázku proč, která leží v jádru zkušenosti utrpení. Tuto otázku bychom měli přijmout, neboť nás vede k připuštění odpovědi, již však zatím nejsme schopni chápat. Utrpení a smrt jsou znameními naši neúplnosti; skrze náš křik vstupujeme do vztahu se samotným autorem dramatu stvoření, jehož smysl se snažíme proniknout.

Trpět neznamená být paralyzován bolestí. Utrpení nás má vést k tomu, abychom napnuli síly kupředu, dívali do budoucnosti a vedli dialog s Bohem. Falešná citlivost dneška, obalená teorií, která funguje jako anestetikum, bohužel tento dialog znemožňuje. Utrpení není podle Albaceteho technický problém, který je třeba vyřešit, ale křikem po spáse. Pouze Bůh je schopen nás vykoupit. Nemůžeme považovat sami sebe za autory dramatu života, neboť pak bychom neposkytli Bohu žádný prostor. Jsme naopak protagonisty dramatu, jehož scénář jsme nevytvořili, ale jen ho přijímáme, tedy i s tím, že máme kráčet společně k Někomu, kdo nás překračuje. Tato skutečnost mezi námi vytváří zvláštní pouto, solidaritu spolu-trpících, kteří nejsou uzavřeni ve svých monolozích, ale jejich život je dialog s ostatními a s Bohem. Utrpení nás směřuje k duchovní realitě, jež není z tohoto světa. Je voláním či křikem ke Stvořiteli. Modlitba je adekvátní odpovědí na realitu utrpení; voláme v ní po milosti, kterou si sami nejsme schopni dát. Jen milost může zmírnit naše utrpení. Milost je podle Albaceteho náhlou zkušeností lásky, jež nás ujišťuje, že jsme milováni Bohem.

Plná verze textu dostupná v čísle MKR Communio 2023/3

*Jiří Baroš vyučuje na Masarykově univerzitě v Brně.